úterý, 3. prosinec 2019

Mariss Jansons, srdce plné hudbou

Napsal(a) 

 , foto FB Berliner Philharmoniker foto: FB Berliner Philharmoniker

Hudební svět obletěla zpráva o odchodu lotyšského dirigenta Marisse Jansonse. Jeden z nejvýznamnějších světových dirigentů podlehl problémům se slabým srdcem. „Mariss Jansons byl výjimečně inspirativní hudebník, který nás obdařil mnoha úžasnými momenty,“ řekl Jan Raes, generální ředitel orchestru Concertgebouw, který Jansons vedl od roku 2004 do 2015. Než Jansons nastoupil ke Concertgebouw, zastával například post hudebního ředitele u Pittsburgh Symphony Orchestra, více než dvě dekády strávil u Oslo Philharmonic.

Mariss Ivars Georgs Jansons se narodil 14. ledna 1943 v lotyšské Rize. Jeho matka se v té době skrývala před nacisty - byla totiž Židovka. Zároveň ale taky ještě před válkou působila jako úspěšná operní zpěvačka a otec nastoupil dráhu dirigenta. „Můj otec mě jednou vzal, abych se podíval na maminku, jak zpívá Carmen. A v prvním dějství, když popadnou Carmen a zavřou ji ve vězení, začal jsem křičet: ‚Nesahejte na mou matku!‘“ vzpomínal Mariss Jansons v rozhovoru pro New York Times v roce 2005. Mluvil také o tom, jak už jako tříletý sedával na zkouškách, které vedl jeho otec, a hrál si při tom na dirigenta.

Studia dirigování potom zahájil na Leningradské konzervatoři. Tam se v roce 1969 zúčastnil masterclass s Herbertem Karajanem - velký dirigent byl mladým studentem natolik zaujat, že se zasadil o jeho přestup do Vídně. Záhy se Jansons stal Karajanovým asistentem v Salcburku a v roce 1971 nastoupil jako pomocný dirigent Leningradské filharmonie. „Měl jsem smíšené pocity,“ řekl pro The Times v roce 1994. „Petrohrad je skvělé město s úžasnou kulturou. Dal mi toho spoustu, včetně základního dirigentského vzdělání. A ačkoli jsem si uvědomoval, že žijeme v hrozné diktatuře, já osobně jsem nikdy netrpěl zákazem práce nebo cestování.
 
 
Není to ale úplně pravda, v 70. letech musel kvůli režimu podstatně měnit plány ohledně nástupu na první ředitelskou pozici. O svých začátcích u Oslo Philharmonic mluvil v rozhovoru, který poskytl HARMONII v roce 2002: „V roce 1974 mě pozvali, abych byl šéfdirigentem. Moskva ale řekla ne. V té době jen Rožděstvenskij směl být ve Stockholmu. Přimlouval se velvyslanec Norska, nebylo to nic platné. Šel jsem sám na ministerstvo. Nakonec mi řekli - jsi mladý, tak dobře, jdi. Ale nikdy nebylo oficiálně napsáno, že mi to dovolili. Jel jsem do Norska jako na koncert. Věděli o mé pozici, ale báli se povolit mi ji písemně. Trvalo to až do perestrojky, teprve pak jsem podepsal první smlouvu. Předpisy tehdy říkaly, že jsem směl být jen 90 dní v cizině, v jednom roce se nesmělo dvakrát do stejné země... Ale peníze, které jsem tam vydělával, byly potřebné a snad mezi nimi byli i dobří lidé - dali mi prostě možnost. Orchestr nebyl dost velký, ale začali jsme intenzivní práci - a s velkým entuziasmem. Tvrdě se pracovalo na zkouškách. V orchestru jsem naštěstí měl podporu... Když jsme se rozhodli natočit první desku, rozhodli jsme se - aby lidé neřekli, že hrajeme jen norskou hudbu - pro Čajkovského. Zaplatili jsme londýnskému producentovi. Velká firma snímek nechtěla. Dali jsme nahrávku Chandosu. A v této britské firmě byli chytří, takže jsem posléze dostal kontrakt na celý cyklus. Komplet Čajkovského symfonií byl nakonec obrovským úspěchem.
 
Dalším orchestrem, se kterým udělal velký kus práce, byl Pittsburgh Symphony Orchestra. „Když jej převzal po Lorinu Maazelovi v roce 1997, jednalo se o respektovaný ‚béčkový‘ orchestr,“ psal recenzent pro The Times v roce 2004. „Ale proměna, kterou pan Jansons s orchestrem předvedl během koncertů v Carnegie Hall - to byl jednoduše virtuózní ansámbl. A hudba, kterou hráli, ačkoliv šlo především o tradiční repertoár, působila s oživující silou. Až si člověk přál, aby zůstali v Carnegie celý týden.“
 
 
Často a rád dirigoval ruské klasiky, poměrně intenzivně se věnoval i české hudbě. „Vaše země má velkou tradici stejně jako Rusko. Českou hudbu obdivuji - Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Suka... V Oslu jsme například natočili Dvořákovu Pátou , Sedmou , Osmou a Devátou symfonii, Karneval, Othella a Violoncellový koncert,“ řekl HARMONII v roce 2002. Nescházelo mu pochopení pro současnou hudbu, jeho poslední významnou nahrávkou bylo Requiem německého skladatele Wolfganga Rihma, které vyšlo vloni u vydavatelství BR Klassik. Nahrál ji, jako mnoho dalších, se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, který vedl od začátku sezony 2003/2004. Velkou éru zažil také společně s Royal Concertgebouw Orchestra - pod vlastním labelem RCO nahrál Mahlera, Šostakoviče nebo Poulenka.
 
V roce 1996 prodělal těžký infarkt, který ho téměř zabil. Jansons musel po téhle zkušenosti upravit svůj náročný pracovní program a podle svých slov začal i jinak vnímat hudbu: „Samozřejmě začnete víc přemýšlet nad tím, co je v životě důležité i nad tím, jak nakládat se svým časem a s energií,“ řekl pro The Times v roce 1997. „Ale některé změny přichází spíše nevědomě - především v hudbě. Potřebuji teď klidnější, tišší hudbu. A pomalejší tempo. Víc si ho užívám, protože asi přistupuji k hudbě víc filosoficky.“

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.