čtvrtek, 3. leden 2019

Hudba v osmičkových rocích

Napsal(a) 

 , foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina foto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Rok s osmičkou na konci právě skončil, oslavy stoletého Československa máme za sebou a je tedy dobrý čas na otázku, jak výročí republiky připomněly české orchestry i operní domy a jestli náš často zbytečně uzavřený svět klasické hudby dokázal vstoupit do celospolečenské debaty.

Česká filharmonie slavila s Dvořákovou hudbou, kterou dovezla do Londýna, Ameriky a Vídně, Janáčkova filharmonie Ostrava dovezla Smetanovu Mou vlast do Opavy, Nového Jičína, Orlové a Třince. FOK s Mou vlastí raději nikam nejezdil a zahrál ji ve svém Obecním domě. V Brně si filharmonie recesisticky připomněla vyhlášení republiky až 29. října, protože „do Brna se totiž vlivem zmatků a nedokonalého spojení dostala zpráva až o den později,“ jak říká ředitelka FB Marie Kučerová. Cvičila se sokolská sestava, debatovalo se s historiky. Přehlídce operních Libuší (Praha, Brno, Ústí na Labem) hudebně dominovala ta brněnská, především ale nabídla něco, co se u nás v klasické hudbě příliš nenosí, a sice jasně deklarovaný politický názor (režie Jiří Heřman). Dokonce tak jasně, že by se dal shrnout do jednoho souvětí: „Zastáváme hodnoty, které prosazovali Masaryk a Havel.“

Pražské ND kromě Libuše iniciovalo novou českou a slovenskou hudbu, která se hrála v prostorách holešovických Jatek 78, a i tady se objevil záměr promluvit do celospolečenského prostoru: „KYaRIaE je jedinou vysloveně politickou skladbou, kterou jsem kdy napsal. Neznamená to však, že bych si myslel, že hudba nemá mít nic co do činění s každodenní realitou,“ řekl slovenský skladatel Daniel Matej. „Jsem přesvědčen, že v širším slova smyslu – jak by řekl John Cage či Václav Havel – každý projev svobodné vůle (ať už v umění nebo v jakékoli jiné oblasti života) je svým způsobem politickým aktem, protože se tím demonstruje hluboká touha člověka po svobodném vyjádření názoru či postoje, a tím se může potenciálně dostat do konfliktu s jakoukoliv formou.“ Mimochodem dalším premiérovaným autorem na koncertě byl Michal Nejtek a rozhovor obou pánů – Nejtka s Matejem – můžete číst v lednové HARMONII.

Jan Špaček a Pavel Kosatík, foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina Jan Špaček a Pavel Kosatíkfoto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Projevy svobodné vůle skrze umění ale nebyly v mnoha obdobích československého 20. století dost dobře tolerovány a pražské publikum mělo možnost si připomenout časy umělecké nesvobody na večerech cyklu Krása Dneška. PKF – Prague Philharmonia ho totiž vloni věnovala osmičkovým rokům a já jsem shodou okolností dostala příležitost být průvodcem debat s historiky a muzikology, kteří během koncertů o zlomových rocích 20. století diskutovali. Díky tomu jsem si znovu uvědomila, jak nezbytné je vnímat hudbu v širším kontextu (okřídlené, ale pravdivé) a srovnávat (třeba právě poptávku po nové hudbě tehdy a dnes).

„Hudební Evropa se rokem 1918 zásadně proměnila,“ říká na prvním z večerů muzikolog Jan Špaček. „Prošla velkým psychologickým zvratem. Poprvé vzniká masová poptávka po nových věcech, to si dneska těžko dokážeme představit. Publikum opravdu čeká s otevřenou pusou na to, co nového se stane. Ještě před válkou měl Strauss potíže se svou Salome, najednou je všechno jinak.“ Zajímá mě, jestli publikum bylo otevřenější. „Spíš otřesenější,“ upřesňuje spisovatel Pavel Kosatík. „Té smrti prostě bylo moc. Angličanům a Francouzům na frontách zemřela celá nejmladší generace mužů, k tomu se ještě přidala šílená celosvětová epidemie španělské chřipky, kde dodnes nevíme, kolik mrtvých bylo, ty nejserióznější statistiky odhadují 50 až 100 milionů lidí. Z toho poznáte, že to byla celosvětově dost těžká situace.“

 , foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina foto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Během večera věnovaného především Janáčkovi a Masarykovi se pochopitelně dostáváme na Janáčkovy politické názory. „My už moc neumíme chápat tehdejší smýšlení. Je součástí běžného diskurzu považovat 28. říjen za šťastnou událost nebo za něco, co je třeba slavit. Ale rozpad Rakouska-Uherska si v té době spousta lidí moc nedokázala představit. Ani Janáček ne. Na druhou stranu byl velkým fanouškem Masaryka, důvěřoval jeho politickým krokům. Četl do hloubky jeho spisy, na každé setkání s ním se těšil a vždycky se jím po tom velmi chlubil. Janáček byl ale ostře nacionalisticky vyhraněný, až se to trochu v dnešní době zdráhám říct. Ale byl to nacionalismus kultivovaný. A samozřejmě janáčkovsky umanutý. Když například zjistil, že šaliny – elektrische linie – jsou plně v německých rukou, tak jimi odmítl jezdit a chodil celou cestu z Klášterního náměstí, dnes Mendlova, pěšky až na Smetanovu ulici, a když už na tom byl zdravotně špatně a nezvládal to, nechal si postavit domeček přímo vedle školy.“

Eduard Stehlík a Vlasta Reittererová, foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina Eduard Stehlík a Vlasta Reittererováfoto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Téma nacionalismu přiostřuje na druhém večeru, kdy s vojenským historikem Eduardem Stehlíkem a muzikoložkou Vlastou Reittererovou mluvíme o roce 1938. Hraje se Hába: „Třicátá léta byla obrovsky progresivní, začalo to už založením republiky, kdy byla dobudována ta národní tradice, o kterou usilovalo 19. století. A zároveň se začali čeští skladatelé rozhlížet po světě, hledat impulsy zvenku, integrovat je, přizpůsobovat je. Jedním z nich byl právě Alois Hába. Ta doba, do které vstoupil a kdy začal tvořit, mu nabízela úžasné možnosti, protože nově založená československá republika samozřejmě stála o to, aby se o ní ve světě vědělo, což platilo i v umění a v hudbě. A díky tomu spousta jeho nápadů, které se mohly v konzervativním vidění zdát jako šílené nebo zběsilé, se mu povedlo prosadit.“ Ale hraje se taky Haas: „Suita pro hoboj Pavla Haase silně reflektuje dobu, ve které vznikala. Je to poslední skladba, kterou zkomponoval, než byl zařazen do transportu do Terezína. Dokončil ji v roce 1939, dva dny před výročím republiky a ne zcela bez souvislosti v ní zaznívá svatováclavský chorál. To byl jakýsi leitmotiv jeho hudební tvorby vůbec.“ Naopak večer věnovaný roku 88 se od nacionalismu odklání ke spirituálním tendencím v hudbě východního bloku. Pärtovy Fratres si během něj můžete poslechnout vleže.

A jaké chodí na PKFkové večery publikum? Otevřené, nebojí se zeptat, buď při samotné debatě, nebo po koncertě u skleničky vína. Díky tomu se dostaneme až k Pink Floydům. A taky umí vznést námitky. Po koncertě věnovaném elektroakustické hudbě v Československu a událostem roku 1968 mě zastavuje postarší dáma a říká: „Prosím vás, já jsem přišla na hudbu, a ne na tohle povídání. Já si to všechno kolem Pražského jara pamatuju a už mě nebaví se tím znovu probírat. Myslíte, že to k něčemu je dobrý?“ Než stačím cokoliv odpovědět, zaslechne nás slečna přibližně mého věku, takže dítě osmdesátek: „Promiňte, ale v tom vám musím odporovat. Já jsem z těchhle koncertů nadšená, pro mě to smysl rozhodně má.“

 , foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina foto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Ústřední postavou elektroakustického večera je Miloslav Kabeláč, o kterém muzikolog a dramaturg Viktor Pantůček mluví jako o neangažovaném tvůrci angažované hudby. „Stál u počátků elektroakustické hudby u nás, už v polovině 60. let pořádá kurzy, kterých se účastní slavný Pierre Schaeffer a další členové pařížského elektroakustického studia. V té době to bylo objevování vesmíru, technická evoluce byla velmi rozvinutá a ta utopie, možnost toho, že najdeme nový zvukový prostor, byla velmi silná. Kabeláč cítil potřebu se k událostem kolem sebe vyjádřit, ale nešlo mu o to být politický, spíš chtěl deklarovat svůj humanismus, svou demokratičnost. A to i v tom, že byla potřeba vyjádření individuální, neustálé kladení otázky, té pochybnosti, kterou cítí každý skladatel: Musím? Nemusím. Můžu!“

Pavel Žáček a Viktor Pantůček, foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina Pavel Žáček a Viktor Pantůčekfoto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Na posledním večeru, kde zní nové kompozice Petra Wajsara, Tomáše Reindla a Jana Trojana (recenzi Matěje Kratochvíla najdete na našem webu), předávám moderátorské křeslo Jaroslavu Spurnému, investigativnímu novináři a jednomu ze zakladatelů týdeníku Respekt: „Já se domnívám, že těch téměř třicet let, co uplynulo od Sametové revoluce, bylo vlastně skvělých. Naučili jsme se znát všechny výhody i průšvihy demokracie. A zjistili jsme, že pokud každý z nás nebude inspirativní, pokud nebude hájit spravedlnost a svobodu, tak demokracie nepřežije.“ Ano, tématem večera je demokracie v dnešním světě.

„Přijde mi, že pořád je tady relativně málo lidí, kteří jsou vytrvalí ve své snaze hájit svobodnou společnost tak, jak jsme si ji nastavili po roce 89,“ říká novinář Ondřej Kundra, jeden z hostů debaty, která před koncertem ve Veletržním paláci probíhá. „Zdá se mi, když věc hodně zjednoduším, že strana dobra svůj boj často velmi rychle vzdává. Já si to vždycky připomínám na příkladu skvělé režisérky Heleny Třeštílkové, která se stala svého času ministryní kultury a nevydržela ve vládě ani jeden celý měsíc, protože ty kompromisy, kterým by musela být vystavena, jí přišly za její etickou hranou. A nechtěla čelit neustálému boji s temnou stranou, což je samozřejmě její plné právo. Na druhou stranu lidé na té temné straně uspívají právě kvůli tomu, že jim nechybí vytrvalost. Když jsou sraženi na kolena, zvednou se a vrátí se do veřejného života zpátky.“

Jaroslav Spurný, foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina Jaroslav Spurnýfoto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

Mluví se i o nových technologiích a jejich vlivu na současnou společnost, o zahlcení informacemi, o fake news a nesnadné orientaci v mediálním prostoru. „Já bych si dovolil mírnou historickou odbočku. Sedíme ve Veletržním paláci, tady přes ulici bývaly Radiotrhy, na kterých se ve 30. letech vystavovalo různé moderní zboží, potom ty dřevěné budovy našly jiné uplatnění. Byli tady internováni pražští židé, asi 50 000. V pravidelných průvodech potom chodili na nedaleké nádraží Praha-Bubny k deportacím. A říkám to proto, že část české společnosti nad tím byla lhostejná. Začalo to nevinně, ti lidé byli vyřazováni z různých spolků, kulturních organizací a vedlo to k tomu, že když tudy v průvodech chodili na nádraží, drtivá většina Pražanů, která je míjela, jim ani nepodala ruku, ačkoli potkávala spoustu známých tváří. Touhle odbočkou do minulosti chci říct, že v každou chvíli závisí naše společnost na našich individuálních rozhodnutích. A totéž platí i pro léta, která jsou před námi. Rizika se samozřejmě proměňují, ale vždycky záleží na osobním rozhodnutí, jak se k věcem postavíme, v jaké společnosti chceme žít. Důležité je, aby každý v sobě našel energii snažit se chápat tenhle komplikovaný svět, ve kterém žijeme, aby mohl rozpoznávat rizika a nějak se k nim stavět. A bude to vyžadovat aktivitu nad rámec profesních a osobních životů, které každý z nás žijeme, protože jsem přesvědčený, že když to dělat nebudeme, nebudeme moct svobodně provozovat svá povolání a žít životy, které nám přinášejí radost,“ uzavírá Ondřej Kundra.

 , foto PKF/Milan Mošna, Václav Hodina foto: PKF/Milan Mošna, Václav Hodina

A jsme zpět u svobody. Odcházím z koncertu překvapená. Dnes se u nás debaty o politice v klasickohudebních kruzích moc nenosí a já jsem vděčná PKFce, že tenhle úzus narušila. A že jsem mohla být při tom.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.