pátek, 6. červen 2014

Jan Novák – cizinec ve vlastní zemi

Napsal(a) 

 

Kruh

Procházím se po Ústředním hřbitově v Brně. V čestném kruhu jsou tu uloženy ostatky osobností, které minulost považovala za důležité a které nemají být pro budoucnost zapomenuty. Od hrobu Leoše Janáčka přecházím k hrobu Rudolfa Firkušného v těsné blízkosti moravského skladatele Jana Nováka. Jeho náhrobek připomíná klávesy klavíru, které jsou ale tak velké, že představují spíše překážky, které musel skladatel se svou rodinou v životě překonávat. Jejich posmrtná blízkost je jen odrazem blízkosti za života. Novák s Firkušným byli téměř sousedé i v New Yorku na přelomu let 1947–1948, kdy tam mladý skladatel studoval soukromě skladbu u Bohuslava Martinů. Země, do které se pak v únoru 1948 vrátil, už nebyla jeho zemí. Ztratila spojení s katolickou tradicí, ve které v Nové Říši a Velehradu vyrůstal i studoval, a zároveň pozbyla svobody myšlení, vyjadřování a jednání. Celých dvacet let se Novák snažil nepřizpůsobit kulturní politice země, načež v roce 1968 svůj marný boj vzdal a s rodinou emigroval do Dánska, Itálie a posléze Německa. Zemřel v Novém Ulmu a pochován byl na vlastní přání v italském Roveretu, odkud byly jeho ostatky teprve před několika lety převezeny na Ústřední hřbitov v Brně. Novákův návrat do značné míry připomínal návrat jeho učitele, Bohuslava Martinů, jehož ostatky doputovaly z Liestalu u Pratteln do Poličky dlouho po jeho smrti.

Padre

Po vyloučení z jezuitského gymnázia ve Velehradu (údajně kvůli nevhodnému chování) přichází Jan Novák v roce 1939 do oktávy Klasického gymnázia v Brně, aby zde dokončil své středoškolské studium. Už během tohoto roku Novák navštěvoval hodiny klavíru u Františka Schäfera na brněnské konzervatoři. Proto po maturitě následujícího roku nastoupil přímo do druhého ročníku konzervatoře, kde studoval skladbu u Viléma Petrželky, klavír u Františka Schäfera a dirigování u Bohumíra Lišky. Jeho studium bylo přerušeno dvěma a půl lety nuceného nasazení v Německu během 2. světové války. Toto období se u Nováka vyznačuje nadšením pro ruský jazyk a kulturu, s bratrem Metodějem si do Nové Říše dopisuje dokonce v azbuce. Příležitostně se musel vrátit do Brna, aby složil zkoušky nutné k postupu do dalšího ročníku. Konzervatoř absolvoval v roce 1946 Smyčcovým kvartetemTaneční suitou pro orchestr.

Po ukončení konzervatoře odešel do Prahy na Akademii múzických umění (v té době ještě v Brně neexistovala hudební akademie), kde téměř půl roku studoval skladbu u Pavla Bořkovce. A byl to zřejmě Bořkovec, od kterého vedla cesta ke studiu u Bohuslava Martinů. Na základě Serenády pro malý orchestr získal Novák stipendium Nadace Jaroslava Ježka na studijní pobyt v USA. Nadaci založila po druhé světové válce spolu s přáteli a krajany Frances Ježková (dívčím jménem Františka Bečáková), vdova po Jaroslavu Ježkovi. Výtěžek tohoto fondu měl vždy umožnit jednomu mladému a nadanému skladateli z Československa roční studium ve Spojených státech.

V dopise ze 2. dubna 1947 uloženém v pozůstalosti skladatele sděluje dr. Jan Löwenbach pod hlavičkou Ministerstva školství a osvěty Janu Novákovi rozhodnutí o přijetí na letní hudební kurzy v USA: […] Na intervenci své ženy v New Yorku, dostal jsem právě dopis od skladatele Aarona Coplanda z Bostonu, sdělující, že jest ochoten přijmouti Vás jako studenta komposice ve svém kursu Berkshire Music Center v Tanglewood letos v létě od 29. června do 10. srpna.“

Jan Novák přijíždí do Berkshire Music Center 29. června 1947. O tři dny dříve se setkal s Bohuslavem Martinů v New Yorku. Ten Novákovi poradil, aby se „moc nedřel“, jak vzpomíná v dopise rodičům zaslaném z Tanglewoodu do Nové Říše.

Kompoziční oddělení, jehož posluchačem byl i Novák, provozovalo každou neděli skladatelské fórum, na kterém byly hrány skladby studentů. Vedoucím oddělení byl Aaron Copland. Jeho asistentem byl Samuel Barber, který zastoupil Arthura Honeggera, jehož náhle postihla srdeční slabost a musel být hospitalizován. Ovšem sám Honegger byl již náhradníkem za zotavujícího se Martinů. V rámci skladatelského fóra byla provedena Novákova Dvě preludia a fughetty na téma z opery Káťa Kabanová (1945) a písňový cyklus na text Písně písní Carmina Sulamitis (1941). V Berkshire Music Center kromě letní školy probíhala i nezávislá koncertní řada, v jejímž rámci mohl Novák slyšet například 3. symfonii Aarona Coplanda, předehru Samuela Barbera The School for Scandal, Stravinského Svěcení jara Žalmovou symfonii, Hindemithův Houslový koncertSymfonii pro smyčce a také Smyčcový kvintetConcerto Grosso B. Martinů – „dílo plné zdravé hudebnosti“ –, jak se Novák vyjádřil ve své zprávě pro časopis Tempo.

Po skončení kurzů se Novák vrátil do New Yorku. Začátky jeho působení u „padre Martinů“, jak ho později rád nazýval, nebyly pro mladého skladatele vůbec jednoduché. Vzpomíná, jak do první hodiny přinesl svůj klavírní koncert, jehož instrumentaci dokončil v Tangelwoodu u Coplanda. Martinů skladbu ostře zkritizoval; označil koncert za „křečovitou a školáckou záležitost“ a klavírní part za málo brilantní. Své tehdejší přítelkyni a pozdější manželce, klavíristce Elišce Hanouskové poslal Novák dopis, v němž píše: „Budu si Martinů vždy cenit jako geniálního skladatele, i když se s ním možná brzo rozejdu.“ Tehdy ještě Novák netušil, že se z jeho stylového vlivu bude vymaňovat nejméně deset let a ani pak se ho už nikdy zcela nezbaví.

Cizinec

V březnu 1948 za Novákem do Československa doputoval z New Yorku tento dopis Bohuslava Martinů: „Milý Jene, mnoho událostí se odehrálo od okamžiku, kdy jste vstoupil na loď, jež Vás dovezla do nové Evropy. Dnes jsme zde všichni, i ti přespolní, hluboce vzrušeni nad tragickou smrtí Jana Masaryka. Děkuji Vám za rychlé zprávy i za Vaši starost o můj příjezd na Festival. Můj zdravotní stav není zcela dobrý a tak můj návrat je zase oddálen. Na kdy? Nevím. Je mi toho velmi líto, že nebudu pokračovat s Vámi v začaté práci, ale jsem si jist, že si už dovedete poradit sám. Já ve Vás věřím a nezapomeňte na to, o čem jsme jedno odpoledne mluvili, že umělec nesmí nikdy ztratit odvahu, ať se děje, co se děje, a že celý boj není vyhrán v jedné kompozici ani v jednom roce. Já vím, že na to nezapomenete.

Podobně jako Stravinskij i Novák se stal po únorovém komunistickém puči poprvé cizincem ve vlastní zemi, a to doslova přes noc. Hodnoty vzývané doktrínou socialistického realismu představovaly pro Nováka až příliš vykonstruovanou verzi reality. Nebylo nic snazšího, než zastávat vlastní názory a řídit se výhradně svým svědomím, a zároveň nebylo nic obtížnějšího než s těmito postoji v nové situaci žít. Vybavují se mi slova Gustava Mahlera, který se cítil být třikrát cizin­cem ve vlastní zemi. Jan Novák byl cizincem hned několikrát: nejprve ve vlastní zemi, po roce 1968 v cizích zemích. Domnívám se, že odlišnost, ke které zprvu dospěl důsledkem vnějších událostí, později přijal za vlastní a zdůraznil ji emigrací nejen za hranice vlastní země, ale také za hranice vlastní kultury a hranice přítomnosti.

Podruhé se stal Novák cizincem ve vlastní zemi kvůli přesvědčení, že nesmrtelnost si lze v hudební historii zajistit prostřednictvím příklonu k nesmrtelné klasické kultuře. Cestou k ní mu byla především latina, kterou pěstoval nejen jaksi rekreačně, ale velmi aktivně, ba přímo angažovaně. Všechny ve svém okolí – vlastní rodinou počínaje – nutil hovořit plynně latinsky, a to v klasické podobě tohoto jazyka.

Je nutné si uvědomit, že Jan Novák se pro latinu nerozhodl nijak unáhleně. Zásadní vliv na jeho orientaci mělo vzdělání jak v klášterní škole premonstrátského kláštera v Nové Říši, tak později na jezuitském gymnáziu ve Velehradě, kde byla latina pevnou součástí výuky. Můžeme tak hovořit pouze o uvědomělém příklonu k tomuto jazyku, jako určitém gestu, které je o to silnější, uvědomíme-li si, v jaké době je vykonáno. Do konce druhé světové války u Nováka převládá tendence ke slovanské kulturní orientaci, a dokonce zhudebňování ruskojazyčných textů. Snad v souvislosti s politickým vývojem po válce a zejména po roce 1948 Novák ruštinu opouští a trvale se věnuje latině. Písňový cyklus Carmina Sulamitis na texty z Vulgáty a Písně písní zazněly v roce 1947 dokonce na skladatelském fóru Berkshire Music Centre v Tanglewoodu.

V rámci poetické práce s klasickým jazykem Novák studoval zákonitosti latinské řeči, zejména její metriku a akcenty, osvojil si nejen obsah novějších příruček tohoto oboru, ale i široké spektrum prací od antických gramatiků a rétoriků až po novověké humanisty. Znal a oceňoval jak Cicerona, Quintiliana a Donata, tak Augustina, Michaela Praetoria a Francisca Salinase. Miloval a zhudebňoval nejen lyriky Horatia a Catulla, ale také Vergilia, Tibulla, Phaedra, Seneku, Martia, Ambrosia, Archipoetu, Pontana. Časoměrnou metriku také mnohokrát použil jako organizační princip svých instrumentálních kompozic.

Pouze ukázka, celý článek na: HARMONIE 06/2014

Martin Flašar

Působí jako odborný asistent na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se hudební historiografií 20. a 21. století, vztahy mezi hudbou a technikou a estetikou multimédií. Je autorem a spoluautorem několika odborných knih a řady článků a studií, příležitostně spolupracuje s Českou televizí, Českým rozhlasem, odborným a denním tiskem. V letech 2010-2016 byl členem grantové komise MK ČR pro klasickou hudbu. Ve volném čase hraje na housle v jazzovém Indigo Quartetu a souborech věnujících se interpretaci staré hudby Musica Poetica a Ensemble Serpens Cantat.

 

 

  

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.