pátek, 29. listopad 2013

Ida Kelarová to nevzdá!

Napsal(a) 

Ida Kelarová Ida Kelarová

„Když jsem byla naposledy ve slovenských Rudňanech, zapomněla jsem, kde je odbočka do osady. Zeptala jsem se na to jedné paní v mém věku. Ptá se mě, jestli jedeme za Cikány. A já na to, že ano. Víte, co řekla? Tak je tam všechny postřílejte!“ Ve velkém rozhovoru, který vyšel letos v říjnu ve slovenském deníku SME, mluví zpěvačka Ida Kelarová velmi otevřeně a přímočaře. O naladění majority vůči minoritě, ze kterého jde strach, o zklamáních, která zažila během posledních let, kdy se snaží podporovat romské talenty, ale i o naději: „Romové mají strašně málo vzorů. Z našich rukou ale už vyšla první generace dětí, které mohou být vzorem pro ostatní. Jsou to lidé, kteří dokážou šířit hodnoty nezištně a s pokorou dál.“

O péči, kterou Ida Kelarová věnuje dětem, se přitom skoro neví. I když je to pro ni možná nejpodstatnější věc v životě. Poslední tři roky sestavuje z talentovaných romských dětí sbor Čhavorenge, který má za sebou vystoupení s královéhradeckou a zlínskou filharmonií. A už 15 roků pátrá po mladých zpěvácích a instrumentalistech v osadách či komunitních centrech. Se svým týmem pořádá každé léto pro děti tábor. Kurzy zpívání a tance doplňují přednášky o dějinách Romů, kurzy romštiny a angličtiny; ale často úplné základy. „Je to dřina, protože je vlastně vychováváme i ve věcech, jako že je učíme pozdravit, poprosit, poděkovat, dodržovat disciplínu, nelhat... Ale v momentě, kdy vám děti uvěří a respektují vás, už to jde.“

Ida Kelarová je – stejně jako její sestra Iva Bittová – ze smíšeného manželství. Otec Koloman Bitto byl romský hudebník, maminka Ludmila pochází ze Slovácka. Otcovo romství bylo ale doma tabu a v potlačování vlastního já vidí Ida Kelarová hlavní příčinu otcovy předčasné smrti. Pro ni byla impulzem, aby našla sebe sama a objevila svoji skutečnou duši a svůj hlas. A začala v tom pomáhat i lidem kolem.

Ida Kelarová nemá problém přiznat, že někdy by se všemi bohulibými aktivitami nejradši praštila. Zklamání byla celá řada: několikrát se stalo, že talentovaní lidé, se kterými se piplala, prostě zmizeli; a když jednou ve svatém nadšení nakoupila hudební nástroje dětem do osady, neuplynuly ani dva měsíce a rodiče dětí prodali tu klavír, tu kytaru... „Bylo to pro mě poučení. Ale nevzdám to!“

V tomto měsíci – 19. a 20. prosince – ji čekají dva velké koncerty s Filharmonií Brno a spoustou hudebních hostů. Hlavně ale společně vystoupí romský dětský sbor Čhavorenge se studentským sborem Barbastella z hodonínského gymnázia. Na propojování dětí, které vůči sobě mají nejčastěji nedůvěru nebo předsudky – ať už jsou v pozici majority nebo minority – se chce Ida Kelarová zaměřit i do budoucna. Co ale ukázala už teď, je věc vlastně úplně přirozená v jakémkoli vzdělávání: tedy že dobře vedené děti překračují své limity, vyvíjejí se, mění a nacházejí nějak víc sami sebe – a jak by řekla Ida – taky „svůj hlas“. Právě v tomhle přitom tuzemská většinová společnost předvádí rasismus nejhrubšího zrna: všemi těmi řečmi o nepřizpůsobivých, nevzdělatelných a nezměnitelných lidech, kteří si mají pomoct sami někde v ghettech za „našimi“ městy...

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Více z této kategorie: « Metál Paganiniho paradox »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.