středa, 21. prosinec 2011

Léto s kulturou

Napsal(a) 

Léto s kulturou, foto archiv Léto s kulturoufoto: archiv

Krátké letní prázdniny většinou trávím rýpaje se na chatě v zemi nebo přinucen manželkou nejlepší ze všech kutilstvím. Letos jsme si řekli, že nesmíme zakrnět a musíme nasát nové kulturní zážitky. Na vrcholu letních putování byla naše první rodinná návštěva Budapešti a po třiceti letech návrat na Horňácké slavnosti. Byly to tak silné zkušenosti, že jsem se rozhodl podělit se o ně se čtenáři HARMONIE. Třeba to pro vás budou i zajímavé tipy pro příští léto.

Nejprve Budapešť. Viděli a zažili jsme ledacos – obchodem a životem pulsující Pešť včetně širokých bulvárů ve vídeňsko pařížském stylu, nostalgickou, omšelou Budu, podivný hrad nad vznešeně plynoucím Dunajem, nádhernou hlavní synagogu s ubohými zbytky židovského města kolem, kavárny se silným geniem loci, zavřenou konzervatoř Ference Liszta, kýčovitě patetický parlament, přezdobenou budovu opery, kde cítíte křečovitou snahu vyrovnat se Vídni, úžasné termální lázně, tržnici, jakou Praha nikdy mít nebude, uši drásající produkci quasi cikánské kapely při plavbě na lodi... Nicméně to vše se stalo nicotným při naší návštěvě Paláce umění (Palace of Arts, Müvészetek Palotája) na okraji města při pravém břehu Dunaje, který sousedí s architektonicky hodně provokativním národním činoherním divadlem (Nemzeti Szinház). Vznešeně působící stavba Paláce je v provozu šest let a skrývá festivalové divadlo pro balet, muzikál a specifické jevištní projekty, galerii moderního výtvarného umění a především vzácný drahokam – Béla Bartók National Concert Hall pro 1699 sedících diváků. Přestože byl zavřen, podařilo se nám přesvědčit hostesku, aby nás pustila dovnitř. Už předtím ve mně, když jsem procházel nádhernými prostorami před sálem, začal klíčit červ závisti. Po vstupu do sálu jsem byl touto novodobou hudební „gotickou katedrálou“ ohromen – architektonickým řešením, decentním designem a fantastickou akustikou, kterou jsem si ihned vyzkoušel. Jejím tvůrcem byl legendární akustický designér Russell Johnson (Artec Consultants, 1923 – 2007), jenž zanechal stopy v sálech po celém světě (Lucern, Birmingham, Dallas, Toronto, Philadelphia ad.) a spolupracoval s architekty typu Jeana Nouvela, Zahy Hadid, Moshe Safdieho... Bartókova hala je evropským skvostem a myslím, že patří mezi nejlepší na světě. Johnsonovi nestačil stabilní audio-vizuální prostor. Pomocí speciálního softwaru, pohyblivých stěn a stropních dřevěných prvků lze naprogramovat ideální akustiku orchestru, komornímu ansámblu, sólistům na tělo. Sálu pak vévodí pět let staré pětimanuálové varhany s 95 registry od firmy Orgelbau-Mühlhausen.

Léto s kulturou, foto Josef Polák Léto s kulturoufoto: Josef Polák
Maďarští politici, byrokraté a umělecká elita pochopili, že jejich metropole potřebuje ultraprogresivní stánek hudby, tance a moderního výtvarného umění a zadlužili se. Jak jsou na tom naši politici? Zadlužili nás pandury, letadly, arbitrážemi... Občas nějaká proklamace (zvláště před volbami), která nikoho nic nestojí, plány, které jsou jen na papíru, zbytečné zákulisní boje – a Praha i Brno čekají už desítky let na svůj „Palác umění“. Strom poznáte podle ovoce nebo jinak „Po ovocích jejich poznáte je“...

Od roku 1957 se ve Velké nad Veličkou vždy v červenci konají Horňácké slavnosti, přehlídka autentického folklóru jedné z nejchudších oblastí České republiky. Na rozdíl od mezinárodně laděného festivalu ve Strážnici jde o prezentaci hudby, zpěvu a tance poměrně malého regionu, jenž si zachoval svou svébytnost a pestrost. Podobných přehlídek je na Moravě řada – například Kyjov, Křenovice, Mistřín, Mikulov, Šardice, moravské Kopanice, ale tato je mi nejsympatičtější. Slyšet a vidět hudecké muziky Petra Mičky, Jarka Miškeříka, Martina Hrbáče, Petra Galečky, sbory z Lipova, legendy – devadesátiletého Františka Okénku a osmasedmdesátiletého Dušana Holého – a desítky dalších bylo neobyčejným zážitkem, který předčil leckterý vážnohudební projekt; přál bych každému, aby něco takového prožil. Ne vše se povedlo, ne vše bylo domyšleno, ale takových prožitků jsem moc v posledních letech neměl. Díval jsem se na desítky zpívajících a tančících dětí a nadšeně poslouchající mladé lidi a říkal si – ještě nejsme ztraceni, ještě to není s námi tak špatné, jak nám tvrdí sociologové, učitelé a novináři. Škoda že takové skvělé soubory se míjejí se zorným polem pražských festivalů a agentur. Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky nebo Petra Galečky by byly ozdobou i Strun podzimu, Pražského jara nebo Pražského hradu.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.