neděle, 10. leden 2021

Jan Novák na cestě k nesmrtelnosti

Napsal(a) 

Jan Novák (1921–1984) Jan Novák (1921–1984)

Málokterý z českých – či správněji moravských – skladatelů má tak blízko k označení klasik jako Jan Novák (1921–1984). První cyklus na latinský text Carmina Sulamitis zkomponoval už jako student a zaujetí pro antickou poezii a kulturu obecně mu zůstalo až do konce života. Po uvedení jeho Hobojového koncertu, který složil ještě jako mladík, se kritikové přeli, zda je koncert jen neoklasický, či přímo klasický. Sám skladatel v žertu prohlásil, že latinu používá jen tak, kvůli nesmrtelnosti. Nevím, do jaké míry doufal v nesmrtelnost svého díla, ovšem o nesmrtelnosti latiny byl hluboce přesvědčen. Věřil v její nadčasovou hodnotu, byla pro něj mostem, který spojoval bezútěšná padesátá léta s hodnotami antické kultury. 8. dubna uplyne 100 let od okamžiku, kdy se Jan Novák narodil v Nové Říši na Vysočině.

Už jako student gymnázia byl přesvědčený o svém hudebním talentu a povolání (ve smyslu poslání) skladatele podřídil celý život, i v existenčně nepříznivých dobách. Dlouho hledal učitele: nejprve jím byl Vilém Petrželka na brněnské konzervatoři, později Pavel Bořkovec na AMU v Praze a po kratičké prázdninové epizodě na mistrovských kurzech u Aarona Coplanda v Berkshire Music Centre ho našel v Bohuslavu Martinů. Jeho kritický přístup Nováka nejprve málem urazil, ale zároveň mu otevřel cestu kupředu. Když v únoru 1948 odjížděl z USA, měl za to, že Martinů přicestuje do Čech brzy po něm. Ve skutečnosti už se nikdy nesetkali, jen si na dálku vyměňovali novinky a konzultovali Janovy nové skladby. V roce úmrtí Martinů je Novák už zralým skladatelem ve středním věku. Do konce života nepřestane hudbu Martinů obdivovat a řadit ho po bok největších skladatelů hudební historie.

Svou cestu nalezl v neoklasickém stylu s občasnými náznaky jazzové rytmiky, v komponování na latinská metra časoměrné poezie a samozřejmě v latině. Je autorem několika latinských básnických sbírek. Některé jeho básně jsou hravé, v některých karikuje a odsuzuje současnou politickou situaci. Ostatně Jana Nováka bylo obtížné vměstnat do jiných měřítek než jeho vlastních. Násilná kolektivizace hudebního života v 50. letech ho odrazovala a brzy bylo zřejmé, že mezi autory masových písní a estrádních hudeb nezapadne. Svaz československých skladatelů si s ním příliš neví rady, střídavě ho kritizuje a přemlouvá. Novák si mezitím vydobyl renomé výborného skladatele, který zvládne sólové, komorní i symfonické formy. K tomu se přidá tvorba pro krátké a později i celovečerní filmy, která jej zabezpečí i po vyloučení ze svazu skladatelů v roce 1962 z politických důvodů. Jeho hrdost a neústupnost mu nedovolí po roce 1968 zůstat v Brně a s rodinou odchází do emigrace v Dánsku, Itálii a Německu. Jeho existenční podmínky v cizině zdaleka nedosahují úrovně, kterou by si zasloužil. Spoléhá se na pomoc přátel-hudebníků, mezi nimi třeba Rafaela Kubelíka, který jeho vynikající kantátu Dido protlačí nejen do Bavorského rozhlasu, ale také na koncertní pódium Newyorské filharmonie. Toho už se ovšem skladatel nedočkal. Když 17. listopadu 1984 umírá, má za sebou desítky kompozic nejrůznějších forem a žánrů, od latinské popmusic až po několik symfonií, baletů, řady filmových hudeb a jedné jediné opery Dulcitius.


„Co je na hudbě Jana Nováka tak přitažlivého?
Podařilo se mu nalézt osobitou, a přitom srozumitelnou
cestu hudebními vlivy. … Rytmickou stránku koření jazzem, taneční rytmikou
a metrikou antické poezie. Přitom je jeho hudba vždy přehledná
a zároveň emocionálně působivá.“


Ještě do roku 1989 je persona non grata české hudební kultury, i když mezi přáteli a známými jeho hudba žije. Jsou to zejména sborové skladby, kytarový a flétnový repertoár. Ty další si musí počkat až do devadesátých a pozdějších let.

Co je na hudbě Jana Nováka tak přitažlivého? Podařilo se mu nalézt osobitou, a přitom srozumitelnou cestu hudebními vlivy. Nezapomíná na své kořeny: sahá k moravskému folkloru, Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, vztahuje se k evropské tradici: Beethovenovi, Orffovi a Stravinskému. Rytmickou stránku koření jazzem, taneční rytmikou a metrikou antické poezie. Přitom je jeho hudba vždy přehledná a zároveň emocionálně působivá.

Novákovou tvorbou se dnes zaobírají jednotlivci i celé soubory. Jeho skladby se v českém prostředí konečně svobodně provozují, vydávají a nahrávají. Obzvlášť činorodě se k dílu Jana Nováka postavilo Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu, ve kterém bylo v uplynulých letech publikováno tiskem na pětadvacet Novákových skladeb. Co se týče nahrávek, ocenit musíme zejména vydavatelství Supraphon, které v poslední dekádě vyprodukovalo deset alb věnovaných výhradně jeho hudbě, za zmínku jistě stojí také trojalbum Novákových skladeb, které realizoval v letech 2015–2020 brněnský soubor Ensemble Opera Diversa.

Pro jubilejní rok se chystá celá řada prezentací Novákovy tvorby. Mezi nimi vydání knihy korespondence Bohuslava Martinů s Janem Novákem nebo publikace pamětí Elišky Novákové. Můžeme se tedy společně těšit na rok, který definitivně potvrdí místo Jana Nováka mezi klasiky hudby 20. století, kam patří.

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.