úterý, 3. listopad 2020

Ivanu Moravcovi

Napsal(a) 

 , foto Yves Coatsaliou foto: Yves Coatsaliou

Zažil jsem s ním tolik krásných a pro můj život zásadních věcí, že by to vydalo na celou knihu. Když mi bylo deset let a žili jsme ještě na severní Moravě, začal jsem intenzivně poslouchat klasickou hudbu, převážně z gramofonových desek a na stanici Vltava. Vždy, když jsem se z programu dozvěděl, že budou vysílat mého oblíbeného klavíristu, vybraný program jsem si nahrával na svůj magnetofon (narodil jsem se zkrátka v minulém století). Často jsem si nařizoval budík, abych si nahrál noční program. Jakmile jsem se druhý den vrátil ze školy, hned jsem běžel, abych si záznam pustil. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl u vytržení ze dvou takových „nočních úlovků“ - Beethovenových Sonát Pastorální a Les Adieux v podání Ivana Moravce.

Již jako dítě jsem poznal, že má výjimečné cítění a nádherný zvuk. Nahrávku Pastorální jsem ale poté již nikdy neslyšel, už jsem na ni nenarazil, avšak z mé mysli nevymizela. Když jsme se následující rok přestěhovali do Prahy, měl jsem jedno velké přání - jít poprvé v životě na klavírní recitál, poprvé v životě do Rudolfina, a poprvé v životě slyšet Ivana Moravce naživo. Štěstí nám přálo, Ivan Moravec měl recitál hned na podzim, přesně 27. září 1993. Tenkrát jsem zažil své hudební satori – tak zenoví mistři označují „náhlé probuzení“.

Od té doby jsem chodil na každý jeho pražský koncert, a tak začala má nepřímá „studia“ u Ivana Moravce. Recenzenti nejčastěji zdůrazňovali jemnost a delikátnost jeho úhozu, lyrickou stránku jeho hry. Já si z jeho koncertů odnášel i jiné dojmy. Jeho interpretace měla vždy pevný charakter a mužnou definitivu, a jeho svítivě nosný tón se nesl přes celou Smetanku či Dvořákovu síň. Občas jsem sebral odvahu a šel mu po koncertě poděkovat. Byl vždy nesmírně laskavý a noblesní.


Mým cílem je, aby se student naučil rozpoznávat znaky velkého umění.“


Když jsme o mnoho let později s mým newyorským profesorem Zenonem Fishbeinem spoluzakládali mezinárodní letní školu Prague Music Performance, jedna z jeho prvních otázek byla: „Myslíš, že by Ivan Moravec přijal naše pozvání a vedl pro nás masterclass?“ Ivan Moravec souhlasil nejen s mistrovskými kurzy, ale převzal nad naším projektem záštitu a v následujících třech letech byl hlavní osobností kurzů. Přijeli za ním studenti z celého světa, od newyorské Juilliard School po Tokijskou univerzitu, a já si již po několikáté uvědomil, jak slavným a váženým umělcem ve světě je. Během mistrovských kurzů se projevil jako výjimečný učitel i člověk, který umí citlivě a zároveň jasně pojmenovat problematické jevy ve hře mladých klavíristů.  Vždy šel k jádru věci a nikdy z masterclassů nedělal, jak s oblibou říkával, „ego trip“. Byl tam jen a pouze pro studenty.

Ivan Moravec jednou napsal: „Mým cílem je, aby se student naučil rozpoznávat znaky velkého umění. Dosáhne-li toho, pak to vlastně znamená, že je potencionálně vnitřně uschopněn podobné úrovně jednou dosáhnout. Ve velkém umění rozpoznává to, co má v latentním bohatství svého nitra… Kdyby student vsadil jen na vnitřní citové prožívání díla a nebyl by ochoten ověřit si zvenčí, jak jeho výkon objektivně zní a zda jeho pohnutí doletí k srdci posluchačovu, byl by podoben herci, který na jevišti pláče, ale jeho diváci zůstávají chladní a nezaujatí...“

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.

Jan Bartoš

Klavírista, zakladatel a umělecký ředitel mezinárodního festivalu Prague Music Performance, umělecký ředitel mezinárodního festivalu Americké jaro.

Nejnovější od Jan Bartoš

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.