úterý, 11. prosinec 2018

Když já tak rád diriguju. Filmové vzpomínky na Jiřího Bělohlávka

Napsal(a) 

 , foto ČF foto: ČF

V pražském kině Lucerna včera proběhla slavnostní předpremiéra dokumentu Když já tak rád diriguju…. Vznikl ve spolupráci České filharmonie a České televize a mapuje poslední dva roky působení Jiřího Bělohlávka u prvního českého orchestru. Zároveň otevírá působivým způsobem pohled do Bělohlávkova soukromého života, odkrývá jeho povahu i vztah k orchestru a dává prostor pro Bělohlávkovy vzpomínky. Tvůrci filmu, Roman Vávra – režie, Katarína Gayerová Buchanan – střih, Miroslav Janek – kamera, v téměř stominutovém filmu vytvořili kaleidoskop záběrů, které ve své celistvosti na diváka působí mimořádně silným dojmem.

Natáčení dokumentu inicioval generální ředitel České filharmonie David Mareček v době příprav na oslavy Bělohlávkových sedmdesátých narozenin. Tedy v čase, kdy Jiří Bělohlávek zvažoval potvrzení své funkce na další období. A zároveň v době, když již věděl o svém zhoubném onemocnění, které se mu nakonec stalo osudným. David Mareček si pro natáčení dokumentu vybral jako režiséra Romana Vávru, zkušeného dokumentaristu a filmaře. Tedy překvapivě režiséra, který má velkou invenci, nicméně který se do prostředí současného světa klasické hudby dostal díky dokumentu poprvé. To sice přineslo nový svěží vhled do světa dirigenta i orchestru, nicméně v průběhu filmu stále více cítíme, že pomyslné dveře jsou kameře otevírány především vedením orchestru i samotným Jiřím Bělohlávkem. To se ale netýká skutečných a ryzích záběrů ze zkoušek a orchestrů, kdy se naplňují Bělohlávkova úvodní slova: „Pokud se mi chcete dostat pod kůži, musíte jít přes hudbu.“ Téměř stominutový film je tak kaleidoskopem rozhovorů, dokumentů z rodinného archivu, autentických záběrů ze zkoušek i niterným pohledem do Bělohlávkovy duše.

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Vzhledem k vážnému onemocnění Jiřího Bělohlávka v době, kdy byl dokument natáčen, je rovněž svědectvím jeho silné vůle, přístupu k životu i k hudbě, a film tak dokumentuje i postupné změny jeho osobnosti způsobené právě jeho onemocněním. Právě tento poslední aspekt je tím největším přínosem, který dokument přináší. Obdivuhodnou práci ve střižně zde vykonala Katarína Gayerová Buchanan i kameraman Miroslav Janek. Film si přesto zaslouží ještě jednu revizi a menší zkrácení. Mezi nejsilnější zážitky filmu patří právě Bělohlávkova osobní zpověď přístupu k závažnému onemocnění. Jeho způsob, jakým se s nemocí snažil vyrovnat, může být velkou pomocí i posilou všem, kteří s podobným problémem bojují. Bělohlávek měl rád výzvy, krize vnímal jako pozitivní příležitost pro sebereflexi i posun dále a stejným způsobem se postavil i k nemoci.

Mezi silná hudební místa patří například ukázky ze zkoušek a koncertů se sopranistkami Karitou Mattilou a Hiblou Gerzmawou, pěvkyněmi, které se po dlouholeté plodné spolupráci na zahraničních operních scénách řadí mezi nejbližší Bělohlávkovy přátele. Osobně mne nejvíce dojal moment, kdy při koncertním provedení závěrečné scény opery Liška Bystrouška Bělohlávek pomáhá od dirigentského pultu dětským sólistům. Deklamací i úsměvy, a především něžným pohledem. V dokumentu samozřejmě nemohl chybět „populární“ dort, který k Bělohlávkovu jubileu připravila současná první dáma českých hornistů, Kateřina Javůrková. Jakkoliv se jedná o skvělou hráčku, nemenší pověsti se těší i její cukrářské umění. Obrovský dort se sto třiceti marcipánovými figurkami všech hráčů byl dárkem, který musel Jiřího Bělohlávka dojmout, a který nepřímo svědčí o vztazích mezi Bělohlávkem a hráči.

 , foto Petr Kadlec foto: Petr Kadlec

Bělohlávkovo hudební vyznání zcela přirozeně přineslo i krátké nahlédnutí do rodinného života. A tady vstupuje do popředí filmu postava Anny Fejérové, obětavé manželky, která dokázala zajistit rodinné zázemí i během náročné Bělohlávkovy kariéry. Ukázky filmů z rodinného archivu jsou vítaným zpestřením dokumentu. Film je ale také částečně „hraným“ dokumentem. Některé scény i rozhovory jsou evidentně předem naplánované, což divák pozná.

Nebylo překvapením, že se ve filmu Jiří Bělohlávek vyjadřuje i k důvodům, proč vlastně do České filharmonie přišel. A tady se dostáváme k části, která působí poněkud kontroverzně. Svůj návrat odůvodňuje snahou nového generálního ředitele Davida Marečka vyslyšet nutnost změn v orchestru a instituci reorganizovat. Zaznívá ale pouze část celé problematiky, a to z určitého úhlu pohledu. Více otázek naopak evokuje. Okolnosti návratu i reorganizace orchestru by totiž stály za zcela samostatný nezávislý dokument. Jiří Bělohlávek měl dobrý důvod ve filmu vyzdvihnout práci svého nejbližšího spolupracovníka Davida Marečka. Pro návrat Jiřího Bělohlávka připravil podmínky, které se neodmítají. Ale k úplnosti by bylo vhodné dodat, že k rozhodnutí pro návrat Jiřího Bělohlávka k České filharmonii pomohlo i mnoho dalších okolností, ve kterých hrálo svou roli mimo jiné i načasování a mnohé další vazby.

V každém případě, Jiří Bělohlávek tak mohl přinést zpět do České republiky veškeré své zkušenosti i know-how. Bude chybět. Moc. Naštěstí má v podobě svých talentovaných studentů své pokračovatele. Nebudu zastírat, že se po přehlídce předních zahraničních umělců z řad sólistů i dirigentů, které s Českou filharmonii vystupují, těším právě na ně.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.