středa, 3. leden 2018

Harmonie 25

Napsal(a) 

Vážení a milí čtenáři, současní i budoucí, HARMONIE vyšla poprvé v roce 1993. Dvacet pět let je dle mého mínění dobrým důvodem, abych letmo zavzpomínal a připomněl, jak zásadně časopis přispěl do české hudební publicistiky. Za tu dobu jsme uveřejnili tiskem a v posledních letech i na našem portálu v Česku nedostižné množství recenzí nahrávek, stovky rozhovorů s výraznými osobnostmi české a světové scény klasické hudby a jazzu, desítky tematických sérií, studií, glos. Symbióza pestrosti, odborné kvality a informační serióznosti je v českém mediálním prostoru unikátní. To vše je ovšem dané autorským zázemím a týmem, který časopis připravuje. Jsem přesvědčen, že HARMONIE je výjimečným časopisem i ve středoev­ropském prostoru, spolehlivou informační plat­formou a prostředím, kde najdete mimořádný obsah. Časopisem pro srdcem a duchem otevřené lidi. Připomeňte si se mnou mozaiku let 1993–2002. Další léta, 2003–2017, najdete na našem portálu.

1993. Zkušební rok, kdy vyšly ve dvouměsíční periodicitě čtyři vydání. První číslo v květnu a hlavním článkem byl exkluzivní rozhovor s dirigentem Wolfgangem Sawallischem. Od počátku vládla v HARMONII symbióza mezi klasickou hudbou a jazzem. A už první číslo naznačilo jeden z pilířů 25 let – reflexi světa nahrávek. Šéfredaktorem byl Pavel J. Kalina, jemuž patří poděkování za ediční odvahu a prvotní nadšení. Do konce roku se vystřídali na obálce Peter Schreier, Emma Kirkby a Leonard Slatkin. Před mikrofonem byli mimo jiné Libor Pešek, Jiří Kout a Gabriela Demeterová. Jazz redakčně převzala Petra Mičkalová. Dynamicky košatěla rubrika recenzí nahrávek. Rok 1994 otevřel Martin Turnovský, silná dirigentská osobnost, která je dnes bohužel v podstatě zapomenuta. Lépe jsou na tom z tohoto čísla Meredith Monk a Vlasta Průchová. Byl to první rok konání unikátní soutěže Zlatá Harmonie, jejíž koncept nebyl u nás dodnes překonán. Následovaly tituly pro Serge Bauda, Kiri Te Kanawu, Libora Peška, Chicka Coreu, Anne-Sophii Mutter, Neeme Järviho (104 stran pro červenec–srpen; jediné dvojčíslo v dějinách časopisu), Rudolfa Firkušného, Mischu Maiského, Ofru Harnoy a Barbaru Hendricks. Unikátní byly rozhovory s Reinhardem Goebelem, Janem Garbarekem, Charlesem Mackerrasem, Pavlem Klikarem, Evou Urbanovou…, první portrét Simona Rattlea (tehdy ještě nebyl sir). Uskutečnil se koncert Zlaté Harmonie 1993, díky sponzorství Komerční banky velkoryse ve Stavovském divadle. Od února 1994 uváděla tiráž jméno redaktora Luboše Stehlíka. Mimochodem zlepšil se papír a kvalita tisku, přičemž od ledna dalšího roku byl učiněn v kvalitě křídového papíru další krok vpřed. 

1995. 5. března byly ve Stavovském divadle uděleny ceny nejlepším nahrávkám za rok 1994 a Zlaté Harmonie ozdobil luxusní host – Il Seminario Musicale s kontratenoristou Gérardem Lesnem. Podobně jedinečná však byla osobnost lednové edice, jež otevřela novou grafiku časopisu – John Eliot Gardiner, jehož komplet Beethovenových symfonií pro Archiv Produktion získal Zlatou Harmonii 1994. Počet recenzí nahrávek podstatně překročil číslo dvacet. Únor nabídl první rozhovory s Dagmar Peckovou, tehdy nejatraktivnější hvězdou Supraphonu, a s Helmuthem Rillingem, jehož význam pro provádění barokní hudby je u nás odsunut na třetí kolej. Harmonie nabídla první český portrét Artura Toscaniniho. Březen pak pokračoval v prvenství portrétem „Einsteina hudby 20. století“ Pierra Bouleze. Cením si skutečnosti, že díky věrnému spolupracovníku Harmonie, Petru Veberovi, jsme otiskli zásadní rozhovor se Zdeňkem Košlerem, dalším z velkých dirigentů, kteří se ocitli v polozapomnění. Dubnový titul patřil Patu Methenymu, velké pozornosti se dostalo prvnímu českému rozhovoru s Magdalenou Koženou a profilu Gila Shahama. Májovou tváří byl Robert King, vítěz Zlaté Harmonie 1994, čtenáři byl pozitivně kvitován první český článek o Claudiu Abbadovi; pod názvem Osamělost patnáctiletého jazzmana se odkryla již tehdy zřejmá osobitost Davida Dorůžky. Červen patřil na titulu z našeho koncertního života bohužel vymizelé mezzosopranistky Anne Sofie von Otter (rozhovor se nám tehdy nepodařil). Vydání však bylo hlavně poctou Gustavu Mahlerovi. V červenci se k interpretaci jeho hudby vyjádřili tři nejvýraznější dirigenti té doby – Jiří Bělohlávek, Václav Neumann a Libor Pešek; za skladatele Jan Klusák, za muzikology Jitka Ludvová. Diskem měsíce se stal mahlerovský komplet Claudia Abbada pro DG. Otiskli jsme první příspěvek Davida Ebena. V září a říjnu meditovali Václav Hudeček (o ševcích a kopytech) a Vladimir Ashkenazy (o svém hudebním kosmu). Připomněli jsme 100 let Carla Orffa a úmrtí Zdeňka Košlera, v říjnu potom šedesátiletého mladíka Luciana Pavarottiho, jenž byl na obálce, odchod Václava Neumanna, Van Morrisona, Terezu Stolzovou a Davida Oistracha. Listopad opanoval „poslední romantik“ klavíru Vladimir Horowitz. Předzvěstí dodnes oblíbených seriálových celků byl překlad části studie Paula Hindemitha o Bachovi, v češtině pod názvem Závazné dědictví. Harmonie dělá ráda úkroky do světa baletu. První vlaštovkou byl profil Jiřího Kyliána. Rok 1995 završila fotografie Gabriely Beňačkové, tehdy přední světové sopranistky. Prosinec však upoutal i články o Keithu Jarrettovi, Svatopluku Havelkovi, Philippu Herreweghovi, Marku Minkowském a Osvobozeném divadle. Od počátku roku 1995 je hlavním grafikem časopisu Jiří Vašíček; spolupráce trvá dodnes.

Tváří ledna 1996 byl jubilant roku 2018 Leonard Bernstein, čtenáři však četli i o Bohuslavu Matouškovi a Shizuce Ishikawě. Únorovou tváří byl vlivný Isaac Stern, důležité byly první rozhovory s cellistkou Michaelou Fukačovou a kvartetem Kronos. Započala série studií s názvem Počítače a hudba. Březnové vydání přineslo portrét Ivana Kusnjera, vzrušený ohlas měl článek se stále platným titulem „Hrozí českým historickým varhanám zánik?“. Duben přinesl dvě silná témata – Rafael Kubelík a Mstislav Rostropovič. Večer Zlatá Harmonie 1995 se odehrál 27. 4. za přítomnosti kamer ČT v brněnském Besedním domě. Květnový titul ozdobily tehdy tajemně krásné sestry Labèqueovy a uveřejnili jsme první rozhovor s třiadvacetiletým Pavlem Šporclem i profily Paula McCreeshe, Andrewa Parrotta a Jamese Galwaye. K zamyšlení byl článek o Milesu Davisovi Čekání na Godota. Dívka s vlasy jako len Gabriela Demeterová zdobila titul června. Přínosnými byly články o Itzhaku Perlmanovi, Paulu Baduru-Skodovi, Patricku Galloisovi a Philipu Glassovi. Mimochodem počet recenzí nahrávek dosáhl čísla 33. Červenec musel patřit Třem tenorům. Náročnější, obohacující studie, jež protkávají časopis dodnes, započala Česká moderní hudba ve společnosti od Vlasty Benetkové, kterou dnes znáte jako Vlastu Reittererovou. Rozhovor s Peterem Phillipsem, zakladatelem souboru The Tallis Scholars, byl českou premiérou. (Počet recenzní CD – 38.) Titul srpna patřil bosonohé skotské perkusionistce Evelyn Glennie, která hudbu neslyší, ale cítí. Otiskli jsme první profily Edity Gruberové a Zdeňka Mácala a rozhovory se dvěma skvělými houslisty – Shlomem Mintzem a Břetislavem Novotným. S radostí jsem pro září redigoval rozhovor s Renée Fleming, kterou jsem tehdy obdivoval. Do Harmonie patří občas i inteligentní nadsázka a humor. Tak tomu bylo s virtuózním překladem Definitivní biografie S. R. O. Bacha (1807–1742)? z pera Petera Schickeleho. (Doporučuji si tento spisek najít.☺) Zásadní byl článek o americkém samorostovi Billu Frisellovi od Lubomíra Dorůžky. Kromě Fleming jsou zde profily Sylvie McNair, komety sopránového nebe, a známého i neznámého dirigenta Václava Sme­táčka, a rozhovor s pianistou, dirigentem a skladatelem Zoltánem Kocsisem. (Krátký čas jsme edičně zachraňovali Taneční listy.) Říjnovou obálku ozdobila další tehdejší pěvecká „star“ – Jennifer Larmore. Že bez hudby nemůže žít, dokazoval James Galway. William Christie, tehdy s přídomkem Američan v Paříži, vévodil listopadu. Dodnes si považuji, když interpret nebo skladatel, jehož si vážím, usedne k počítači a něco napíše. Tak tomu bylo s Milanem Slavickým a jeho tehdejší reflexí Berliner Festwochen. Příjemnou vzpomínku mám na povídání s klavíristou Marianem Lapšanským z času, kdy ukončil pro Supraphon nahrávku Fibichova mamutího cyklu Nálady, dojmy a upomínky. Byl to také měsíc, kdy vyšel první rozhovor s harfistkou Janou Bouškovou. Na prosincové obálce nemohl být nikdo jiný než Luciano Pavarotti. Ve sněhem zaváté Praze zabral v hotelu Intercontinental 22 apartmá a pokojů a uspořádal pro 13 tisíc nadšených fanoušků v holešovické Sportovní hale koncertní show. Přestože byla efektní, nezbavil jsem se myšlenky – jakou jsem měl životní smůlu, že jsem jej živě neslyšel na počátku 70. let…

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 1/2018 (koupit)

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.