pátek, 11. prosinec 2020

Karel Kovařovic 1862–1920

Napsal(a) 

Karel Kovařovic Karel Kovařovic

Připomínáme životní dráhu polozapomenutého skladatele, dirigenta a šéfa opery Národního divadla Karla Kovařovice v letech 1900–1920, od jehož úmrtí uplynulo 6. prosince 100 let.

Karel Kovařovic, výrazná a významná osobnost kulturního života druhé poloviny 19. století a začátku století 20., se narodil do doby rozmachu českého národního uvědomění a snah o obnovu autonomního českého státu v rámci rakouské monarchie. Nadšenci z řad českých intelektuálů a podnikatelů byly založeny spolky Hlahol, Sokol, Typografia, otevírá se Prozatímní divadlo, zakládá se Umělecká beseda. V pražských volbách byl zvolen primátorem Čech František Pštross a v obecní radě zasedla česká většina.

Narodil se 9. prosince roku 1862 jako poslední, páté dítě tehdy již 75letého otce v Ostruhové, nynější Nerudově ulici, v domě U zlatého klíče na Malé Straně. Dům zakoupil otec Karla Kovařovice v 50. letech 19. století, a tím se rodina stala příslušníkem vznikající měšťanské vrstvy obyvatel Prahy. K tomu je možné uvést ten nejlepší odkaz na pochopení atmosféry prostředí a doby, do které se K. K. narodil, odkaz na Jana Nerudu a jeho Povídky malostranské. V domě U Zlatého klíče vyrůstal v poklidné harmonii a v zajištěném dostatku rozvětvené a velmi soudržné rodiny. Patří se ovšem říci, že se narodil do rodiny zcela nemuzikální. Jeho otec pak po dvou letech umírá a po dalších dvou letech se matka znovu provdala. Teprve když mu bylo osm let, zakoupila rodina z důvodů „výchovných“, totiž slušelo se být hudebně vzdělán, tak řečené „obehrané fortepiáno“. Starší bratři odmítli „ohýbat si prsty na klaviatuře“, cvičení tedy zbývalo na nejmladšího. Hudba časem okouzlila i bratry a oba zvolili smyčcové nástroje. A tak začaly v domě U Zlatého klíče domácí koncerty v kapesním vydání, i když povětšinou to byly kousky taneční.

Když přišel čas opustit obecnou školu, rodinná rada vybrala pro Karla pražskou konzervatoř, která tehdy sídlila v ponuré klášterní budově na rohu ulic Jilské a Jalovcové na Starém Městě. I když neexistuje svědectví, které by o něm hovořilo jako o zázračném dítěti, byl tento krok v jeho životě velmi důležitý. Obligátním nástrojem zvolil milovaný klarinet, k němu neobligátní harfu. Kromě toho studoval souběžně a soukromě hru na klavír u prof. Jiránka, skladbu v kompoziční škole mistra Zdeňka Fibicha. V době studií K. K. vychovávala Pražská konzervatoř pod vedením Josefa Krejčího studenty v přísné kázni. Sám ředitel vyučoval skladbu a harmonii a ujal se i dirigování studentského orchestru. A zde možná najdeme kořeny Kovařovice-výkonného umělce a jeho celoživotní snahy o dokonalou reprodukční úroveň uváděných děl. V kompoziční škole Zdeňka Fibicha naopak zase vládla domácká atmosféra, mnohdy byl žák pozván na oběd, aby mohl pokračovat ve studiu i odpoledne. O Kovařovicově šestiletém školení na konzervatoři a čtyřletém u Zdeňka Fibicha můžeme s jistotou prohlásit, že si Kovařovic osvojil skladatelskou techniku jako do té doby málokdo. Jeho školení bylo soustavné, komplexní, důkladné a uvedlo umělce v jeho 17 letech na uměleckou dráhu rychle a bezprostředně.


Kovařovic byl zván k doprovázení nejen pro jemný, „delikátní“ úhoz,
ale i pro schopnost zahrát prima vista z listu i sebetěžší part
a na přání okamžitě transponovat do vyžádané tóniny.


Širšímu pražskému obecenstvu se představil začínající umělec opět přednesem klarinetového partu Fibichovy Selanky na velkém smetanovském koncertu konaném roku 1880 na Žofíně. Poté již účinkoval na koncertech po celých vlastech českých ať jako harfista, nebo klavírista–doprovázeč sólistů. (Byl při prvním provedení Smetanova Dua pro housle a klavír Z domoviny, housle Václav Juda Novotný.) V roce 1881 si Kovařovice vybral za doprovázeče houslista František Ondříček. Vytvořili proslulou dvojici, kterou brzy doplnil do slavné trojice barytonista Prozatímního divadla Leopold Stropnický. Kovařovic byl zván k doprovázení nejen pro jemný, „delikátní“ úhoz, ale i pro schopnost zahrát prima vista z listu i sebetěžší part a na přání okamžitě transponovat do vyžádané tóniny. Zaimponoval tím o dva roky staršímu Josefu Bohuslavu Foersterovi, který byl svědkem domluvy zpěváka s klavíristou před vstupem na pódium: „Prosil bych o celý tón níž“. Zahráno prý bylo bez jediné chyby.

V té době byla výborem hudebního odboru Umělecké Besedy vypsána soutěž na nejlepší komorní skladbu. Kovařovicova píseň Báj pro tenor s průvodem orchestru získala 2. místo s odměnou ve výši 4 celých dukátů.

Ostatní písně Kovařovicovy z té doby byly „vlídně“ přijaty, vyšly i tiskem, například Osmero písní. Umělcovy koncertní aktivity byly většinou provozovány za upřímný stisk ruky, pochvalu v tisku, pohoštění po koncertu. A tak se Kovařovic poohlížel po zajištěné existenci, kterou v té době nabízelo stálé místo v orchestru. Prozatímním divadlem byl přijat na místo harfisty s měsíčním platem 45 zlatých. Blížilo se také dokončení stavby ND, které bylo dne 11. června 1881 otevřeno Smetanovou Libuší, kde Kovařovic zapískal úvodní klarinetové sólo za scénou. Pracovní smlouvou byl vázán jen ke hře na harfu, za mimořádný úkol na klarinet v Libuši měl nárok na zvláštní honorář dvou zlatých. Musel však o zaplacení upomínat, což musel později činit vícekrát.

12. srpna 1881 však ND vyhořelo a plány na jeho provoz byly v troskách. Prozatímní dovadlo zase ožilo v dalším provozu a K. K. opět usedá k harfě. Vedle toho řádně dochází na schůze Umělecké Besedy a svědomitě pracuje na pracích skladatelských. Vzniká opera Ženichové, skládá symfonickou báseň Únos Persefony. Roku 1882 se navrací do Prahy ze zahraničního turné František Ondříček. Kovařovic přijímá Ondříčkovu nabídku na turné po Polsku a opouští poklidný život u psacího stolu a židli harfisty. Velkého turné se účastní ještě barytonista Leopold Stropnický a sólistka Prozatímního divadla Anna Hlaváčková, Ondříčkova snoubenka. Při zpáteční cestě koncertovali s úspěchem ve velkých moravských městech a mnoha menších místech po celých Čechách. Po skončení turné byl Ondříček pozván k několika koncertům ve Vídni, kam Kovařovice přizval ke klavírnímu doprovodu. Je nesporné, že těmito koncerty jméno Karla Kovařovice vešlo ve známost nejen po vlastech českých.

Po návratu do Prahy se uzavřelo jedno významné období Kovařovicova uměleckého života. Prozatímní divadlo jej přijímá zpět na místo harfisty a Kovařovic se opět intenzivně věnuje práci skladatelské. Dokončuje operu Ženichové, získává smlouvu na zhudebnění Züngelovy jednoaktovky Cesta oknem. Po třech letech však dochází k roztržce nyní již s vedením Národního divadla kvůli neplacení honorářů a Kovařovic z místa harfisty odchází na místo prvního kapelníka do brněnského Národního divadla. Odchází však do prostředí zcela odlišného od prostředí pražského. Podnikatelské a intelektuální Brno té doby je vesměs německé, českou kulturu zastupovaly ochotnické lidové spolky. Vzniklé „Družstvo pro zřízení Národního divadla v Brně“ zakoupilo dům na ulici Veveří a budovu během tří let přestavělo na divadlo Prozatímní. Podmínky pro provozování opery jsou zde však tristní. Kapelník dosud řídil orchestr a scénu od harmonia, na kterém musel hrát chybějící nástroje. Teprve Kovařovic si vymohl pro svou práci pult se židlí. Přes potíže dosáhl pochvalných kritik v tisku, sám Leoš Janáček pozitivně hodnotí výsledky u provedených děl.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XII/2020.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.