sobota, 9. březen 2013

Kroky ztichly, stopy trvají

Napsal(a) 

Kroky ztichly, stopy trvají Kroky ztichly, stopy trvají

V pátek 15. února 2013 zemřel ve věku 93 let violoncellista, zakladatel Smetanova kvarteta, učitel a báječný muzikant, profesor Antonín Kohout (12. 12. 1919). Smetanovo kvarteto bylo jedním z vrcholných a uznávaných představitelů interpretačního umění 2. poloviny 20. století, kteří významně přispěli k propagaci české hudby ve světovém měřítku. Místo profesora na HAMU přijal v roce 1969 až pod podmínkou nabídky i pro ostatní členy kvarteta. Jeho třídou prošlo mnoho souborů, především kvartet. Velká část se udržela a šla svojí cestou: kvarteta Panochovo, Martinů, Kocianovo, Wihanovo, Bennewitz Quartet, Nostitz Quartet...

Na otázku, proč on a jeho kolegové s kvartetem končí, když jsou stále na vrcholu, kdysi odpověděl: „Muzikant by měl vědět včas, kdy má přestat. A pak může žít krásně dál.“ A s jeho typickým způsobem dodal: „Nechtěl bych, aby si nás jednou pamatovali jako drolící se památnou zříceninu. Udělali jsme myslím už dost, nebudeme riskovat, že to zkazíme. Kluci se mnou souhlasí, teď ať se dřou zase naši žáci.“ Drolící se zříceninou se Smetanovo kvarteto nestalo. Nahrálo řadu snímků, které ač se dnes v českých médiích moc neobjevují, jsou nadčasové (např. Beethoven) nebo referenční (Smetana, Janáček...). V interpretaci základních děl zpaměti zůstanou možná nedostižní. Co je však hlavní – v tisících koncertů rozdávali lidem po celém světě radost, posilu i útěchu.

Profesora Kohouta jsem poznal coby jedenáctiletý žák Lidové školy umění, když jsem navštívil koncert Smetanova kvarteta v Chrudimi. Ten večer byl pro mě zlomový, protože jsem se rozhodl skoncovat s povrchním přístupem k hudbě a chtěl se jí věnovat profesionálně. Po několika desítkách let jsem měl to štěstí s ním diskutovat při několika setkáních komise pro udílení výroční ceny Českého spolku pro komorní hudbu. Byly to rozhovory, na které nikdy nezapomenu!

Stopa profesora Antonína Kohouta je v dějinách české hudební kultury hodně hluboká a jsem rád, že přes jím odchovaná kvarteta a jejich pokračovatele vlastně nadčasová. Kéž by všichni muzikanti, sólisté, komorní hráči, členové orchestrů a divadel mohli jednou vyřknout slova prof. Kohouta, která zazněla v snímku režiséra Jaromíra Jireše: „My jsme měli překrásné povolání a měli jsme ho všichni rádi. Já sám si pro sebe nedovedu představit, co by bylo pro mne krásnější a vhodnější.“

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.