sobota, 22. květen 2021

Komentář Jakuba Hrůši: Nelítostný kritikův hlas

Napsal(a) 

Dvořák: Symfonie z Nového světa – karikatura Bohuslava Martinů Dvořák: Symfonie z Nového světa – karikatura Bohuslava Martinů

Nedávno vydala Nadace Bohuslava Martinů sbírku glos Hrůša o – on Martinů. Skvělá kniha našeho předního dirigenta se zamýšlí například nad symfoniemi Martinů, Kyticí, nad „limity“ Janáčka a Martinů, nad aktuálností Mé vlasti nebo nad jeho vztahem k Jiřímu Bělohlávkovi. Vše je zarámováno do krásné, starosvětské češtiny. Je to báječná kniha, kterou doporučuji vaší pozornosti. Jako ochutnávku jsem vybral glosu, jež se týká hudební kritiky. (Luboš Stehlík)

Když jsem tu naposledy referoval o svých bojích za Martinů v německém Kolíně nad Rýnem a kanadské Ottawě, netušil jsem, že hned záhy nato si přečtu zajímavý kritický příspěvek z druhého ze jmenovaných míst. Poměrně rychle po našem provedení Toccaty e due canzoni s National Arts Centre Orchestra se objevila v tisku (konkrétně Ottawa Citizen) recenze s názvem „Hrusa brings lesser-known Czech composer to NACO“, kterou napsal Richard Todd. Bylo to jedno z těch čtení, z nichž má člověk ony tak dobře známé „smíšené pocity“. Na jednu stranu jsem musel chtě nechtě uznat, že jsme pana Todda provedením Martinů zcela nepřesvědčili. Jinak by nebyl napsal, že jsme sice hráli skladbu, jež je „jedním z těch děl, která jsou v mnoha ohledech dobře řemeslně udělaná a poutavá a nikoli bez míst skutečné krásy“, ovšem uzavíraje odstavec slovy: „Avšak ve výsledku si je vlastně nezapamatujete.“ (Všechny překlady jsou mé vlastní.) Když jsem dočetl tento řádek, vzedmula se ve mně ona příslovečná nechuť mnoha z interpretů vůči kritikům. Podotýkám přitom, že nepatřím k těm, kdo by se domnívali, že je umělecká kritika obecně zbytečná (a že takových umělců není málo!), a nečastuji kritiky nevybíravými slovy. Stále věřím, že je-li kritické myšlení vzdělané, nikoli jen (v lepším případě) sečtělé, konstruktivní, nikoli jen psavé, a dobré mysli, nikoli bezhlavé nebo dokonce pomstychtivé, má cenu, aby existovalo. V onu chvíli jsem si ovšem zase jednou pomyslel, zda je pan recenzent opravdu tak osvíceným duchem, že dokáže pronést o skladbě, na níž nechal skladatel kus svého nejvnitřnějšího života, utvářeného dlouholetou předchozí pracnou zkušeností, tak bezohledný rychlý soud po jednom provedení v místě, kde s jeho tvorbou není větší zkušenost. Musel jsem však vzápětí (rád) uznat, že pan Todd prokázal kritický charakter. Nejenže o něco níže prohlásil, že „dirigent zřejmě partituru dobře zná a považuje ji za hodnou představení v zahraničí“, ale hlavně připustil – a to mě ve výsledku přesvědčilo o pozitivním úmyslu, byť neformulovaném zrovna s úzkostlivou citlivostí –, že i když by ode mě v Kanadě raději slyšel Janáčka nebo Suka, může být jeho jistá odtažitost od Martinů zapříčiněna „nedostatkem jeho vlastní obeznámenosti“ se skladatelovým dílem.

Rozumějte mi dobře – nepíšu toto vše, abych se přel s kritikem o to, kdo má ve výsledku hlavní slovo, zda interpret, nebo kritik (je to ostatně nemístně položený dualismus – když už, tak bychom se měli ptát, zdali skladatel, nebo posluchač!). Jde o něco jiného. Je mi milou skutečnost, že má-li kritik možnost ovlivňovat velice přímočaře obecné mínění o neznámých kulturních jevech a rozhodne-li se při tom vyslovovat jednoduché kritické soudy, činí tak i s odvahou přiznat, že minimálně něco málo z toho, co říká, je jeho osobní mínění, nikoli všeobecně platný fakt. A pak, je mi nesmírně milé, že celý tón vyslovené kritiky je laskavý a vlastně pozitivní. Vždyť by mohl Martinů, nelíbil-li se mu cele, okomentovat jednou nactiutrhačskou větou, jak se to v podobných případech často děje. Naopak jeho návodná slova o Janáčkovi a Sukovi mě trkla v tom smyslu, že Martinů v Kanadě nebyl uváděn ve známém osvětí nebo ve společnosti populárnějších českých hudebních klenotů, a tudíž v jejich kontextu, ale jako jeden zřídkavější reprezentant naší kultury v globalizovaném světě. Přinejmenším Janáček se pak kanadskému světu bude asi vždy logicky jevit jako exotičtější, neobvyklejší a originálnější skladatel – Martinů coby daleko kosmopolitnější (a západnější) duch pak může při rychlém vnímání vzbudit srovnávací otazník. (Jak jsem psal v prvním svém příspěvku – obzvlášť u člověka, jehož duši je Martinů kultivovanost a delikátnost, vlastně jistý intelektualismus, byť senzuální, vzdálenější.)

Definitivně jsem pana Todda ovšem rehabilitoval krátce poté, co jsem o několik týdnů později zahájil svůj cyklus příspěvků k propagaci české hudby s Philharmonia Orchestra v Londýně. Tentokrát jsme – vedle Dvořáka – uváděli právě ony dva panem Toddem žádané české génie, totiž Janáčka (konkrétně předehru Žárlivost a Symfonietu) a Suka (konkrétně Pragu). Byl jsem na naše provedení prakticky ve světě víceméně nehrané Sukovy pocty Praze náramně hrdý – nejenže ji orchestr vystřihl znamenitě (neměl jsem jediné pochyby o tom, že hudebníci to dílo nejen přijali, ale i si je oblíbili a respektovali), ale také publikum nás odměnilo zcela netušeným a mimořádným bravo. Jistý národní patos Pragy byl ovšem pro recenzenta jedněch
významných britských novin zcela mimo rámec přijatelnosti. Na druhý den v tisku na prvním místě dle svého úsudku vytyčil slabiny díla (například chabější skladebné spojení jeho epizod) a následně si s nepřehlédnutelným gustem rýpl do inspirační oblasti skladby a posteskl si, proč si Suk vzal za inspiraci k tomuto básnickému projevu tak významné město, jakým je Praha. Být tím vzorem město méně důležité (například „Basingstoke“!), bylo by, míní kritik, dílo snad kratší a snesitelnější. Posluchači by pak ovšem přišli o všechny ty návaly názvuků husitských chorálů, dodává ironicky.

Když jsem četl tento nelítostně sarkastický příspěvek (ovšemže v Londýně, kde se každý den dějí desítky pozoruhodných kulturních událostí, relativně – minimálně čtenářskou poutavostí – vysvětlitelný), uvědomil jsem si zase jednou nevyhnutelnou existenci různých souběžných realit. Jednou je duch koncertu samého, daný mimo jiné vlastně tím, co propůjčuje živým provedením i v dnešní době stále jejich smysl – tedy obousměrným prouděním energie mezi oběma stranami koncertního sálu. Druhou, paralelní realitou je realita mediálního světa. Je vlastně až neuvěřitelné, o kolik více lidí si může utvořit na danou událost názor (nebo jej jednoduše přejmout) na základě vidění jediného pisatele a jeho životního nastavení (a momentální nálady). Neupírám kritikovi ani náhodou právo na břitkost, náročnost, dokonce ani na ono „vychovatelství“. Ba naopak – miluji každou kritiku, která podává brilantní rozbor slyšeného, byť by byl nelítostný. Ale zvu kritika k zodpovědnosti. Ctím ho pak předně tehdy, když vycítím dobrý úmysl jeho konání. Vzpomněl jsem v tu chvíli právě na pana Todda. Jaký by to byl rozdíl, kdyby onen Londýňan napsal: „Pro mě osobně je patos a nacionalismus Sukova díla příliš,“ a dodal třeba, proč tomu tak je, eventuálně dokonce to, že u množství spoluposlouchajících zaznamenala uvedená skladba nadšený, ba frenetický ohlas. Nadějí tak pro nás – kromě kritiků typu pana Todda – zůstává fakt, že na každý koncert nevyjde vždy jen recenze jediná. Kéž tomu tak je i nadále!

(Barcelona, 26. 4. 2014)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.