čtvrtek, 16. červenec 2020

Když genderová rovnost zavání falší

Napsal(a) 

Fredrik Österling, foto Mats Bäcker Fredrik Österlingfoto: Mats Bäcker

Nestává se často, aby z aktuálního společenského tématu vznikla nová opera, ale pro ty, kdo sledují dění ve švédském Helsingborském symfonickém orchestru, to není nic ojedinělého. Management orchestru evidentně touží po zájmu médií, a tak jsme mohli v minulých letech sledovat novinové titulky zmiňující mimo jiné zhudebnění anonymního homofobního výhružného dopisu nebo trvání na bezletové politice, která po externě najatých dirigentech a sólistech vyžaduje, aby dorazili jiným způsobem než leteckou dopravou.

Ale v momentě, kdy miniopera Moc a sláva, pojednávající o nedávné krizi ve Švédské akademii věd, upoutala pozornost švédské veřejnoprávní televize SVT přibližně půl roku před svojí premiérou (19. března), bylo jasné, že nejde o běžnou situaci. Televize odvysílala v podstatě kompletní zkoušku celého operního ansámblu, což se u ostatních operních produkcí děje obvykle až krátce před premiérou.

Současná krize ve Švédské akademii věd je samozřejmě lákavé téma. Ale je také dobré se ptát, proč o ní vzniká opera, čím tahle konkrétní produkce přitahuje pozornost veřejnoprávního média a kdo napsal hudbu. Všechny cesty totiž vedou k samotnému manažerovi koncertní síně Fredriku Österlingovi, mimochodem také skladateli dotyčného díla. Libreto je debutem Hanny Höglund, kulturní publicistky působící ve švédském veřejnoprávním rozhlasu. Fredrik Österling je zde ve zjevném střetu zájmů, ale nejde o první takový případ; tento autor totiž zdrženlivostí při uvádění vlastní tvorby netrpí.

V rámci velkých kulturních institucí je zvykem pochybným mocenským strukturám tohoto druhu předcházet. Například vedení Centra Pompidou by si nedovolilo zneužít dobrého jména muzea k vystavování vlastního umění. I v případě, že by veřejnost podobný střet zájmů přešla, zastávat takové množství rolí v jediné organizaci je očividně složitý úkol.

Když Helsingborský symfonický orchestr uvedl před časem další z koncertů s Österlingovou hudbou, na propagačním videu zaznívaly žertovné spekulace nad tím, jestli je pro ředitele koncertní síně otázkou hrdosti uvádět svou vlastní hudbu. Odpověď je zřejmá: rozhodně není náhodou, že skladatelova hudba je v Helsingborgu prováděna pravidelně, zatímco ostatní švédské orchestry ji prakticky nehrají.

, foto Helsingborg Symphony Orchestra foto: Helsingborg Symphony Orchestra

Rovnost pohlaví je ve švédské klasické hudbě čím dál rozšířenějším tématem. V roce 2006 tu bylo zveřejněno vládní šetření Profesionální orchestrální aktivity ve Švédsku zadané ministerstvem kultury. (Fredrik Österling v rámci tohoto šetření vykonával funkci tajemníka.) Výsledkem byla jasná nerovnost ve výběru skladatelů prováděných orchestry, na rozdíl od poměru mužů a žen mezi orchestrálními hudebníky, které se dle zprávy podstatně více blížilo 50/50.

V roce 2008 sestavila skladatelka Karin Rehnqvist statistiku, která byla impulsem pro vznik KVAST (Švédské asociace skladatelek). Během oné sezony zaznělo na koncertech švédských orchestrů pouze jedno procento děl složených ženami. Jistě, v průběhu dějin byla ženám jen vzácně poskytnuta možnost studovat skladbu, a těch několik málo, které komponovaly, psaly pro orchestr jen ve výjimečných případech. Kupříkladu Amy Beach byla první americkou skladatelkou, která složila symfonii – dílo dokončené v roce 1894. Nepřekvapí tedy, že souhrnný archiv repertoáru KVAST zmiňuje jen pár desítek orchestrálních děl složených před koncem 19. století. Tato historická nespravedlnost vůči skladatelkám tak sahá mnohem dál a historický repertoár zůstane už navždy omezený.

Co tedy rovnost pohlaví v naší hudební tradici skutečně znamená? A jak bychom se měli vztahovat k minulosti? Odpovědi na tyto otázky budeme nejspíš hledat ještě dlouho. Od založení KVAST se situace výrazně změnila – spíše lze hovořit o nadměrné korekci, která má za následek to, že 20 % žijících skladatelů, tedy žen, dostává 50 % objednávek. Jinými slovy, ve Švédsku máte čtyřikrát větší šanci na získání objednávky orchestrálního díla, pokud jste žena.


„Boj proti útlaku nesměřuje vždy ke spravedlnosti,
místo toho vytvoří nové druhy podobně problematických mocenských struktur.“


Premiéra Moci a slávy proběhla během právě probíhající koronavirové pandemie, poté, co Švédsko zakázalo akce nad 500 účastníků a většinu kulturních institucí tak donutilo zastavit veřejné aktivity. Před samotnou premiérou padlo rozhodnutí vynechat čtveřici ostatních děl a namísto toho uvést dvě provedení toho, co bylo označeno za „hlavní kus večera“. Původní program zahrnoval Schönbergovu Zjasněnou noc, jedno z mistrovských děl pozdního romantismu – zřejmě jen vsuvku vedle manažerovy vlastní hudby.

Nečekaná ironie tohoto příběhu má co do činění s chameleonskou povahou zkaženosti. Mimořádně zřetelné podobenství nalezneme ve hře Drak ruského dramatika Jevgenije Švarce, v níž rytíř Lancelot přemůže oheň plivající nestvůru, jež po čtyři sta let vládla jeho městu. Mocenská struktura ale přesto zůstává neporušena, neboť starosta města brzy převezme původní místo draka, načež Lancelot pochopí, že skutečným úkolem je „vymýtit draka uvnitř každého z nás“.

V této hře sledujeme názornou paralelu k přetrvávajícím politickým tendencím: boj proti útlaku nesměřuje vždy ke spravedlnosti, místo toho vytvoří nové druhy podobně problematických mocenských struktur. Ale to není všechno. Když se vítr změny přežene přes směrnice kulturní politiky, otevře tím také dveře různým subjektům využívajícím tyto trendy pro svůj vlastní prospěch. Je pak v takovéto situaci ještě místo pro nezávislou tvorbu nebo zachovávání kulturního dědictví?


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2020.

Martin Malmgren

Autor je pianista, zabývá se teoretickou reflexí umění a kultury.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.