pondělí, 30. březen 2020

La Seine Musicale: Nové kulturní centrum poblíž Paříže je „jachtou na dobrodružné plavbě“

Napsal(a) 

La Seine Musicale, foto Didier Boy de la Tour La Seine Musicalefoto: Didier Boy de la Tour

Vizuálně působivý, nápaditý a překvapivě všestranný koncertní komplex La Seine Musicale, který se nachází na malém ostrově jménem Île Seguin, okolo 9 km od centra Paříže, byl otevřen v roce 2017. Někteří publicisté jej označili za „maják“ nebo „parník plovoucí na Seině“, ale snad nejvtipněji popsal tento komplex jeho generální ředitel Oliver Haber – „jachta na dobrodružné plavbě“.

Mně však exteriér La Seine Musicale silně připomíná budovu National Centre for the Performing Arts v Pekingu, jejíž elipsoidní kupole vypadá jak obří vejce plovoucí na vodě. La Seine Musicale (poblíž Pont de Sèvres, konečné stanice na lince 9 pařížského metra) má totiž podobný, okamžitě rozeznatelný tvar. Jde o ocelovou konstrukci se železobetonovými podlahami, nicméně nad menším sálem je na budově skutečně umístěna zakřivená, kovová „plachta“, která ji objíždí na ocelových kolejích, a je proto během dne stále vystavena slunci. 470 fotovoltaických solárních panelů, které plachtu pokrývají, tak absorbuje světlo a teplo, a dodává dostatek elektřiny k osvětlení části budovy v noci. Jak ve dne, tak v noci patří komplex ke kultovním rysům obce Boulogne-Billancourt (120 000 obyvatel), která spadá pod regionální departement Hauts-de-Seine, a je vlastně považována za primární (a jedno z nejbohatších) předměstí Paříže. Podprefektura Boulogne-Billancourt, v níž se obec nachází, byla původně zaměřena hlavně na průmysl, nyní je však sídlem různých komunikačních firem; v obchodní čtvrti Val de Seine se nacházejí mj. vedení většiny hlavních francouzských televizních stanic, včetně TF1, France Télévisions, Arte, Canal+, TPS, Eurosport a France 24.

Île Seguin má zajímavé dějiny. V 18. století koupil ostrov Louis XV, a od počátku 19. století tam byly koželužny a prádelny, ale také kabarety. V roce 1929 pak otevřel na ostrově svou první továrnu na automobily Louis Renault. Po 63 letech provozu však byla automobilka uzavřena, a opuštěné budovy nijak nepřipomínaly fakt, že továrna byla kdysi největším podnikem tohoto typu ve Francii.

, foto Philippe Guinard foto: Philippe Guinard

V roce 2000 chtěl pozemek využít na výstavbu muzea pro soukromou sbírku moderního umění francouzský magnát François Pinault, který vlastní značky Gucci a Saint Laurent, nakonec však od plánu upustil. Nevyšel ani plán americké univerzity v Paříži v roce 2007, na vybudování společného kampusu s univerzitou v New Yorku. V roce 2010 konečně zakoupil třetinu ostrova department Hauts-de-Seine pro projekt La Seine Musicale. V té době byl již pozemek dávno dekontaminován a budovy automobilky Renault zbourány.

Ostrov je přístupný z mostu Renault, který jej spojuje s pravým břehem Paříže. Ve srovnání s jinými známými pařížskými ostrovy (Île Saint-Louis, zhruba stejné velikosti a Île de Cité, dvakrát tak velký) je však Île Seguin ještě stále, přes své zajímavé dějiny, celkem málo známý terén. Autorem plánu, který by umožňoval přirozený tok mezi vnějšími a vnitřními prostory na ostrově, je francouzský architekt Jean Nouvel (nar. 1945; během své kariéry získal radu prestižních ocenění, včetně Pritzkerovy mezinárodní ceny v roce 2008); v roce 2009 byl jmenován hlavním koordinátorem projektu. V týmu samotného projektu La Seine Musicale pak byli japonský architekt Shigeru Ban (i ten je nositelem Pritzkerovy ceny, z roku 2014) a francouzský architekt Jean de Gastines. Náklady činily 170 milionů Eur. 

V komplexu se nacházejí dva koncertní prostory: víceúčelový sál s kapacitou 4000 míst (který může být změněn pouze na stání, a v tom případě pojme až 6000 osob), a menší síň (kapacita 1150). Na tuto intimnější koncertní síň je radost pohledět: po klidných zelených kachličkách na stěnách chodeb převládá uvnitř sálu dřevo. Stěny jsou obloženy proplétanými dubovým deskami, což bezpochyby napomáhá akustice, tak jako fakt, že schodiště nejsou pokryta koberci. Strop z dřevěných šestiúhelníků, které jsou zaplněny ohnivzdornými papírovými trubicemi, připomíná voštiny ve včelím úlu, a díky jasně červenému čalounění dřevěných sedadel je celková atmosféra veselá a jaksi opravdu francouzská.

Koncertní sál, foto Nicolas Gosmond Koncertní sálfoto: Nicolas Gosmond

Cílem celého projektu bylo poskytnout vhodné prostředí jak pro diváky s nejrůznějšími druhy zájmů a vkusu, tak pro návštěvníky, kteří si chtějí budovu jen prohlédnout. V komplexu se proto mísí různé typy publika i hudby: v menším sále jsou koncerty vážné hudby, ve velkém pak pop a jazz. Návštěvníci si mohou prohlédnout oba sály, projít se i okolními zahradami a pokochat se výhledem ze střechy (francouzská cestovní kancelář Cultival organizuje pravidelné denní prohlídky celého komplexu). Velký foyer budovy slouží k výstavám a recepcím, v dalších částech jsou pak hudební akademie, zkušební sály a nejmodernější nahrávací studia, jakož i společenský klub pro diváky mezi 17 a 28 lety.

V září 2019 – na začátku školního roku 2019/20 – otevřel dveře své vokální akademie v La Seine Musicale i slavný francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky. Se třemi kolegy-instrumentalisty zde radí budoucím profesionálním hudebníkům (24 mladých talentů bylo vybráno během konkurzů loni v květnu). Kurz je interaktivní, přednášky jsou veřejné, a vstup na pravidelné týdenní koncerty ve velkém stodvacetimístném studiu je rovněž volný.

V budoucnu je v plánu otevření dalších restaurací, barů a butiků. V rámci plánovaného ekologického provozu se budou některé střechy osazovat zelení, a počítá se i s opětovným použitím dešťové vody. V konečném plánu – což je ovšem ještě hudba budoucnosti – je i nový luxusní hotel v blízkosti komplexu, galerie a další prostory pro kulturní vyžití.

Ze střechy budovy je panoramatický výhled na Paříž směrem na východ, a na část ospalého, zámožného předměstí Saint-Cloud směrem na západ; v noci pak dominuje silně osvětlená budova celému okolí. Momentálně však není komplex – i když je na konečné stanici metra – pohodlně dostupný pro mnohé Pařížany, kteří považují jakékoliv předměstí za příliš daleko od centra dění ve městě. Nová stanice metra, v blízkosti komplexu, je v plánu, ale zatím je to ze stávající stanice Pont de Sèvres několik minut k úpatí mostu Renault, a pak musí návštěvníci ještě přes velký most a obrovskou budovou komplexu do menšího sálu. Některé koncerty vážné hudby v La Seine Musicale proto nejsou vyprodány. Letos návštěvnost pravděpodobně silně ovlivní i současná pandemie. Podle posledních zpráv je nyní komplex uzavřen, zároveň byla zrušena řada koncertů až do května.

, foto Didier Boy de la Tour foto: Didier Boy de la Tour

V současné době má své sídlo v La Seine Musicale francouzský soubor dobových nástrojů, Insula Orchestra, který založila v roce 2012 francouzská dirigentka Laurence Equilbey. Orchestr si brzy získal skvělou pověst, a vystoupil na významných festivalech jak po celé Francii, tak v zahraničí (včetně sálů a divadel jako Theater an der Wien, Barbican Centre v Londýně, Lincoln Center v New Yorku, Elbphilharmonie v Hamburku a essenská Philharmonie). Ve spolupráci s departementem Hauts-de-Seine se orchestr zúčastňuje řady kulturních a vzdělávacích aktivit, jejichž cílem je zvýšit hudební povědomí potenciálních diváků, zejména těch, kteří ještě nejsou s vážnou hudbou dobře obeznámeni; vzdělávací a osvětové projekty orchestru zahrnují i pořady pro mládež a školy.  

Laurence Equilbey nové sídlo orchestru miluje. „Přítomnost vody je inspirativní,“ řekla dirigentka a umělecká ředitelka orchestru v rozhovoru pro The New York Times v roce 2017. „Teče kolem nás, řeka se neustále mění, a je fantastické sledovat na vodě neuvěřitelný pohyb a odraz světla. Na březích vidíte nízké kopce, na řece čluny a veslaře. Máte pocit, že jste ve vesmíru, který je míň násilný a mírumilovnější, non?“

Mirka Zemanová

Mirka Zemanová je autorka dvou knih o Janáčkovi, vydaných v Londýně (Janáček. A Composer’s Life, 2002 a Janáček's Uncollected Essays on Music, 1993). Její články vyšly v několika evropských zemích, včetně Rakouska, Německa, Holandska, Španělska, Švédska a Švýcarska; v Británii psala pro scény English National Opera, Welsh National Opera, Scottish Opera a Opera North, a pro různé hudební časopisy, včetně měsíčníků Opera a Opera Now. V severní Americe psala pro Playbill, a pro scény Lyric Opera Chicago, Houston Grand Opera, San Francisco Opera, Seattle Opera, Santa Fe Opera, Washington Opera a Canadian National Opera v Torontu; v Asii pro National Centre for Performing Arts v Pekingu a Saito Kinen Matsumoto Festival v Japonsku. Pravidelně přispívá do španělského časopisu Ópera Actual. Pro Harmonii píše od roku 2009.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.