pondělí, 6. červenec 2020

Komentář Tomáše Jamníka: Vážná hudba jako klíč k pochopení

Napsal(a) 

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

V květnovém vydání Harmonie jsem si s chutí přečetl článek I svět klasiky bude muset poslouchat, s jehož autorkou v mnoha věcech souhlasím. Vážná hudba by měla reflektovat pulzování současného světa a neignorovat potřeby svého okolí, ve kterém vzniká. Tvrzení, že koncertní sály jsou od zbytku světa odtržené, je tedy do jisté míry oprávněné. Neměli bychom však zapomínat, že stav vážné hudby na druhou stranu přináší i úžasné věci.

Vážná hudba se nikdy neměla tak dobře. Nalézá stále větší podporu veřejnosti, umožňuje kulturní výměny, tolik potřebné pro mezilidskou komunikaci. Nikdy nevznikalo tolik soudobých skladeb tolika hudebních směrů, které by rozšiřovaly hranice našeho vnímání. Ještě nikdy v historii jsme neměli tolik hudebních vědců, muzikologů a muzikoložek, kteří společně posouvají povědomí o tom, jak vypadal hudební jazyk v dobách romantismu, baroka nebo starších. Je to i důležitý most k naší vlastní historii, který umožňuje reflektovat naší identitu.

Když jsem se onoho březnového dne dozvěděl, že všechny koncerty jsou zrušeny, zděsil jsem se. Minimálně týden jsem byl zavřený nejen ve svém bytě, ale také hluboko sám do sebe a hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky o budoucnosti umění. Je to přeci věc zbytná, ta první, co půjde na porážku. Po prvotním šoku však přišlo uklidnění a naopak i velká porce optimismu. Hudebníci a hudebnice dokázali ihned najít možnosti, jak nadále komunikovat se svými posluchači. Díky koronoakrizi se hudebníci spojili tak, jak by se jim to nikdy asi nepodařilo. Vytvořily se sbírky, které začaly pomáhat svému okolí i hudebníkům samotným.


„Česká vážnohudební scéna má své zásadní problémy, které musí vyřešit, ale kol kolem se zas o tolik našim sousedům nevzdalujeme a měli bychom si uvědomit, že se jedná o privilegium, o které můžeme přijít jako mávnutím kouzelného proutku.“


Vedle všech pozitiv je nutné vidět i současná rizika. V České republice máme hodně divadel a orchestrů, jejichž počet snese po přepočtu na počet obyvatel i srovnání s Německem. Žiji částečně v Německu již více než deset let a zdráhám se tuto zemi automaticky předkládat jako vzor všeho dobrého, nicméně je to stát, který se o kulturu stará s nevídaným zájmem a jeho současná hudební scéna, stejně jako celý systém školství, nemá srovnání s žádným jiným. Česká vážnohudební scéna má své zásadní problémy, které musí vyřešit, ale kol kolem se zas o tolik našim sousedům nevzdalujeme a měli bychom si uvědomit, že se jedná o privilegium, o které můžeme přijít jako mávnutím kouzelného proutku. Stačí se podívat do Maďarska, kde spolu se současnou situací politickou začíná přituhovat i na scéně kulturní a stejně, jako je potlačována svoboda projevu, je potlačována svoboda kultury. Ne nadarmo burcoval veřejnost respektovaný dirigent Iván Fischer, když vláda chtěla ze dne na den osekat na minimum rozpočet jeho Budapest Festival Orchestra.

Vidím dvě otázky, na které bychom měli být připraveni. Dokážeme se za současný stav naší kultury postavit? Tedy dokážeme vysvětlit, co je hodnotou vážné hudby a proč stojí za to ji podporovat z veřejných zdrojů? To se aktuálně týká výstavby nových sálů. Plánuje se v Ostravě, Brně, Karlových Varech a v neposlední řadě také v Praze (ačkoliv zde je pojem „aktuální“ úsměvný, o výstavbě se hovoří od doby, co jsem začal studovat na hudební fakultě před téměř dvaceti lety). Často mě zaráží, nakolik se sami hudebníci za toto téma nedokáží postavit. Je zde téměř naprostá absence veřejné debaty, kterou by také měla pomáhat zprostředkovat média, především ta hudební. Nebo si představujeme, že se koncertní sály za stovky milionů či jednotky miliard postaví potichu, bez vysvětlení?


„Dokážeme se za současný stav naší kultury postavit? Tedy dokážeme vysvětlit, co je hodnotou vážné hudby a proč stojí za to ji podporovat z veřejných zdrojů?“


Nové koncertní sály potřebujeme. Těm zasvěceným lze vysvětlovat, že se jedná o ideální akustiku, o profesionální zázemí pro hudebníky o zprostředkování zážitku publiku, které si z návštěvy koncertu doslova sedne na zadek. Těm nezasvěceným lze věc připodobnit ke sportu. Ano, existují výjimky, které potvrzují pravidlo, jako je třeba fenomén bruslařky Martiny Sáblíkové. Pravidlo ve sportu však zní, že čím profesionálnější podmínky nabídnete, tím lepší výsledky získáte. Stačí se podívat na aktuální situaci nejvyšší české fotbalové ligy.

Zásadnější otázkou je, zda se dokážeme postavit za počet divadel a orchestrů, které v České republice máme. I z úst vzdělaných lidí z jiných oborů slýchávám poznámky, že divadla a orchestry stojí moc peněz a je jich moc. Není. Pokud společně dovolíme, aby padlo první divadlo nebo orchestr, další budou na řadě. Dnes je sice možné být za pár hodin v Berlínské nebo Vídeňské filharmonii, ty ale nemohou suplovat důležitou roli regionálních institucí, které poskytují hudební zážitky svému publiku, ale také vzdělávají a jsou nositeli kulturní tradice.

Současná krize by nás měla inspirovat k tomu, abychom se na všechny těžké otázky připravili. Pokud ani my, hudebníci a milovníci vážné hudby, nedokážeme na výše uvedené rychle a přesvědčivě odpovědět, možná opravdu dojde ke katastrofickým scénářům. Nebudeme-li si neustále připomínat, že současný stav vážné hudby je také tvrdou prací a naplněním silných idejí našich předchůdců, můžeme o něj nakonec se slzami v očích i přijít.

Tomáš Jamník

Violoncellista, zakládající člen Dvořákova tria, absolvent Orchestrální akademie Berlínských filharmoniků. Od sezony 2015/16 je uměleckým ředitelem Akademie komorní hudby, je autorem a tváří projektu Vážný zájem, díky kterému opět začíná znít živá klasická hudba v českých obývácích.

Nejnovější od Tomáš Jamník

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.