pondělí, 24. září 2012

Last Night hudební, kultovní a národní

Napsal(a) 

Last Night hudební, kultovní a národní, foto BBC/Chris Christodoulou Last Night hudební, kultovní a národnífoto: BBC/Chris Christodoulou

Šest tisíc lidí v sále zpívá o tom, že Britové nebudou nikdy otroky. Never will be slaves ...! Last Night of the Proms směřuje k vrcholu, hudba se dobírá monumentálního patosu a podpírá pozitivní emoce. Rýmuje se to navíc pěkně se zvoláním předchozího verše, ať Británie vládne vlnám... ty se anglicky řeknou „wawes“ . Šestasedmdesátý koncert se jako každý rok proměňuje ve slavnost nemající ve světě obdoby.

Píseň Rule, Britannia je téměř druhou národní hymnou a patří k závěrečnému večeru londýnského letního festivalu BBC Proms stejně samozřejmě jako Má vlast k zahájení Pražského jara. Patriotismus, který návštěvníci tohoto koncertu v metropoli ostrovního království uvolněně a hlasitě vyjadřují, však v naší vlasti nemá protějšek. Je to hrdý, upřímný postoj k tradicím, vědomí vlastní identity a zřejmě i vyrovnanost se současností. Kdybychom se my Češi dokázali takhle přihlásit ke svým tradicím, napadne vás, a to i někdy jindy, než jen když se vracejí hokejisté ze šampionátu...

Stačí pohled do tváří okolo. To, co předvádějí Angličané v Royal Albert Hall při kultovním závěru Proms, není žádný zavrženíhodný nacionalismus. Je to barevná a hlasitá oslava pospolitosti – koncertní i národní – a vlajky a vlaječky, nejen na žerdích, ale také třeba na šatech a pokrývkách hlavy, jsou doplněny vším možným, také balónky a různou výzbrojí. A když se na tom nejnevhodnějším místě skladby ozve z davu krákavé zatroubení na trumpetku, je jasné, že je tu dostatek humoru, veselí a recese. Spolehlivá pojistka proti extremismu.

Potřetí od roku 2007 řídil letos tento karneval Jiří Bělohlávek. Jako šéfdirigent Symfonického orchestru BBC, rezidenčního tělesa festivalu, zcela logicky. Bylo to naposledy, letos se s funkcí loučil. A v publiku se tak vlnilo i několik českých vlajek. Lesk dodal večeru ve známých áriích tenorista Joseph Calleja, Bruchův Houslový koncert g moll hrála Nicola Benedetti. Čísel bylo víc. A nebyl by to Jiří Bělohlávek, kdyby mezi ně nezařadil také něco českého – nejen Dvořákův Karneval , ale také Sukův sokolský a olympijský pochod V nový život , a to otextovaný.

Jiří – jinak mu v BBC neřeknou – i když není rozený bavič, přistoupil s úsměvem na pravidla hry. Provolává Henrymu Woodovi, zakladateli Promenádních koncertů, třikrát hurá. Vyzývá publikum, ať přidá na hlasitosti – tohle vypadlo prý zatím jen jako nějaká zkouška. A v promluvě pak děkuje „svému“ orchestru za společné roky, dává najevo, že s Británií srostl, a ujišťuje, jak velice si váží vyznamenání, které převzal na jaře. Diriguje pak s plaketou kolem krku.

BBC Proms, to je pestrobarevné hemžení – a na tisícovce míst k stání v parteru pod pódiem komunita „promenádníků“, skalních posluchačů a návštěvníků, těch, kteří jsou nejblíže, nejvíc „in“, kteří prožívají atmosféru podivuhodného večera nejvíc. Těch, kteří se sem dostanou každý rok, i těch, kteří si lístky vybojovali třeba poprvé. Kdo viděl tuto lehce výstřední společnost čekající odpoledne na otevření vchodů, jak táboří na schodech vedoucích dolů od Royal Albert Hall k hudební akademii, viděl tu pravou Anglii. Trochu starosvětskou, trochu bizarní. Ostrovní. Jedinečnou. Svou.

BBC Proms, to je nepředstavitelný kolos. Po dva měsíce denně velký symfonický koncert a každý živě přenášený rozhlasovou stanicí BBC 3. K tomu další komorní programy, pořady pro děti a doprovodné akce. Tradice sahá do roku 1895, ale letos se olympijský Londýn chtěl blýsknout obzvláště. Cyklus Beethovenových symfonií uvedl Daniel Barenboim s Orchestrem Západo-východní divan. Vystřídala se všechna hlavní britská tělesa symfonická i barokní. Přijeli Berlínští se Simonem Rattlem, přijel orchestr Gewandhausu, Gustav Mahler Jugendorchester, orchestr ze São Paula... a Vídeňští filharmonikové s Bernardem Haitinkem. Když hráli den před koncem festivalu Straussovu Alpskou symfonii , vůbec to nevypadalo, že by už pořadatelům nebo publiku docházel dech.

Vládni, Británie, vládni vlnám! Britové nebudou nikdy otroky, hřmí pak 8. září večer sálem. Pěvecký sbor a Symfonický orchestr BBC dosahují fortissima, bezmála šestitisícihlavé publikum do mávaní vlajkami naprosto vůbec nešetří svoje hlasivky a na pódiu s nimi všemi zpívá desítka britských sportovců z oborů různých vodních disciplín, držitelů zlatých a stříbrných medailí z nedávno skončené olympiády. Británie i tam vládla vlnám.

Last Night of the Proms vrcholí. Už je to téměř rituál. Zní Elgarův zpívaný pochod Země naděje a slávy a Parryho píseň Jerusalem a Jiří Bělohlávek – za účasti tisíců a tisíců lidí u velkých obrazovek v parcích v Anglii, Skotsku, Walesu a Severním Irsku a dalších nepočítaných u internetových, televizních a rozhlasových přenosů – řídí největší sbor na světě. Pak se otáčí k publiku v sále a výmluvným gestem je utišuje. Všichni stojí. Sbor začíná v pianissimu první sloku národní hymny, jak ji upravil Benjamin Britten. „God save our gracious Queen!“ Když pak hudba zmohutní a mohou se ve druhé sloce přidat i posluchači, dojetí musí v té chvíli pocítit snad i ten největší cynik. „Bůh ochraňuj královnu...,“ zní s pohnutím. Aréna burácí, jako by šlo o život. A přitom nejde. Ani není žádná revoluce. Jen končí obrovitá hudební party, krásný koncert s číslem sedmdesát šest a celý osmitýdenní festival – a s ním, jak ukazuje v dalších dnech počasí, i letošní léto. Monarchie trvá dál.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.