pátek, 23. prosinec 2022

Hudba nejen k Vánocům

Napsal(a) 

Občas je dobře upozornit na záznamy hudby, na něž nezbylo v Harmonii místo. Navíc doba adventu, tedy radostného očekávání, pro někoho příchodu Spasitele, pro jiného zimního slunovratu, je více než vhodná pro reflexi nahrávek, byť to nemusejí být vždy novinky.

Před několika lety mě zaujalo společenství čtyř mladých violoncellistů Prague Cello Quartet. Nedávno překvapivě sám sebe zrušil a z popela vznikl podobně obsazený soubor s poněkud barnumským názvem Cello Republic, jenž v současné době tvoří čtyři zatím ještě mladí violoncellisté – Petr Špaček, Jan Zemen, Matěj ŠtěpánekIvan Vokáč, vesměs velmi zdatní mistři svého nástroje, jenž vydal debutové crossoverové album Freedom (100PROmotion). Jakkoliv název není ani nový, ani kreativní, hudební společenství tím dává najevo, jaká je jejich hudební poetika, názor na svět, jaké by mělo být jejich směřování. Jako by v jednom slově byl obsažen celý jejich vesmír. A obsah desky potvrzuje, že nejen že navazují na étos bývalého souboru, ale že nechtějí ustrnout. Potenciálnímu širokému publiku dokazují, že svět klasického violoncella může být poslouchatelný pro kohokoliv a nemusí být jen vážný. Freedom je po všech stránkách vymazlený produkt – má profesionálně zpracovaný booklet, grafiku, zvuk, a hlavně je to crossoverová lahůdka. Prvoplánově jistě každého zaujmou hitové melodie, například Nebe na zemi a Svítá Jaroslava Ježka, Bohemian Rhapsody a Don’t Stop Me Now Freddie Mercuryho, I Wish Stevie Wondera, All I Ask of You a Ouverture Andrewa Lloyd Webera, Rock Around the Clock Billa Haleyho ad., ale stejně podstatné jsou velmi originální a kompozičně vynalézavé aranže Jiřího Kabáta, Petra Wajsara a Petra Špačka a virtuózní interpretace. Freedom určitě řadím mezi nejzajímavější crossoverové projekty „klasických“ hudebníků, které jsem slyšel. Nicméně by mě zklamalo, kdyby setrvali jen v této přece poněkud výrazově monotematické poloze a nepřidali něco nového k současné „klasické“ hudbě, nebo nové pohledy na klasiku, neřku-li kdyby sklouzli do suterénu a vyměnili nádherné akustické nástroje za atraktivní elektrické náhražky. Jestliže se rozhodnete darovat svým blízkým „cellovou svobodu“, určitě je potěšíte.

Na počátku tohoto století patřila sopranistka Diana Damrau mezi moje oblíbené zpěvačky. Vloni si splnila svůj sen a natočila obsáhlé vánoční dvojalbum My Christmas, které letos vydala společnost Warner Classics. Název je částečně skutečně vzpomínkou na Vánoce, které jako dítě prožívala, a hudbu, kterou slyšela a zpívala. Hlas má, když odmyslím překvapivě bohaté vibrato, stále nesmírně příjemný a technicky spolehlivý. Jenže vstoupila do přetěžké konkurence mnoha pěvkyň, jež si také splnily svůj vánoční sen, a těžkých mužských vah, v čele s Lucianem Pavarottim. První cédéčko je věnováno vánočnímu repertoáru, druhé hudbě, kterou je možné s Vánocemi spojovat. Nejzajímavější je v písních, které jsou pevně spjaty s německým kulturním prostředím a pro českého posluchače budou možná málo známé. Za všechny několik příkladů: Dehmel – Kalenderlied, Reger – Schlaf wohl, du Himmelsknabe du, Kollo – Weihnachtsfriede, Cornelius – Die Hirten, Stolz – Christlose… Germánské písně jsou protkány balíčky vánočních mezinárodních hitových směsí, v nichž si ale posluchač vybaví kompozičně nebo interpretačně lepší verze. „Velká“ hudba je zastoupena hudbou Bacha, Händela, Mozarta a překvapivě i Zelenky (Laudate pueri Dominum), což je sympatické. Nicméně v době rozvinuté historicko poučené interpretace zní hra NDR Radiophilharmonie poněkud těžkopádně a univerzálně.

Nemůže chybět Panis angelicus Césara Francka, v němž má paní Damrau těžko dostižitelnou konkurenci například ve zmíněném Pavarottim, a Cantique de Noël Adolpha Adama, jenž v jejím podání a se skvělým přispěním Knabenchor Hannover a Norddeutscher Figuralchor dopadl báječně.

Jednoznačným vítězem mé malé předvánoční „soutěže“ jsou Bohemian Tales (Warner Classics, 2020). Centrální osobností „českého“ projektu je houslista Augustin Hadelich, který si ovšem vybral výborné partnery – Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s dirigentem Jakubem Hrůšou a klavíristu Charlese Owena.

Nevím nakolik se Jakub Hrůša podílel na výsledné interpretaci Dvořákova Houslového koncertu a moll, ale výsledek jejich společné studiové práce mě překvapil syntézou autenticity stylu a známé autenticity houslisty. Jestliže si spojujeme toto dílo s „českou“ melodicko-rytmickou specifičností, pak vše nahlédnete v Hadelichově hře v míře vrchovaté. Málokdy jsem slyšel ve všech aspektech tak uspokojivou interpretaci tohoto choulostivého díla. Jestliže jej Augustin Hadelich bude hrát po světě opakovaně, udělá pro Dvořáka skutečně hodně.

Totéž bych mohl napsat o skladbách s klavírem, které tvoří venkoncem hlavní sdělení projektu. Dvořák je jistě jeho ozdobou, ale fundamentem jsou Janáček a Suk. Podle mě vrcholem desky je Janáčkova Sonáta, která mě nesmírně překvapila vcítěním obou hudebníků do poetiky a specifičnosti skladby. Mimořádná hudební báseň! Pro inspiraci či naopak negativní vymezení, prostě pro diskusi by si ji měl poslechnout každý český student houslí. S existenciálním výkladem Čtyř kusů op. 17 Josefa Suka je to podobné. Je velmi svébytný a možná pro leckterého houslistu či učitele provokující, včetně ohromující virtuozity Burlesky. Projekt zakončil Augustin Hadelich dvěma dvořákovskými bonbonky – vlastní decentní transkripcí písně Když mne stará matka a Humoreskou, op. 101 č. 7, která musela by nahrána ve verzi od Fritze Kreislera, protože lepší pro housle prostě neexistuje… Kdo nemá tuto desku, přichází o zážitek, který je poutavý jako Orient express s řadou zastávek.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.