pondělí, 21. prosinec 2020

Jaroslav Mihule, člověk, který se nebál

Napsal(a) 

 , foto Vojtěch Havlík foto: Vojtěch Havlík

Významné životní jubileum (*1. prosince 1930) je neobyčejnou příležitostí vyjádřit úctu, kterou po mnoho let pociťuji. Bylo to po roce 1989, kdy jsem se detailněji seznamovala s dílem Jaroslava Mihuleho, sledovala jeho osudy u nás a v zahraničí, kdy mne ohromovala intenzivní činnost, kterou vyvíjel. Od mravenčí práce badatelské a pedagogické, až po tu popularizační, a nejen to. Za svůj život dokázal jít vždy za dobrým cílem a smyslem věcí, byl pro mnoho z nás odbornou a morální autoritou, vybudoval se svou manželkou harmonickou rodinu.

Měla jsem jako dítě a mladý člověk rodinné zázemí, které mě učilo poznávat a rozlišovat, co je tvůrčí a tvořivé od povrchního a prvoplánového. Moji rodiče vysokoškolští pedagogové byli dědicové prvorepublikového myšlení. Díky otci muzikologovi jsem se seznamovala i s Mihuleho publikacemi, už v šedesátých letech inspirativním sešitem Martinů v obrazech a kapesním životopisem téhož skladatele, vydaným v roce 1966. V sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem studovala na filozofické fakultě brněnské univerzity, mi byla z 20. století nejblíže hudba Leoše Janáčka, i když nebylo možné z brněnského uměleckého života neznat dílo Bohuslava Martinů. Operní divadlo, koncertní život ve filharmonii, Kruh přátel hudby, všechno vytvářelo pro tohoto skladatele i díky zaujetí dramaturgů a strhujícím interpretačním výkonům velmi příznivý obraz. Neobyčejně mne pak upoutala monografie o Bohuslavu Martinů z roku 1974, kterou mi předal otec: je to velké dílo, které napsal kvalitní muzikolog a dobrý člověk, tehdy řekl. Mám ji dodnes. A k ní samozřejmě další autorovy knihy o Martinů a estetice vůbec. Bylo to pro mě tehdy důležité a sympatické sdělení; jsem přesvědčena, že se i ve vědecké práci odráží založení autora, nejen jeho vzdělání a erudice.

Osobně jsem pana profesora poznala někdy na počátku 90. let díky Nadaci Bohuslava Martinů a jejímu předsedovi hudebnímu skladateli Viktoru Kalabisovi. Často ho také připomínala při našich hovorech o hudbě Kalabisova manželka, cembalistka Zuzana Růžičková. A protože nás ovlivňují i postoje a ústní sdělení, můj obraz postupně v nadaci dotvářely mimo jiné osobnosti, jako byl skladatel O. F. Korte, houslista Ivan Štraus i právník Richard Klos a muzikolog Jan Kapusta, který sepsal knížku o neuvěřitelné kauze Martinů. Všichni o panu profesorovi hovořili, jako o člověku, který se nebál. Ačkoliv to vůbec nebylo snadné v minulých dobách. Vždy stál statečně uprostřed dění kolem Martinů a posunoval ho citlivě a neustále dopředu.


„Zůstal vždy svůj, přísný a přesto laskavý a moudrý člověk.


Velmi důležitá byla jeho osobní setkání s chotí skladatele, Francouzkou, paní Charlottou Martinů. Byla to podle jeho slov vzácná žena; po smrti skladatele se téměř dvacet let poctivě starala o jeho dílo po celém světě a ovlivnila i oficiální přijetí skladatele v Československu. I díky ní se u nás vžívala myšlenka, že se světoběžník Martinů cítil být do konce života českým skladatelem.

V rozhlasové práci mi byla dána možnost setkat se s panem profesorem před několika lety u mikrofonu a hlavním tématem byl opět Bohuslav Martinů. Považoval ho společně s Janem Masarykem už po válce v době maturity za dědice demokracie, za její štít. Studia na pedagogické fakultě v Praze zakončil doktorátem na téma jeho symfonií. V bývalém Československém rozhlase od studentských let spolupracoval s osvícenými pracovníky, zejména s hudebním režisérem Eduardem Herzogem. Vzhledem k Mihuleho pevným názorům nebyla akademická dráha jistotou. Přesto zůstal Karlově univerzitě v Praze věrný, a po roce 1990 mohl své postoje konečně uplatňovat i v akademických funkcích, nehledě na kontinuální činnost muzikologa a estetika. Mnoho pro naši zemi a hudbu vykonal i v diplomatických službách při UNESCO a jako velvyslanec v Nizozemsku.

Při našich rozhovorech skromně poukazoval na dílo druhých, ačkoliv on sám byl iniciátorem a hybatelem prospěšných aktivit. Zůstal vždy svůj, přísný a přesto laskavý a moudrý člověk, stavící na humanistických tradicích, z nichž to podstatné předává dál mladým lidem.

Stanislava Střelcová

Vystudovala na filozofické fakultě brněnské univerzity obor divadelní a hudební věda. Působila jako publicistka a redaktorka v deníku a v divadelním časopisu, lektorka dramaturgie Janáčkovy opery v Brně, hudební redaktorka v Československém rozhlase a dramaturg v Československé televizi. V roce 1990 nastoupila do Českého rozhlasu, podílela se po mnoho let na živém vysílání rozhlasových koncertů ze Studia 1, rozhlasové pořady různorodých témat a přímé přenosy sama moderovala. V současnosti pracuje také jako členka stálé komise mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga při Českém rozhlase. V roce 2016 jí byla udělena Cena generálního ředitele Českého rozhlasu „za neutuchající kvalitní práci pro mladé posluchače klasické hudby a péči o projekty Concertino Praga a Concerto Bohemia.“ Je předsedkyní správní rady Nadace Bohuslava Martinů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.