pátek, 15. listopad 2019

Haasovci podpořili Martinů a překvapili Bartókem

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Večer 8. listopadu zazněl v sále Emy Destinové malostranského Kaiserštejnského paláce benefiční koncert, který již pátým rokem organizuje Institut Bohuslava Martinů. Málokterá kulturní instituce je tak perfektně funkční, efektivní, obětavě a odborně vedená jako právě tato. Jeden z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů má v ní odpovídající zázemí pro celkovou katalogizaci, studium i šíření jeho díla, rozptýleného osudy 20. století po celém světě.

Dovolím si volně ocitovat několik vět z koncertního programu: „Institut B. Martinů založila Nadace B. Martinů. Hlavním projektem Institutu je postupné vydávání všech skladeb B. Martinů v kritických edicích. Edice vycházejí ve vydavatelství Bärenreiter v české a anglické verzi a k jejím subskribentům patří renomované české a zahraniční univerzity a knihovny. Projekt potrvá řadu desetiletí, ale jeho úplné financování překračuje možnosti Nadace. Institut proto kromě získávání grantů hledá i další zdroje. Takovým je i každoroční benefiční koncert, jehož smyslem je podpora Souborného kritického vydání díla B. Martinů.“

Významnou a dosti ojedinělou podporu projektům Institutu též poskytuje finanční skupina RSJ, především zásluhou skromného mecenáše umění ing. Libora Winklera. Institut vydal již osm svazků, z nich již první byl oceněn prestižním oceněním Best Edition Award a odbornou kritikou označen jako „ a model of its kind“. Úspěšná činnost Institutu včetně přípravy a organizace uvedeného večera je závislá nejen na práci skromných a obětavých odborníků Institutu, jejichž představitelem i tmelem je neúnavný zdroj energie a tvůrčích nápadů ředitel Institutu Aleš Březina, ale i členů organizačního týmu, jehož výraznými představitelkami jsou především Zoja Seyčková a Ivana Březinová. Institut vydal již osm svazků, úspěšná činnost Institutu včetně přípravy a organizace uvedeného večera je závislá nejen na práci skromných a obětavých odborníků Institutu, jejichž představitelem i tmelem je neúnavný zdroj energie a tvůrčích nápadů ředitel institutu Aleš Březina. Jeho vtipný a stručně obsažný úvod následovalo vystoupení Kvarteta Pavla Haase, které ve svém nabitém koncertním kalendáři našlo místo a věnovalo Institutu i nedočkavému sálu své umění bez nároku na honorář.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Úvodem zazněl Smyčcový kvartet č. 4 Bély Bartóka. Rozsáhlá, složitá a technicky velmi náročná kompozice jeví se i po jednadevadesáti letech moderněji a nověji než mnohá dnešní díla. Vystihnout a přesvědčivě tlumočit ducha v ní skrytého vyžaduje výjimečné úsilí a pozornost, technickou suverenitu, rozbor a perfektní znalost celé partitury od každého hráče. Bartókova kvarteta miluji, a znám je v provedení a hlavně nahrávkách nejskvělejších souborů. Provedení Haasovců však překonalo moje představy. Zmíním krátce pár poznámek k větám. Allegro – fráze a hlasy jsou neobvykle zřetelně kontrastní, nepozorovaně navazují a plynule kolují mezi jednotlivými hlasy. Prestissimo, con sordino – z ducha věty až mrazí, obdivuhodně plastická struktura dynamiky hlasů. Non troppo, lento – sugestivní hluboký smutek znějící z cellového sóla. Allegretto pizzicato – perfektně odstíněný a vystavěný tvar zvuku pizzicat. Allegro molto – až dravě radostná a vitální, s chutí a vervou prýštící energie. Haasovým kvartetem vytvořený obraz tohoto díla je jeho nejpůsobivější interpretace, kterou jsem kdy poznal. Takže parafrázuji proslulý bonmot slavného violisty Ladislava Černého: Vážení, kdyby vás Bartók slyšel, zvolal by: Tak přesně jsem si to představoval!

Následující třívětý Smyčcový kvartet č. 2 H 150 Bohuslava Martinů vznikl roku 1925 v Paříži a jeho provedení bylo vlastně autorovým prvním velkým a jednoznačným úspěchem. Obzvláště na tehdejší dobu velmi moderní skladba je svým jazykem i stavbou v díle Martinů dosti jedinečná, jsou v ní slyšet silné vlivy tehdejší pařížské hudební avantgardy, ke které i později měl skladatel blízko. Skladbu nezvykle otevírá oblíbený autorův tvar houslového dua, přecházející ve vyklenuté Allegro vivace. Temně naléhavé Andante završilo bravurní provedení Allegra. Co se týče přesnosti a preciznosti interpretace, lze říci totéž, co o provedení Bartóka. Dle mého názoru a poslechu je však duch hudby Martinů velmi odlišný Bartókově naturelu. Haasovci jej však uchopili podobně. Trochu mi chyběla typická, a možná že až příliš zažitá martinůovská poetičnost a jistý druh jeho zádumčivosti a lyričnosti. Mě osobně proto v tomto opusu více oslovuje způsob provedení např. Wihanova či Martinů kvarteta. Myslím, že Kvarteto Pavla Haase nalezlo svůj osobitý model či způsob interpretace, který je činí rozpoznatelnými a který je v každém díle srozumitelně definuje každému posluchači, a nebojí se ho prosadit i nezvyklým pojetím či efektem. V každém případě, Kvarteto Pavla Haase vždy přináší zajímavý a potřebný podnět diskusi a užitečnému rozvíření leckdy stojaté vody zažité interpretace. Jako přídavek umělci darovali větu Alla Slovaca z kvartetu Erwina Schulhoffa – jak jinak, než v brilantním jiskření.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.