pondělí, 14. září 2020

Komentář Pavla Klusáka: Polská lekce. Najít smysl pro hudbu nutně virtuální

Napsal(a) 

Festival Sacrum Profanum 2019, foto Monika Stolarska Festival Sacrum Profanum 2019foto: Monika Stolarska

V létě 2020 chodím po Krakově. Šest týdnů rezidenčního pobytu není moc, koneckonců jsem tu na rezidenčním pobytu, měl bych sedět zavřený v zahradním domku a psát. Ale nedá mi to: I v pandemicky zarouškovaném Polsku se chci ohlédnout po stavu scény, setkat se s hybateli a poznat víc, jak to tu kolem hudby chodí. Je to pro nás silná a podnětná komparace.

Po léta se vede spor o to, které je skutečné hlavní město kultury v Polsku – jestli Krakov, nebo Varšava. Varšava je sice metropole, ale Krakov svou kulturní roli posiluje velmi plánovitě. Existuje tu Městská festivalová kancelář, která je ústředím pro kulturu ve městě. Získává peníze od státu a přerozděluje je: kultura tak má zásadního zastánce. Žádný systém není dokonalý, ale tohle Krakovu velmi pomáhá. Nedávno se přidal další důvod: Jakmile jsou prostředky v městské kulturní kanceláři, je to už celé jistější než vrtošivá rozhodnutí státu, který přidělení dotací tiše podmiňuje loajálností k vládnoucí moci. Ještě před pár lety bylo rozhodování nezávislejší, ale – kde jsme všichni byli před pár lety.

„Jak dlouho trvalo přeměnit polskou veřejnoprávní televizi v pustý vtip, propagandu, odkud odešli skuteční novináři? Stačilo pár týdnů. Stalo se to bezprostředně po volebním vítězství strany Právo a spravedlnost,“ říká mi pracovnice ve zdejších kulturních strukturách. Člověk samozřejmě musí uvažovat, nakolik je to pro nás varovné: Jde česká mediální scéna jinou cestou, nebo je jen o dvě tři sezóny pozadu za polskou?

Mat Schulz, foto EB Mat Schulzfoto: EB

Mluvit s řediteli hudebních festivalů znamená pocítit dva velké rozdíly oproti Česku. Mnohem víc se tu uvažuje v konceptech a myšlenkových rámcích, které propojují nakládání s hudbou s dalšími tématy. Neřekl bych, že to je náročnější přístup, spíš skutečně jiný. Organizátoři zkrátka už odešli z časů, kdy se hudba neměla týkat toho, co prožíváme, na co myslíme, co se odehrává i v nehudební kreativitě, myšlení, zápasech. A druhý rozdíl: světovost. Objednávat nová díla od umělců z jiných zemí, neopomenout je mnohdy zaznamenat a publikovat na nahrávce: to se tu stalo taky něčím nevýstředním.

Nebýt pandemie, ředitel festivalu Unsound Mat Schulz by nejspíš cestoval a neměl by na mě čas: Unsound se kromě domovského Krakova koná i v New Yorku a pěstuje partnerství s festivalem Ngeye Ngeye v Ugandě. Mluvili jsme spolu i o tom, jak se může bílá, tradičně národnostně spíš homogenní střední Evropa vztahovat k hnutí Black Lives Matter. Schulz říká: „Nejde samozřejmě jen o Afroameričany, skutečným tématem je diverzita – rozmanitost. Kdo je v pozici organizátora, kurátora, kdo má mediální moc nad veřejným prostorem, určitě by měl přispívat ke spravedlivé reprezentaci všech. Zajišťovat viditelnost a dávat hlas těm, kterým hrozí, že by mohli zůstat opomíjení. Byli jsme myslím jedni z vůbec prvních, kteří letos vyhlásili, že festival se v klasické podobě neuskuteční a místo toho nabídneme pod tématem Přestávka (v originále Intermission) úvahy a nová díla, která tematizují naši aktuální situaci.“ Schulz prohlásil, že streamování hudby, jak jsme ho mohli zažít v karanténě, ho neuspokojilo a že místo toho Unsound chystá a zčásti už otevřel sérii diskusí a multimediálních lekcí, na které festival vypsal speciální výzvu. Přenášená hudba bude ale mnohdy speciální, prý včetně jedné události mimořádné délky a celonočního proudu hudby k přespání. To nejdůležitější ze strany Unsoundu je ale chystaná kniha: soubor esejů o virech v kultuře, ale i o rouškách a maskách. Mezi autory jsou hudební kritik Philip Sherburne a taky polská Agata Pyzik - autorka výtečné knihy o tom, jak Západ nahlíží na východní Evropu (Poor but Sexy / Chudá, ale sexy).


Mnohem víc se tu uvažuje v konceptech a myšlenkových rámcích,
které propojují nakládání s hudbou s dalšími tématy.
Neřekl bych, že to je náročnější přístup, spíš skutečně jiný.
Organizátoři zkrátka už odešli z časů, kdy se hudba neměla týkat
toho, co prožíváme, na co myslíme, co se odehrává
i v nehudební kreativitě, myšlení, zápasech
.“


Ředitel festivalu Sacrum profanum Krzystof Pietraszewski mi vylíčil plány na letošní edici, která se bude konat v listopadu. Sacrum profanum si hledí současného skladatelského světa, konečně sám Pietraszewski vzplál pro hudbu během ročníku, kdy byl hostem Steve Reich a konala se asi dvacítka minimalistických koncertů. Dnes festival ohledává novátorství i ze strany alternativ, takže tu hostují například volní improvizátoři nebo lidé s modulárními syntezátory. Letošní ročník se bude konat čistě online, ale zajímavá je hloubka uvažování. Festival chystá workshopy, které ukážou, jaké nástroje si můžou lidi vyrobit z obyčejných věcí, když jsou nuceni zůstat během pandemie doma. Stejně tak někteří umělci připravují skladby „pro publikum“ - interaktivní hudbu, které si my u monitorů budeme moci dotvořit, třeba následováním jednoduché akční partitury.

Úhrnem: To, že festivaly musejí poodejít do virtuálního prostoru, je u polských akcí spojeno s úsilím najít nové formy, nápaditě využít tuhle možnost k něčemu – zase – spojenému s dneškem.

Nutno říct, že Poláci jsou stran roušek a opatření důslednější než my: v hromadné dopravě, ve všech obchodech se operuje s rouškami. V galeriích je řada místností, kam může omezený počet lidí, třeba jen dva. Pořádat festival pro tisíc lidí, jako byl zábavný Nefestival v Ostravě, pořádaný kanceláří Colours, by v Polsku bylo v letních týdnech nemyslitelné, uvažování o kolektivním bezpečí tam má přednost. Asi by se tam pro podobný podnik těžko hledala veřejná pozitivní názorová podpora. To je další z lekcí polského léta: Hudba je jistě suverénní součást společnosti, ale ne něco privilegovanějšího. Nemá cenu uprostřed pandemie poněkud křečovitě předstírat, že by měla mít přednost před zdravým myšlením.


Tento komentář vyšel v HARMONII IX/2020.

Pavel Klusák

Hudební publicista, scénárista, dramaturg. Zaměřuje se na současnou hudbu, především nezávislou a experimentální. Dlouhodobě se věnuje vztahu hudby a společensko-politického dění. Byl redaktorem časopisu Týden (2000-2005), odkud přešel do týdeníku Respekt, od podzimu 2009 do konce roku 2016 psal stránku o hudbě do inovované sobotní přílohy Orientace Lidových novin. Vedle tištěné publicistiky spolupracuje s Českým rozhlasem, podílel se na výběru hudebních snímků pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (2003-2012). Je dramaturgem hudebního doprovodného programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Je autorem několika knih (Co je nového v hudbě, Drtivé jistoty JB, knižní rozhovor s Janem Burianem).

 

Nejnovější od Pavel Klusák

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.