pondělí, 30. březen 2020

Komentář Luboše Stehlíka: Novinář se může zmýlit, ale neměl by to opakovat

Napsal(a) 

 , foto FB Vladimira Ashkenazyho foto: FB Vladimira Ashkenazyho

V současné korono době místo abych proklínal Čínu, že vlastně „stvořila“ a vyslala do světa nový virus, přičemž se nechtěně postarala o celosvětovou tragédii a necítí potřebu se za to omluvit, místo abych si dělal legraci z neschopnosti našich politiků včas zajistit ochranné pomůcky a z jejich servility vůči téže zemi, jež nám teď blahosklonně draze prodává roušky a respirátory nebo abych byl nabroušený na českou módu lyžovat v Itálii, raději se pokouším dělat cosi smysluplného. Jelikož moje zdravotní dokumentace a věk mě přiměly být v dobrovolné izolaci a obejít se bez občerstvujícího prostředí redakce Harmonie, dovolím si jen pramínek myšlenek. Budou to dva příběhy, které jsou sice od sebe časově hodně vzdálené, ale mají svůj průsečík.

Příběh první

Tuším, že v roce 2002 si povídal kolega s dirigentem a klavíristou Vladimirem Ashkenazym, šéfem České filharmonie. Orchestr, hlavně díky pozůstatku někdejší práce Václava Talicha, Karla Ančerla a Václava Neumanna, měl tehdy stále ještě dobré mezinárodní renomé a podobně jako dnes byly oceňovány jeho specifické tónové atributy a nevšední kvality některých jeho hráčů. Nepatřil do pomyslné světové patnáctky jako dnes, ale stále byl v cizině vítán. Pan Ashkenazy měl sice svoje vrcholy i nížiny, ale mnohé dveře orchestru otevřel. Kupodivu za jeho působení, které nakonec docela dramaticky skončilo, hostovalo v Praze několik dirigentů, kteří nebyli orchestru umělecky rovnocennými partnery. Shodou okolností všichni byli židovského původu, přičemž si myslím, že za jejich pozváním nebyl pan Ashkenazy. Ten se zajímal hlavně o své umění a bojoval za lepší ocenění práce členů orchestru, bohužel marně. Můj redaktor s ním udělal výborný rozhovor, jen nešťastně formuloval otázku týkající se hostů. A já udělal tu hlavní chybu – odvedl jsem špatnou práci editora. Strhla se lavina protestů, negace, zloby a osočování z antisemitismu. Osobnosti jako třeba Zuzana Růžičková, Josef Suk, Karel Steigerwald (byl jsem pro něho brk Jörga Haidera), jichž jsem si vážil, se přimlouvali za zrušení časopisu. S odstupem času se jim nedivím. Nakonec jsme to díky jiným lidem, kteří pozitivně vnímali váhu Harmonie v české žurnalistice a znali moje názory, ustáli. Ostatně o mé letité lásce k hebrejské kultuře a židovství svědčí i skutečnost, že jsem si splnil jeden ze svých snů a v Harmonii vychází v tomto roce série studií Pod harfou Davidovou, projekt, jenž je v rámci české hudební žurnalistiky unikátní.

Příběh druhý

Devátého března jsme vydali virtuální povídání s novou ředitelkou PKF – Prague Philharmonia. V úvodu jsem napsal, že „vedení obecně prospěšné společnosti Radima Otépku velmi svižně propustilo“. Tuto informaci jsem měl tzv. z druhé ruky, nepodařilo se mi ji ověřit u bývalého ředitele, přičemž mě neomlouvá, že byl nedostupný a na počátku března odmítal komunikovat s veřejností. Nešťastná, špatná formulace! Není divu, že jsem dostal tento dopis:

Vážený pane Stehlíku, s velkým překvapením jsem si přečetl úvod vašeho rozhovoru s novou paní ředitelkou PKF Kateřinou Kalistovou, kde hovoříte o tom, že cituji: Vedení obecně prospěšné společnosti Radima Otépku velmi svižně propustilo‘  Musím se proti tomuto velmi důrazně ohradit a jsem velmi rozhořčen, protože to poškozuje můj profesionální kredit v laické i odborné veřejnosti. Vůbec nerozumím tomu, že takový zkušený novinář a hudební odborník se snižuje na uvádění neověřených faktů stejně jako bulvární tisk. Z vaší formulace lze dovodit, že jsem byl na hodinu vyhozen kvůli nějakému zásadnímu problému nebo manažerskému selhání. Ani jedno z toho se nestalo a není pravda. Můj odchod byl po vzájemné dohodě obou stran a byl řešen dlouhou dobu. Předpokládal bych, že člověk vašeho formátu a při našem, dovolím si říci dlouholetém a příjemném osobně-profesionálním vztahu bude aspoň trochu dodržovat zásady novinářské etiky a půjde se zeptat přímo mě, jak to ostatně udělali jiní vaši kolegové, než šířit jakési smyšlené fabulace a polopravdy. Věřím, že pokud má být časopis Harmonie zdrojem pravdivých, zajímavých a aktuálních informací z oblasti kultury, tak tuto větu uvedete na pravou míru, abych mohl Harmonii považovat za to, o co se snažíte celou dobu v pozici šéfredaktora, a to vybudovat z vašeho časopisu zdroj relevantních informací a mohl jej považovat za zrcadlo české kultury. S pozdravem, Radim Otépka.“

Etika novináře

Co z toho vyplývá? Etika je slovo, které v nynější údajně postfaktické době není něco, co by vzrušovalo. Její součástí je podle mého mínění i kvalitní řemeslo, jehož součástí je ověřování. Jestliže v prvním příběhu jsem „jen“ zapomněl na roli editora formy, i když podstata obsahu byla dle mého přesvědčení, na němž trvám, pravdivá, v druhém příběhu jsem zapomněl na etiku, za což se omlouvám! Nevím a nepodařilo se mi zjistit, co stálo za odchodem pana Otépky, jehož práce si mimochodem vážím, dokonce si myslím, že bez něho by Pražská komorní filharmonie před lety skončila. Možná to byl delší proces, možná ne, možná různé názory už nenašly sjednocující průsečík, možná jen zavládla všeobecná únava… (Zpětně si myslím, že jsem neměl rozhovor, jenž má i další vady, publikovat a měl počkat.) Dovoluji si však zaspekulovat, že vzhledem k současné totální stagnaci kultury, je pan Otépka možná rád, že už nenese přetěžké břemeno odpovědnosti za osud několika desítek lidí. Nicméně onu formulaci jsem si měl před měsícem odpustit. Pro mladší kolegy seniorní rada: stále bude platit úsloví – dvakrát měř, jednou řež.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.