čtvrtek, 21. září 2017

Kněžíková a Mahler: verše i hudba jsou stejně důležité

Napsal(a) 

Radek Baborák a Kateřina Kněžíková, foto Petra Hajská Radek Baborák a Kateřina Kněžíkováfoto: Petra Hajská

Když sv. Anežka kdysi dávno putovala z hradní vyvýšeniny přes řeku do kláštera v blízkosti chudiny, sňala prý své zdobné roucho a přehodila přes sebe jen nuzný plášť. Myslím, že pokud shlížela odkudsi z míst, kam se navždy odebrala, na komorní koncert ve „svém“ klášteře 19. 9. 2017, mohla být spokojena. Z leckterých tabu či aspoň neobvyklostí bylo totiž také sejmuto vše, co jen šlo, aby se hudba stala nejen vzpomínkou, ale i připomínkou. A objevem.

Doba přelomu 19. a 20. století, ale i 20. léta jsou čímsi, co mě přitahuje a kam se pokouším vrátit alespoň večery tohoto typu,“ svěřil se kurátor komorní řady festivalu Antonína Dvořáka, hornista Radek Baborák, se záměrem, který konzultoval s uměleckým ředitelem festivalu Markem Vrabcem. „Rád bych se potkal s lidmi jako byli Kafka nebo Kisch a když už to nejde, alespoň se zajímám o hudbu, která zde v Praze tenkrát zněla. O ten zmizelý, odhozený triumvirát české, německé a židovské kultury, jaký nám připomínají skladby Zemlinského, Krásy, ale i zapomenutého italského žida Leona Sinigaglii, který se v tomto městě roku 1900 učil u Antonína Dvořáka, jak klasicky upravovat lidové písně.

Kateřina Kněžíková, foto Petra Hajská Kateřina Kněžíkováfoto: Petra Hajská

Kromě těchto skladatelů, jejichž hudbu v první polovině koncertu časově zarámovaly šťavnaté kompozice Davida Poppera, jenž se hrůz obou válek nedožil, a Lva Kogana, který před jejich totalitními důsledky odešel do Izraele, se dominantou večera stal výběr z písní Gustava Mahlera. Toho, o němž nejen Baborák soudí, „že jsme si jej nechali ukrást, protože ve světě je považován za Rakušáka.“ Chlapcův kouzelný roh patří už díky své literární předloze, rozmanité až rozverné, k tomu pozitivnějšímu, co slavný skladatel zkomponoval. Jsou ale slova, verše, sloky pro pěvce či -  v tomto případě pěvkyni - zcela podstatné, nebo se spíš opře do souhlásek a sklouzne po samohláskách, aby to patřičně znělo?

Samozřejmě, že verše i hudba jsou stejně důležité,“ odkryla při povídání po potlesku, kterého se spolu s kurátorem komorní řady zúčastnila, další tematickou vrstvu sopranistka Kateřina Kněžíková. „K čemu by potom text byl, kdybych z něj nečerpala, nevycházela při své interpretaci zrovna tak, jako z notového záznamu? V tomto konkrétním případě mi navíc pomáhá, že poslední dobou často pobývám ve Vídni s manželem, který mi výrazně pomáhá proniknout do tajů němčiny.

Zpívala byste trochu jinak, kdyby výběr z těchto Mahlerových písní byl proveden tak, jak jej autor původně vypracoval, to jest buď s doprovodem klavíru, nebo s velkým symfonickým orchestrem?

Objevným záměrem tohoto večera, kdy jsem písně z Chlapcova kouzelného rohu zpívala vůbec poprvé, bylo sestavit menší hudební těleso Schönbergova typu. Musím říct, že jsem ocenila, jak zvukově barevný tento zdánlivě malý orchestr zůstal. S jeho oporou v zádech jsem si zpívání užívala.

Radek Baborák, Kateřina Kněžíková, Tomáš Ille a Jiří Vejvoda, foto Petra Hajská Radek Baborák, Kateřina Kněžíková, Tomáš Ille a Jiří Vejvodafoto: Petra Hajská

Zásadním vkladem přispěl k úspěchu večera třetí host u mého mikrofonu. Skladatel a aranžér Tomáš Ille, který se slov na veřejnosti původně obával, ale pak odkryl svou osobnost a mluvil jako kniha: „Do tohoto projektu mě Radek vtáhl od samého počátku. On je typ vizionáře, který řekne, takhle by to mohlo a mělo být, a na ostatních pak je, aby to dopracovali. S rizikem, že to nakonec nebude ono...“ Stalo se? „Naštěstí nikoli. Ani v případě Mahlera, ani při včerejším provedení mé úpravy Goldbergových variací, které jsem převedl do kytarového partu s doprovodem. To byla možná ještě náročnější práce, protože bylo nutné respektovat Bachův geniální kontrapunkt, ale přitom jít v úpravě svou vlastní cestou...

Závěrem pozval Radek Baborák publikum k poslednímu koncertu komorní řady letošní Dvořákovy Prahy. Tedy k premiéře festivalového orchestru s datem 21. 9. 2017: „Rád spolupracuji s partou potulných muzikantů, ve skutečnosti skvostných sólistů, kteří tak jako já nejsou svázáni působností ve stálém orchestru. Nácvik nám jde svižně, protože o všech se dá říct to okřídlené Když to umíš, je to snadný...

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.