Hudba v životě dětí

Když se řekne slovo „hudba“, zdá se na první pohled, že se každému vybaví zcela konkrétní představa nebo význam. Při bližším zamyšlení je ale jasné, že se představy každého člověka velmi liší. Položme si tedy otázku: Co to vlastně hudba je? Je to soubor tónů, které mají nějakou estetickou hodnotu? Je to umělecká disciplína spojená s poslechem? Je to společenské setkání, při kterém můžeme objevovat jinou stránku kulturních zvyklostí? Je to disciplína, která je určena jen pro někoho? Může sehrát i v životě rodiny nebo tzv. nenadaných dětí nějakou roli?

Všechny tyto otázky v nás může slovo hudba evokovat. Má tedy velmi širokou škálu významů, který je pro každého člověka jiný. Proč tedy něco tak neuchopitelného vlastně člověka od pradávna zajímá, a proč má hudba tak zásadní význam v životě člověka, respektive v životě dětí a jejich výchově?

Hudba ve skutečnosti není jen pouhá „hra s tóny“ pro vyvolené. Jde o důležitý nástroj, který v naší hlavě využívá stejnou oblast jako řeč. Vydávání zvuků naši pra-předkové využívali ke komunikaci ve skupině. Tento způsob navazování kontaktů je nám tedy ve skutečnosti určitým způsobem bližší než mluvení. Naše tělo zároveň funguje jako dokonalý orchestr. Srdce a tep udávají základní rytmus, chůze napomáhá ke vnímání sudého rytmu, dech může být pravidelný či nepravidelný, vše v těle funguje jako dokonalá souhra… Zároveň víme, že málokterá disciplína je tak komplexní jako právě hudba. Nejen že rozvíjí různé oblasti (od motoriky přes komunikaci až po estetiku), ale dokáže také naplňovat naše fyzické, duševní i spirituální potřeby. Zvláštním a pozoruhodným způsobem tedy odráží naši přirozenost. Pokud nezůstane jen v pasivní rovině poslechu, ale pěstujeme ji aktivně, můžeme z ní čerpat i pro svoje zdraví a vztahy. Pokud se podaří ji předat dětem také jako nástroj, kterým se mohou vyjadřovat, „rozhýbávat“ své tělo i fantazii, spojovat rozum a cit (např. při čtení not) nebo aktivně tvořit v improvizaci, stává se pro ně důležitým partnerem na celý život (učitelům komunikačním nástrojem a rodičům třeba aktivní relaxací).

Projekt Hudba do škol, foto Petra Hajská

Zajímavé je, že se od útlého věku velmi intenzivně snažíme předat dětem jednu s nejdůležitějších dovedností, tj. naši mateřštinu, ale neuvědomujeme si, že dovednost mluvit a dobře vyslovovat je pro dítě dlouhou cestou. Řeč je skutečně klíčová pro náš život i komunikaci s druhými. Potřebujeme ale nejprve dobře porozumět (tj. rozvíjet sluchové vnímání), mít základní slovní zásobu (tj. sluchovou paměť), umět se orientovat v prostoru (slovo je vlastně zvukový fenomén, který se v prostoru nějak projevuje), orientovat se v čase (každá věta je mozaika písmen, slov a frází, které se v čase rozvíjí) atd.

Přesto nebo právě proto je každé dítě schopno daleko dříve, než mluví, rozlišovat zvukové podněty a jejich zabarvení. Kromě důležité funkce při vývoji řeči má hudba také další dopady. Ukazuje se například, že díky zvukové komunikaci novorozence s matkou dochází k základnímu rozvoji empatie apod.

Pokud tedy dokážeme v pravý čas a dostatečně citlivě rozvíjet hudbu v rodině a jejím životě, děti se rychleji učí nejen slovům a mluvení, ale rozvíjejí si i dovednost komunikovat, porozumět obsahu, jeho zabarvení a mnoha dalším souvislostem. Naopak pokud se rodiče zaměřují především na rozvoj řeči a věnují se tomu pečlivě, stávají se zároveň prvními učiteli hudby (aniž o tom často ví). Svého potomka tím učí přirozenému frázování, rytmu, těžké a lehké době, dovednosti analýzy a sebevyjádření.

 

Je hudba zábavou, nebo povinností?

Jedním se základních učebních procesů člověka je hra spojená s reálným prožitkem nebo nápodobou. Hra na „Peška“, s panenkami, auty, jízda na kole, malování tužkou na papír, ale stejně tak i hra na nástroj, to jsou zásadní momenty, při kterých si trénujeme reálné situace a skrze ně se učíme. Chyba zde neexistuje. Určitá nedostatečnost je vlastně hnacím motorem pro zlepšování.

Nejde ale o zábavu ve smyslu zaplašení nudy, ale cestu, kdy vědomě skrze určitou nedostatečnost hledáme a objevujeme řešení spolu s ostatními, kteří tato pravidla respektují. Vzniká něco kvalitativně nového a jedinečného. Jak dnes potvrzuje řada úspěšných škol, právě takové prostředí je klíčem k efektivnějšímu učení (stejně tak je tomu v rodině).

, foto Petra Hajská

Často slýchám: „Já raději svému dítěti nezpívám, abych mu nezkazila sluch“.

Během workshopů se setkávám s podobným názorem rodičů, kteří by po narození potomka rádi rozvíjeli hudbu, ale zároveň neví, jak na to, nebo mají různé obavy. Není nutné hned zpívat. Každý pohyb, dotek, úsměv, vyslovená věta směřující v plné pozornosti k dítěti je vlastně určitým druhem hudebnosti, které nemá právo žádný hudební mudrc posuzovat. Stačí ji pak spojit s říkadlem, kterému dáme různé zabarvení, různě frázujeme, spojíme jej s vytleskáním… a najednou je tu velký kus muziky, předávaný milujícím rodičem, což žádný pedagog nemůže nahradit. Rodiče se tak stávají průvodci v získávání základní důvěry k životu a jeho dobrodružství.

Cítit se před svým dítětem nejistě, ale přesto tuto pomyslnou bariéru překonat, je velká věc. Díky tomu děti mohou zažívat, jaké je to překonat ostych, vytvořit si čas uprostřed starostí a „být spolu“. Pustíme-li se do zpěvu, pak je velmi povzbudivé vědět, že hlas maminky nebo táty nejde nikým nahradit a každý malý človíček ho přijímá takový jaký je a žádné chyby v něm nehledá. Je báječné vidět všechny děti, které „zírají“ na své rodiče, kteří si poprvé povídají skrze zpěv beze slov.

Během 1. stupně základní školy pak čeká na všechny děti nejen zvládnout tzv. trivium (čtení, psaní, počítání), ale také osamostatnit se od rodičů, naučit se zodpovědnosti za své konání, fungovat ve skupině, plně najít své místo i „hrdost“ skrze tvoření věcí v reálném světě. Pokud tyto základní etapy zdárně absolvují, je naděje, že získaly dobrý základ i pro další životní období.

Tady poskytuje hudba jedinečnou možnost zejména při skupinové práci, kde si každý může bezpečně zkoušet, jaké to je plně se fyzicky i emočně projevit, ale zároveň plně zažívat širší společenství a jeho sílu. Všem bych přál zažít tu krásu, když si celá třída povídá pouze prostřednictvím hudby, nástrojů a zvuků…je povzbuzující pozorovat, jaký to má dopad na soustředění a tím efektivitu učení dalších předmětů. Pedagog má zároveň příležitost poznat skupinu v jiných situacích, než jak ji zná při vyučování, má možnost stát se pouhým moderátorem učení. Hudba pomáhá řešit i různé emoční a sociální dysbalance, může pomoci předcházet různým výchovným problémům…

Co se ale stalo?

Mnoho lidí má na hudební výchovu ve škole úplně jiné vzpomínky. Setkávám se s dospělými, kterým někdo v dětství řekl, „ty raději nezpívej“, a oni poctivě drží jazyk za zuby až do důchodového věku. Proč se řada učitelů vlastně bojí učit hudební výchovu, případně ji nahrazují raději jinými předměty? Proč je často hudebna zoufale vybavena a hudba je jen „popelkou“ mezi ostatními předměty ve škole? Jak se stane, že dítě s lehkou poruchou autistického spektra, pro které je ale hudba jedinou zálibou, je v českém školství často nevzdělavatelné, protože včas nesplní povinné plány? Proč mnoho kreativních dětí brzy ztratí svoje nadšení a chuť tvořit? Proč je stále těžší rozvíjet hudebnost u běžné populace? Proč dětem místo tužky s papírem nenabízíme také jednoduché hudební nástroje?

 

Je problém u učitelů nebo rodičů? Jsou dnes děti nějaké „porouchané“?

Odpovědi na tyto otázky se patrně skrývají někde daleko hlouběji a jejich hledání se týká nás všech. Někde se nám stalo, že jsme se odpojili od celistvosti a funkčnosti hudby a vnímáme ji zejména jako umění. Odřízli jsme se a přestali cíleně rozvíjet její další složky, které jsou pro výchovu a život tolik blahodárné anebo nám nikdo nevysvětlil, jak se to dělá.

Jak trefně podotýkají někteří psychiatři, člověk, který je šťastný a spokojený, si spontánně pobrukuje, píská nebo prozpěvuje… Jak si však má pobrukovat rodič, který je přetížený povinnostmi, je v neustálém běhu a v dobré víře zapíše svého miláčka na 9-10 kroužků a ve zbývajícím čase na ně horečnatě vydělává…

Jak má být spokojená učitelka, která se v rámci své profese stává především úřednicí, manažerkou, pokladní, absolventkou mnoha kurzů dalšího vzdělávání, aby naplnila vzdělávací plány a při tom všem zvládla vlastní rodinu…

Jak si má prozpěvovat dítě, které se ztrácí v obrovském množství podnětů, které ho na jedné straně straší a na druhé straně mu uměle zvedají sebevědomí, případně ho vedou k pocitu, že ke svému štěstí potřebuje stále nové věci, novou zábavu. Děti mnohdy ani nemají čas zažívat zdravé lidské společenství, kde přirozeně vidí, jaké je to mít skutečné kamarády, jak být tvůrcem vlastní zábavy, jak být šťastné bez čehokoli dalšího…

Je báječné, že máme tak bohatou hudební historii, že existuje nepřeberné množství možností k živému poslechu různých žánrů, že existuje téměř každému finančně dostupná a velká síť základních uměleckých škol, ale zdá se, že se to dnes prostě nestačí.

Hudba nám nabízí ještě úplně jiné možnosti a trpělivě jako prastarý strom čeká, až si pod něj sedneme a konečně začneme vnímat jeho bohatou korunu plnou listů, pevný kmen, o který se můžeme opřít a znovu zažijeme, že to podstatné máme na dosah.

, foto Petra Hajská

A to je ono.

Teprve ve chvíli, když si uděláme čas na to zaposlouchat se, potkat se s přáteli, nahlédnout za horizont všedních starostí, porozhlédnout se kolem sebe, začínáme volně žít a dýchat, ozývá se hudba, která pramení z dané chvíle, z radosti … někdy je to na hlasovém workshopu, někdy při bubnování, někdy při procházce v lese, ale lze se to naučit i uprostřed náročného všedního dne a lépe tak zvládat práci i školu.

 

Ve výchově dětí nejde tolik o výsledek, ale zejména o cestu a naši dovednost spojovat srozumitelně informace, prožitky a obsah.

Hudbu, kterou dítě zažije jako živou řeč a zažívá při ní pocit, že může s druhým komunikovat, zbavovat se napětí a být součástí party, většinou nikdy neopustí. Hudba se pak stává doslova léčivou. Takový pocit můžou děti zažívat jak při nastudování barokního koncertu v ZUŠ, tak při improvizovaném hraní nebo workshopu. Pak spontánně začínají vnímat její formu, detaily a širší souvislosti, které do ní zapsali mistři minulých generací. Velmi však záleží na vedení a přístupu pedagogů a také v jaký čas která činnost přichází. Vodítkem zde pro nás všechny musí být známý pocit lehkosti, radosti a smyslu… Jak mi řekla Marie po společném vystoupení: „vždycky jsem tušila, že to musí být krásné, ale nikdy jsem nevěděla jak“… (pozn. Marie mne vyhledala v 65letech s přáním splnit si sen hrát na flétnu).

 

Má tedy například větší hodnotu zvuk sboru nebo pokřik party kluků, která se připravuje na zápas?

…to je právě ta krása a pestrost umění… každý lidský projev má svou hodnotu i význam a nemůžeme je spolu srovnávat…

S velkou radostí pozoruji, že mnoho znavených rodičů hledá i vytváří pro sebe i své děti prostor pro smysluplné setkávání, celá řada učitelů se zasazuje o realizaci krásných projektů, kde se každý může seznámit s rozmanitostí a funkčností hudby. Také potkávám mnoho dětí, které přinášejí svému okolí svou originalitu a nápaditost.

Zjišťuji, že i přesto, v jak náročné době žijeme, máme zároveň nepřeberné a nové možnosti v objevování hudby, o kterých se nám dříve nezdálo. Není se čeho bát a zároveň lze začít v každém věku. Rodiče například můžou svému dítěti najít zcela individuální cestu, vše kombinovat a propojovat, a tak dát hudbě prostor, který může být naopak východiskem pro další učení, soustředění i život celé rodiny. U každého je to cesta originální. Někdo muzicíruje doma, někdo jde raději na koncert, někdo absolvuje workshop, někdo to doplní systematickým studiem, někdo chodí na individuální lekce improvizace nebo zpěvu.

Jde však o to, abychom nezapomněli, že nezávisle na talentu a všech možnostech je tu hudba také proto, abychom měli k sobě blíž, dokázali zaslechnout to, co nám říká právě Tento okamžik, lépe se nám učilo a žili jsme spokojenější život.

Hudba je pro mě „pozváním k HARMONII“.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější