pondělí, 18. září 2017

Hudební menu má být pestré a kořeněné, říká Radek Baborák v roli kurátora

Napsal(a) 

Denis Kozhukhin a Radek Baborák, foto Martin Divíšek Denis Kozhukhin a Radek Baborákfoto: Martin Divíšek

To, že je tento špičkový hráč na lesní roh i výtečným kuchařem, který by si v příštím životě přál provozovat hotýlek s restaurací, je známá věc. Že ovšem ani jako kurátor komorní řady festivalu Dvořákova Praha Radek Baborák na jídlo nezapomíná, poprvé potvrdil ve chvíli, kdy jsem mu před koncertem přišel do šatny připomenout, že jej s kolegy čeká ještě aftertalk neboli Povídání po potlesku. S přikývnutím, že ví, hořce poznamenal: „Tak to mám zase po večeři, co?“

Podruhé se k příměru vrátil na jevišti Dvořákovy síně, kam se vřítil v doprovodu dvou slavných kolegů, kteří rozhojnili plejádu interpretů zahajovacího komorního večera: „S uměleckým ředitelem festivalu Markem Vrabcem jsme se snažili, aby pět koncertů komorní řady poskytlo pestrý obrázek. Aby to bylo hudební menu, které obsáhne různá období a bude okořeněno zajímavými transkripcemi. Pestrost zaručuje i škála mých přátel z celého světa, které se mi zde podařilo shromáždit.“

Jiří Vejvoda, Daishin Kashimoto, Denis Kozhukhin a Radek Baborák, foto Martin Divíšek Jiří Vejvoda, Daishin Kashimoto, Denis Kozhukhin a Radek Baborákfoto: Martin Divíšek

Těmi byli večer 15. 9. 2017 první koncertní mistr Berlínské filharmonie Daishin Kashimoto a klavírní virtuos Denis Kozhukhin. Japonského houslisty jsem se zeptal, jestli je přece jen uvolněnější a svobodnější hrát bez toho, že plní úlohu a povinnosti koncertního mistra. „Neřekl bych,“ zauvažoval, „protože hrát chce člověk pokaždé na maximum a odpovědnost cítí k publiku i ke spoluhráčům, ať už je takzvaně prvním z nich anebo jeden z několika.“ S pohledem na Radka Baboráka, který často bere do ruky taktovku, mě zajímalo, zdali by se také Daishin nevydal novým směrem. Dokázal už skoro vše: v sedmi letech byl nejmladším studentem na newyorské Juilliard School, v sedmnácti se jako nejmladší v historii stal vítězem mezinárodní Kreislerově houslové soutěže ve Vídni, nyní coby osmatřicátník sedí už osm let na první židli proslulých Berlínských filharmoniků. Co takhle ještě dirigovat? Odpověď zavoněla japonskou skromností: „Víte, na dirigování musíte mít talent. A ten my muzikanti, až na čestné výjimky, nemáme...“

Když divák pozoruje Denise Kozhukhina při hře, může získat pocit, že on a hudba jedno jsou, že klavírista je s ní osudově svázán. Sám to na scéně Rudolfina odlehčil příhodou z dětství: „Prý jsem byl neuvěřitelně neposedný. Do bytu chodily děti k mámě na hodiny klavíru. Jednou jsem tak příšerně rušil, že vzala do ruky velký šátek a přivázala mě k židličce. Od té doby mi nezbylo než se stát hudebníkem...“ Také Denis se brzy prosadil ve světě. Roku 2010 zvítězil coby třiadvacetiletý v bruselské soutěži královny Alžběty – té, kterou loni ovládl náš Lukáš Vondráček. Jedním z Kozhukhinových mentorů byl na mistrovských kurzech u jezera Coma nestor světového klavíru. Šestadevadesátiletý Menahem Pressler, lipský rodák uprchlý před Hitlerem, spoluzakladatel legendárního Beaux Arts Tria, který se po jeho rozpadu vydal na sólovou dráhu v osmdesáti letech. Umí si jednatřicetiletý Denis představit, že by se do Rudolfina vrátil za půlstoletí? „To ne, ale něco z Presslerova zaujetí a jeho neuvěřitelné energie a pokory bych si přál podědit...“

Daishin Kashimoto, Denis Kozhukhin a Radek Baborák, foto Martin Divíšek Daishin Kashimoto, Denis Kozhukhin a Radek Baborákfoto: Martin Divíšek

Společným mentorem Kashimota a Baboráka jsou dva jiné pojmy, dvě další legendy. Seiji Ozawa a Daniel Barenboim. Když Daishin nedávno s prvním z nich hovořil, naléhal na něj Ozawa, sám po těžkém onemocnění, aby o sebe pečoval: „Myslíte na jeho slova?“ chtěl jsem vědět závěrem. A protože odpovědí bylo jen rozpačité přikývnutí, dostal poslední slovo Radek. Měla by Praha mít konečně nový koncertní sál? Takové, jako jsou dva německé přírůstky z letoška - buď rozlehlá Labská filharmonie v Hamburku anebo pomyslné Barenboimovo dítě, Komorní sál Pierra Bouleze v Berlíně? „Ten první se prý moc nepovedl,“ doneslo se k Baborákovi, „zato druhý je úžasný, ale my přece potřebujeme velký, větší než Rudolfinum. Dočkáme se?“

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.