pátek, 5. červen 2020

Komentář Pavla Klusáka: Jsem v Paříži

Napsal(a) 

Cafe OTO, foto cafeoto.co.uk Cafe OTOfoto: cafeoto.co.uk

Večírek, rozlehlý dům, šero, ve vzduchu dým z jointu. Mladík překvapeně říká dívce, kterou by tu nečekal: „Neříkalas, že budeš tyhle dny v Paříži?“ Ona, aniž by se na něj skelným zrakem skutečně podívala, prohodí: „Já jsem v Paříži…“

Takhle, jako ve scéně z Antonioniho Zvětšeniny, si připadám na jaře 2020. Nikam se nedá cestovat, ale na druhou stranu ani nemusím. Všechny plánované cesty za hudbou do zahraničí padly. Jenže leckteré akce, které se musely uzavřít před veřejností, se rozhodly s různou mírou nápaditosti streamovat na internetu. Samozřejmě si tu můžeme znovu zopakovat, že není nad živé setkání (a budeme mít pravdu). Jenže dosažitelnými se tak náhle staly akce, koncerty a výstupy osobností, za kterými bych jinak docela nákladně cestoval. A s nimi ty, na které by už nezbyl čas ani rozpočet. Takže setrvávám v Praze 7 a jsem v Paříži.

Úplně první přímý přenos z londýnského klubu Café Oto jsem si pustil jednak zlákán tou časovou synchronicitou, jednak proto, že glasgowský Alasdair Roberts, který tak skvěle a posmutněle zpívá skotské lidovky, byl před časem mým hostem na Radiu Wave, taky zpíval v přímém přenosu. Během prvních minut mě přenos pohltil. Cítil jsem totiž zřetelně spojení – a to bylo po dvou týdnech domácí izolace něco. Najednou jsem byl v propojení nejen s živou hudbou, ale i místem, které pro hudbu udělalo skutečně hodně; viděl jsem, jak jsou zase dobří a prostřihávají mezi několika kamerami kultivovaný černobílý (!) obraz.

Jarní sezóna, jak víme, je spolu s podzimem klíčová pro hlubší festivaly. Léto je vyhrazeno zábavě a zima se prohibernuje. S prodlužovaným nouzovým stavem hlásily různé země a různí organizátoři, že se letos konat nebudou. Paradoxní je, že nezmizely, a naopak se nám přiblížily: v různé míře začaly nabízet obsah online. Je to v určitém smyslu demoralizující: nemusíte zvednout zadek z domácího gauče, nemusíte podstoupit pouť kamsi daleko, vstupným je leda tak dobrovolný obolus na charitu – a jste v New Yorku, Oslu, Pekingu.

Na každý pád po streamingovém jaru ve mně zůstane pocit dluhu. Je obrovský rozdíl mezi živým reálným koncertem (vstupenka, všechna obřadnost včetně cesty, nutnost být v jediném místě a čase) a jeho medializovaným záznamem, za který prostě dnes už nikdo nic nechce. Záznam skvělého koncertu z protilehlého koutu světa je sice taky plod tvorby, akorát spadá do digitální říše, a tedy ztratil tržní hodnotu. Hudebníci a instituce teď přinesli do veřejného prostoru tolik cenných archivů a nových dokumentů gratis: Pokud se z toho někdo raduje tolik, jako momentálně já, měl by už začít uvažovat, jak jim to vrátí.

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2020.

Pavel Klusák

Hudební publicista, scénárista, dramaturg. Zaměřuje se na současnou hudbu, především nezávislou a experimentální. Dlouhodobě se věnuje vztahu hudby a společensko-politického dění. Byl redaktorem časopisu Týden (2000-2005), odkud přešel do týdeníku Respekt, od podzimu 2009 do konce roku 2016 psal stránku o hudbě do inovované sobotní přílohy Orientace Lidových novin. Vedle tištěné publicistiky spolupracuje s Českým rozhlasem, podílel se na výběru hudebních snímků pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (2003-2012). Je dramaturgem hudebního doprovodného programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Je autorem několika knih (Co je nového v hudbě, Drtivé jistoty JB, knižní rozhovor s Janem Burianem).

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.