čtvrtek, 26. březen 2020

Komentář Petra Fischera: Kultura koronakrize

Napsal(a) 

Ministr kultury Lubomír Zaorálek (vlevo) naslouchá houslistovi Jiřímu Vodičkovi, foto MKČR Ministr kultury Lubomír Zaorálek (vlevo) naslouchá houslistovi Jiřímu Vodičkovifoto: MKČR

Umění je až na posledním místě. Třešnička na dortu, na kterou si nejprve musíme vydělat. Věty, které v porevolučním Česku platily jako ideologická mantra nového kapitalismu, bohužel platí i po třiceti letech. Stačí sledovat postup vlády při plánování pomoci lidem, které postihla rozsáhlá opatření proti koronaviru. Na umění se myslí až nakonec, a to až ve chvíli, kdy se pod vnějším tlakem musí.

Nezpívá se, nehraje, netočí, nevydávají se a neprodávají knihy, elektronický prodej je pořád jenom zlomek trhu. Ztráty jdou do miliard korun. Jen ve filmové branži se ročně v Česku otočí něco mezi osmi a devíti miliardami korun, 60 % těchto peněz získají mimoumělecké oblasti, ubytování stravování, doprava, takže film živí, přesněji teď neživí i mnoho lidí kolem. Zadrhl se knižní trh, kterému kvůli prakticky nulovému odbytu chybí provozní kapitál. Hudební produkce se omezuje na proslulé domácí muzicírování nebo na on-line koncerty, jaký předvedl například klavírista Ivo Kahánek na Mall TV.

 

Po výrazném tlaku lidí na sociálních sítích se vláda rozhodla, že každému samostatně výdělečnému člověku dá minimální mzdu, 15 tisíc korun měsíčně.

 

Pomoc celému oboru zatím nepřišla. Ministr kultury, který má tyto věci na starosti, vyjednává o zvýšení výdajů v resortu o jeden a půl miliardy korun, příští týden by už mělo být jasněji. Lidé v příspěvkových organizacích dostanou podle Zaorálka od státu 80 % svého platu, zbytek by jim měli dorovnat zaměstnavatelé, státní, krajští, obecní. Šedesát tisíc lidí ale působí v kultuře bez pevného úvazku. Pro tyto lidi, mezi něž patří i významní čeští sólisté, herci nebo orchestrální hráči, se nakonec také něco našlo. Po výrazném tlaku lidí na sociálních sítích, kteří upozorňovali na to, že vláda v odškodnění za koronavirovou uzávěru veřejného prostoru, v němž se živá kultura odehrává, dává přednost zaměstnancům před lidmi na volné noze, se vláda rozhodla, že každému samostatně výdělečnému člověku dá minimální mzdu, 15 tisíc korun měsíčně. A tyto peníze se vztahují i na lidi působící v kultuře.

Největší bída, kterou někteří už řešili hledáním práce v supermarketu, je tedy zažehnána. Pomoc státu, který autoritativně zakázal kulturní produkce, se přesto nedá srovnávat třeba s pomocí německou, kde každý člověk z kulturní branže dosáhne na výhody kurzarbeitu a k tomu ještě dostane tříměsíční dotaci 9 tisíc respektive 15 tisíc euro, podle toho, jestli působí sám, či ve sdružení do pěti či deseti lidí. Němci čerpají na pomoc kultuře z fondu, kde je na horší časy připraveno 50 miliard eur, který aktuálně likviduje i první velký požár. Do května bylo v Německu zrušeno přes 80 tisíc kulturních akcí, což znamená ztrátu ve výši 1,25 miliardy eur. Kolik tato částka činí v Česku, zatím nikdo neví.

 , foto MKČR foto: MKČR

Česko není Německo, nejsme tak bohatá země, nemáme rozpočtové rezervy a kumulované přebytky. Ten podstatný rozdíl ale není v penězích. Je ve vědomí potřeby pomoci kultuře, která není brána jako nějaká okrajová záležitost, pro většinu lidí zbytná, protože bez ní je moderní společnost jen primitivní stroj na příjem potravy a výdej odpadu. V Německu v kultuře působí přes čtvrt milionů lidí, hrubá přidaná hodnota (stručně: hodnota po odečtení nákladů) vytvořená v kulturní oblasti přesahuje 100 miliard eur, což se blíží hrubé přidané hodnotě automobilové branže. Němci berou kulturu jako nástroj kultivace společnosti, ale také jako důležitou součást průmyslu. Proto také nikoho nenapadne nechat v pomoc kultuře stranou a čekat, až se případně někdo ozve.

Není ale jediný důvod, proč brát kulturu v Česku jinak. Podle statistik vytváří kultura v ČR 4 % HDP, hrubá přidaná hodnota se blíží stu miliard korun. Zkrátka jde o obor, který bychom neměli nechat padnout, protože ho jako malý národ potřebujeme nejen morálně a hodnotově, ale konečně i ekonomicky.

 , foto ND Praha foto: ND Praha

Kultura je v Česku z větší části financována z privátních peněz, což je optické zkreslení dané mediální oblastí, do kultury pro statistiky zahrnuté; veřejné peníze, ať už státní, krajské nebo obecní hrají důležitou stabilizační roli. Jsou pevnou kotvou, když soukromý kapitál šetří a stahuje se z trhu. Koronakrize je přesně ta chvíle, kdy je to potřeba. Kdy se ministerstvo kultury může změnit v tahouna zajištění kulturního přežití i života do budoucna.

 

Teď, v době koronakrize, je třeba přesvědčit společnost, že kultura tu není na třešničkovou ozdobu, nýbrž že je základní potravou společnosti, do které se vyplatí kvalitně investovat.

 

Nedělejme si iluze: až koronakrize skončí a všichni budeme moci zase dělat to, co jsme dělali předtím, tedy i zpívat, hrát, tančit, vydávat knihy, nebude tak snadné najít jistotu minulé normality. Lidé hned tak neztratí strach z neznámých virů, a nepoženou se v desítkách tisíc zpátky do kin a hudebních sálů. Jestli tedy byl kdy ten správný čas na aktivní kulturní politiku, pak právě teď. Teď, v době koronakrize, je třeba přesvědčit společnost, že kultura tu není na třešničkovou ozdobu, nýbrž že je základní potravou společnosti, do které se vyplatí kvalitně investovat.

Prozatímní (ne)nápadné přehlížení kulturních starostí na vládě bohužel naznačuje, že koronakrize nic nemění a že i do budoucna bude kultura jen chudá příbuzná, kam se tu a tam chodí relaxovat, ale vždy až s dostatečně plným břichem. Ještě je čas to změnit, ale komu se bude do takové marné politické práce chtít…?

Petr Fischer

Novinář, scenárista, moderátor a filosof. Od prosince 2016 do prosince 2018 zastával pozici šéfredaktora stanice Českého rozhlasu - Vltava. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium zakončil obhajobou diplomové práce na téma Na cestě (z) metafyziky: Heidegger a Derrida. Pracoval v deníku Lidové noviny, kde se v roce 2001 stal hlavním komentátorem. Od roku 2003 působil v české redakci BBC. Tři roky byl vedoucím kulturní rubriky deníku Hospodářské noviny, několik let vedl kulturní rubriku České televize. Je autorem knihy fejetonů Veřejné osvětlení a spoluautorem scénářů dokumentárních filmů Papírový atentát a Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace. Za svou práci byl oceněn Cenou Rudolfa Medka a Cenou Ferdinanda Peroutky.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.