pátek, 26. listopad 2021

Janáčkův festival ve městě se třemi vykřičníky

Napsal(a) 

Tomáš Netopil, foto MHF Leoše Janáčka Tomáš Netopilfoto: MHF Leoše Janáčka

Psal se rok 2015, když Ostravě jen těsně unikla pocta reprezentovat Česko v projektu Evropské město kultury. A je-li pravda to, že síla jedinců, týmu či společenství se pozná nikoli ve chvílích vítězství, nýbrž proher, pak pro Ostravu a její kulturní život to platí jako ušité.

Tamní elita – ta skutečná, nikoli předstíraná – nezatrpkla. Předlouhá řada lidí se naopak zakousla do práce. Primátorem Tomášem Macurou bojujícím – spolu s náměstkem pro kulturu Zbyňkem Pražákem – za nový koncertní sál počínaje a třeba Petrem Pánkem, provozovatelem originální kavárny spojené s výtečným knihkupectvím, konče. Významnou (a dynamickou!) položku na této škále představuje – vedle populárních událostí typu Colours či divadelních představení ověnčených Tháliemi – každoroční nabídka koncertů klasické hudby, z dobrých důvodů nedávno přejmenovaná na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Za posledních pět let ušel pořádný kus cesty, který pražským recenzentům a kritikům bohužel vesměs uniká. Přitom plně zapadá do kulturního kvasu města, které už dávno není ocelovým srdcem republiky, ale zato oplývá inovacemi i zelení. A s vervou, která zdaleka není jen marketingová, propaguje své jméno se třemi vykřičníky: Ostrava!!!

Pomyslná pětiletka v novodobé historii festivalu začala v roce „přerodu“ stylově. Novopečené rezidenční těleso festivalu zvaného naposledy Janáčkův máj, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, provedlo na zahajovacím koncertu 22. května 2017 náročné dílo místního rodáka Rudolfa Kubína věnované Ostravě. Městu, které si tehdy připomínalo 750. let od svého založení. Kubín byl žákem Aloise Háby a ani jeho oslavná symfonická báseň z počátku 50. let nebyla režimní častuškou, nýbrž náročným dílem. Kubínovi, který v letech 1924 až 1927 studoval hru na violoncello na Pražské konzervatoři, navíc nikdo neodpáře dvě zásluhy. Roku 1953 spoluzakládal a poté vedl Vyšší hudebně pedagogickou školu, z níž se později stala Janáčkova konzervatoř, a o rok později byl u zrodu Janáčkovy filharmonie Ostrava.

V témže roce byl doprovodný program festivalu poprvé obohacen nedělním matiné v půvabném empírovém zámečku, jaký by člověk uprostřed areálu Vítkovických železáren nečekal. Někdejší „Rotschildův zámek“, ve kterém sídlili ředitelé fabriky, je od té doby každoročně svědkem talk show obohacené komorní hudbou, po které jsou diváci zváni na zahradní brunch. Dosud byli protagonisty různorodého vyprávění Jiří Zahrádka, Lukáš Hurník, ředitel festivalu Jaromír Javůrek, čestný festivalový prezident Ivan Ženatý a v premiéře cyklu 28. 5. 2017 autor tohoto textu. Nad klávesami se tehdy sklonila ostravská vycházející hvězda, mladá klavíristka a skladatelka Nikol Bóková. O den později uhranul koncertní sál Domu kultury její podstatně slavnější kolega, čerstvý vítěz prestižní soutěže královny Alžběty v Bruselu, opavský rodák Lukáš Vondráček. Zaujatě jej zaznamenala ČT Ostrava, jejíž kamery si vychutnaly Vondráčkův absolutní ponor do hudby, jeho tvář zbrocenou potem, jeho vášeň fortissim a něhu pianissim.

, foto MHF Leoše Janáčka foto: MHF Leoše Janáčka

V koncepční rovině uzrával během roku 2017 plán festivalového ředitele – a zároveň dramaturga – Jaromíra Javůrka. Jako znalec místních hudebních poměrů věděl, že druhý nejstarší festival klasické hudby v naší zemi, založený roku 1948, potřebuje záchranné lano. Skomírající Janáčkovy Hukvaldy, původně Janáčkovo hudební Lašsko, proto dostaly s požehnáním primátora Ostravy a starosty Hukvald nabídku, aby se spojily se svým násobně větším a úspěšnějším „bratříčkem“. Tedy festivalem založeným v 50. letech coby Ostravské hudební jaro, poté přejmenovaným na Ostravský máj a od roku 1976 Janáčkův máj. Počínaje rokem 2018 tak vznikl Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka s přidanou hodnotou, jakou představovala možnost přesouvat v případě nepříznivého počasí open air koncerty z hukvaldské obory do zastřešeného Domu kultury města Ostravy. Mimochodem stavbě s pozoruhodnou historií. Když se po druhé světové válce uvažovalo v Praze o vybudování nového parlamentu na Letné, zvítězil antikou inspirovaný návrh proslulého architekta Jaroslava Fragnera. Přišel ovšem Únor 1948 a plán se ocitl u ledu. Když se však v polovině 50. let začalo v Ostravě uvažovat o potřebě kultury pro horníky, kohosi napadlo Fragnerův projekt oprášit, upravit ve stylu sorely pro nový účel a ve zmenšené podobě z něj roku 1961 učinit „bílou loď v černé Ostravě“. Dnes překonanou, ale stále sloužící s křehkou vidinou dostavby vzdušného koncertního sálu, položeného napříč nad stávající budovou a překřtěného už nyní láskyplně jako „futrál na housle“. To je však jiný příběh.

Festivalové události nabraly v následujících letech na tempu. Ročník 2018 byl 21. 5. zahájen vyváženou poctou výročí sto let od vzniku Československa, když kromě „festivalové hymny“, Janáčkovy Sinfonietty, zazněla i Fantazie pro housle a orchestr Josefa Suka a symfonická báseň Vítězslava Nováka V Tatrách. Dominantou ubíhajících týdnů se nicméně stala Pocta Krzysztofu Pendereckému, který do Ostravy osobně přijel, půvabně vyprávěl o svém třicetihektarovém arboretu v Dolním Slezsku, a především 10. června oddirigoval část koncertu, jenž mu byl věnován u příležitosti pětaosmdesátých narozenin. Zazněl jeho Koncert pro housle, violu a orchestr z roku 2012; houslového partu se symbolicky ujal čestný prezident festivalu Ivan Ženatý, na violu hrála Kristýna Fialová, oba doprovázela JFO. Kromě ostravských a poprvé též hukvaldských večerů pokračovala tradice „vývozu klasické hudby“ do menších měst či malých míst Moravskoslezského kraje, koncerty se konaly v kostelích i ve společenských domech. Přirozeně že důraz byl dramaturgií položen na produkce v čerstvé hukvaldské akvizici, a to nejen na letní scéně v oboře, ale také v prostoru zvaném motta nahoře na starobylém hradě. Zde 9. 6. vystoupila v rámci Italského hudebního nokturna houslistka Olga Šroubková za doprovodu souboru Barocco sempre giovanne.

Inovativní, přiměřeně omlazenou podobu nabrala vtipně pojatá festivalová brožura, v níž program koncertů obohatily citáty, například z dopisu Petra Bezruče, kterým se elegantně vysmekl z čestné záštity nad 1. ročníkem Janáčkova hudebního Lašska: „Milí a vzácní pánové, za čest nabízenou Vám uctivě děkuji, ale moje životní pravidlo zní: Těžko nesu to své lidství, z něhož platím slávě daň, před čestnými předsednictvy, vždy mě Pane Bože chraň…


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2021.

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.