pátek, 1. květen 2020

Iša Popelka, rodák poličský. Vzpomíná Jaroslav Mihule

Napsal(a) 

Iša Popelka, foto Jaroslav Mareš Iša Popelkafoto: Jaroslav Mareš

Dne 16. dubna 2020 zemřel ve věku 87 let významný český muzikolog, publikující převážně pod jménem Iša Popelka, ačkoliv byl pokřtěn František (nar. 19. 2. 1933), stejně jako jeho otec. Odlišil se tak od něho tvarem křestního jména, ale ne vřelým životním vztahem k rodné Poličce a k Bohuslavu Martinů. Oba dva se neokázale hlásili ke generaci cítící živou sounáležitost s národem, kulturními tradicemi domova, a silně souzněli i s dědictvím regionálním – Vysočinou a Poličkou. Po dlouhou dobu to nebylo příliš populární a také příchylnost k Martinů se jevila zvláště v padesátých letech politicky podezřelá.

Iša vystoupil na veřejnost jako muzikolog víceméně pod patronancí svého otce. Ten byl spiritus agens počátků archivní a propagační práce ve prospěch Bohuslava Martinů. Stál u jádra zrodu dnešního Centra Bohuslava Martinů v Poličce, staral se o rekonstrukci rodné světničky ve věži poličského chrámu sv. Jakuba a památku Martinů iniciativně oživoval po celý život.

Svého syna od dětství navigoval přirozenou cestou ke studiu života a díla tohoto skladatele. Prozradila to už seminární práce na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, „Poličská léta Bohuslava Martinů 1890–1906“ (tiskem vyšla 1957). Mladý Popelka zde studoval hudební vědu pod vedením prof. Jana Racka a Bohumíra Štědroně. Jak velkou důvěru si získal, ukazuje přepracovaná verze Rackovy publikace „Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století“ (Praha 1958). Její novou tvář vytvořil i důkladný soupis pramenů a literatury, který sestavil v duchu nejlepších helfertovských tradic Jan Racek právě s Išou Popelkou. Ten uzavřel v roce 1957 studia diplomní prací „Česká léta Bohuslava Martinů“ (MU Brno, PhDr.) a v témže roce už koncipoval svou první prezentaci Martinů pro poličské muzeum. Tématu zůstal věrný celý život, jak ukázaly další expozice (zejména z let 1973 a 1984), koncipované stále moderněji, zvláště ve srovnání s počátky této práce, vznikající tak říkajíc na koleně, s nůžkami a kancelářským lepidlem v ruce.

Roku 1961 se v Praze odštěpil od Státního nakladatelství krásné literatury a umění samostatný útvar – Státní hudební vydavatelství, později přezvaný na Supraphon. Sem přicházejí dva brněnští muzikologové – dr. Milena Černohorská a dr. Iša Popelka, aby tu prožili podstatnou část svých životů. Nabídli četným autorům kvalitní redaktorskou spolupráci a přátelskou tvůrčí pohodu. Byla ceněna v mnohdy nevlídném čase. V jejich kanceláři bylo cítit příjemné intelektuální prostředí, které umožňovalo odpočinout si tu od politických tlaků. Nedaleko nich pracovala vnučka prezidenta Masaryka, dr. Herberta Masaryková, jiní kolegové tu pomáhali Supraphonu sklízet úrodu nakladatelských cen, například Akademie Charles Cros, a navazovaly se zde zajímavé kontakty zahraniční. Přicházela sem skladatelova vdova paní Charlotte Martinů, jejíž vzpomínky dr. Popelka připravil k vydání (1971) a opatřil úvodem a komentářem.

V roce 1984 V roce 1984

Láskyplný vztah k Martinů si potvrzoval neustále – i poté, co plodnou redaktorskou a editorskou práci pro pražské nakladatelství ukončil a přijal v letech 1984-2000 místo jako muzikolog muzea v Poličce. Ve svých aktivitách vždy viděl skladatele v šíři jeho doby i jeho obrovského ohlasu. Barvitě to dokládají dokumentární edice, většinou bohatě dotované výtvarně. „Skladby pro Poličku“, 1973, je sbírka originálních mladistvých kompozic Martinů; vtip publikace podtrhuje svazek uspořádáním, grafikou a komentáři s typickým rukopisem Iši Popelky. Nebo třeba „Koleda milostná“ (1998) vkusně vypovídající o vztahu Martinů k Vítězslavě Kaprálové. Rozpětí Popelkova zájmu ilustruje studie „Devětsil, Teige a jazz“ (1968) a četné další, psané zvláště pro Gramorevue, Hudební rozhledy aj. Jeho připravenost zrcadlily instalace resp. publikace typu „Bohuslav Martinů: cesty, proměny, návraty“ (1989); „Martinů a Polička: pásmo textů, fotografií a výtvarných děl“ (1990) ve spolupráci s Františkem Popelkou a Davidem Junkem; s Jitřenkou Peškovou, vedoucí hudebního oddělení Národní knihovny, „Časoprostor Bohuslava Martinů“ k stému výročí skladatelova narození.

Znal dílo i život Martinů z bezprostředního kontaktu s poličskými prameny a vpravdě muzikologický záběr ukázal jeho „Soupis autografů … ve fondech Památníku Bohuslava Martinů“ (1997), vysoce ceněný všemi, kdo se hlouběji zabývají skladatelovým dílem. Jemu po boku stojí kniha „Bohuslav Martinů – Dopisy domů“ (1996), která promítá text skladatelových dopisů na reálie oběma Popelkovým tak důvěrně známé. Čtenáři tak nabízí neopakovatelný vhled do poličského života první poloviny dvacátého století. Dočkala se i anglické mutace.

Poličce byl Popelka věrný i jinak – nejen že zde podněcoval cenné aktivity kulturní (Polička 555, Martinů Fest), přitahující pozornost i zahraničních zájemců, ale zachytil její historickou krásu hned několika verzemi knihy s názvem „Polička: východočeské město na pomezí Moravy“ (ve spolupráci se Stanislavem Konečným, 1992, 2009, 2019). S Konečným se rovněž podílel na záslužné edici knihy, v níž Jan Nepomuk Eiselt (1805–1868) popsal „Královské věnné město Poličku před, během a po požáru 10. července 1845“.

Dnešní Centrum Bohuslava Martinů v Poličce bude jeho znalosti a entuziasmus postrádat, jak o tom hovoří doc. Monika Holá, Ph.D., dnešní muzikoložka Centra. Dr. David Junek v rozloučení s Išou Popelkou připomněl, že „právě obnova expozice Památník Bohuslava Martinů v roce dvacátého pátého výročí úmrtí skladatele (1984) měla mimořádný význam pro prestiž města i muzea“. Kniha „Martinů a Polička“ (1990) „představovala nejenom mimořádný popularizační a výtvarný výkon, ale svým způsobem představila i mravní postoje pisatele – ačkoliv rukopis byl předán v pololetí 1989 (tedy před sametovou revolucí), nemusela být při tisku (jaro 1990) vypuštěna či vyměněna jediná věta. Celý život jej provázela solidnost odborné práce, vstřícnost k ostatním a nezištná propagace díla Martinů.“

Odešel skromný český muzikolog, který zůstal neochvějně věrný Poličce, Martinů, i sobě. Česká hudební věda druhé poloviny dvacátého století neměla ke své škodě podobných osobností mnoho.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.