Luciano Pavarotti, deset let poté

Poslední třetina dvacátého století byla ve světové opeře érou řady pěvců a pěvkyň, ale z řady jmen jen jedno jediné zůstane ikonickým. Luciano Pavarotti, jehož život se uzavřel 6. září před deseti lety, měl nepřeslechnutelný hlas, který se nedal splést s žádným jiným. Psalo se o tenoru století. Hlas, do něhož bylo tak snadné se zamilovat.

Nejslavnější Ital své doby, nejznámější pěvec planety, star, celebrita, idol, ikona a fenomén. Těžko tehdy hledat člověka, který by nevěděl, o koho jde. Především díky přesahům ze světa klasické hudby do zábavy, z opery k popu a z koncertů k fotbalu, kdy Pavarotti s Domingem a Carrerasem zpívali na stadionech a vydávali miliony desek. Ale stejným dílem i díky nezaměnitelnému hlasu.

Jeho zpěv byl obdivuhodný, příjemný, radostný, vzrušující, dramaticky působivý. Hlas měl přirozenou barvu, záři a krásu, byl zcela mimořádným obdarováním, téměř přírodním úkazem. Byl to lyrický tenor, ale hodně nosný, otevřený ve všech polohách, dokonale opřený a dokonale rezonující, směřující kupředu. Hlas nádherného belcantového legata, snadno a s lehkostí jdoucí do výšek.

Devět vysokých „c“ v árii z Donizettiho opery Dcera pluku v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1973 se stalo nejen pro svůj počet, ale i pro lehkost, délku a zvukovou krásu senzací. Árie a italské písně v jeho podání byly plné citů. Otvíral se jim na sto procent. Zejména ze starších nahrávek zní bezchybné belcanto, skutečný a emocionálně výmluvný, neopakovatelný zpěv, jemuž nechybí dramatický náboj. A jeho výšky? Byly omamné, jejich magii propadal i sám pěvec.

Luciano Pavarotti , foto DECCA/Terry O'Neill

S razancí i lahodností dokázal „vypálit“ Manrikovu bojovnou strettu z Verdiho Trubadúra s nekonečně dlouhými dvěma slabikami na závěrečném nejvyšším tónu, stejně jako nádherně klenutou melodii „Cuius animam“ z Rossiniho Stabat mater s bezkonkurenčním, jasně otevřeným vysokým „cis“, které nepotřebuje ani náznak falzetu. A nikdo jiný už nezazpívá tak jednoznačně vítězné Kalafovo „Vincero!!“ v závěru árie Nessun dorma v Pucciniho Turandot. Byla to Pavarottiho erbovní melodie – a stala se hymnou fotbalových fanoušků.

Před deseti lety bylo v Modeně, kde se narodil a kde také zemřel, shromážděno v kostele kolem rakve na osm set čestných hostů a na náměstí před kostelem a v okolí byly desítky tisíc dalších lidí. Bylo to manifestační vyjádření obdivu. Akce na pomezí křesťanské liturgie, státního pohřbu a megashow. Od té doby vyšla v reedicích řada Pavarottiho nahrávek, objevili se také další a další tenoristé. Ve hvězdu první velikosti, v pěvce s podmanivým tónem a velkým charismatem, vyrostl například Jonas Kaufmann. Ale nejen na jeho hlase, profilu a kariéře, ale i na hlasech, profilech a kariérách všech dalších pěvců se dá vcelku snadno ukázat, že Pavarotti byl jeden, jediný a jedinečný. A že hovořit o jeho „nástupcích“, o nějakém „novém Pavarottim“, je zbytečné a nesmyslné. Každý je – a v historii bude a zůstane – na světové scéně sám za sebe. Jedinečný, i když oproti němu asi ne jeden a jediný.

Sdílet článek: