Festival zahajuje už druhý Järvi

Mou vlast dirigoval v roce 1994 na festivalu Pražské jaro Neeme Järvi. Letos je stejný úkol svěřen jeho staršímu synovi. Paavo Järvi se postaví se Smetanovou partiturou 12. a 13. května před Českou filharmonii.

„Je zdravé pozvat někoho, kdo nemá v této skladbě zažitu žádnou rutinu,“ komentoval den před koncertem své angažmá Paavo Järvi, třiapadesátiletý šéf tokijského orchestru NHK, Američan a estonský patriot. Respektuje podle svých slov tradice, ale je třeba k nim být i pozorný, protože mohou přinášet návyky, pohodlí, rutinu. Už první zkouška s orchestrem ho utvrdila v názoru, že filharmonici mají Mou vlast samozřejmě takříkajíc v DNA a že by stačilo poslouchat a vybrat to nejlepší, co do provedení díla sami nabízejí, že jim nicméně může a hodlá i tak přinést podněty a nuance, které hudbu učiní trošku jinou.

Paavo Järvi si je velmi dobře vědom, že Má vlast není běžná skladba. „V Paříži ano, ale tady v Praze ne, tady je doma a je tu se svým hudebním jazykem součástí identity,“ říká. Ignorovat zkušenost České filharmonie by proto bylo hloupé. Na druhou stranu dirigent připomíná, že bychom žili v chudém světě, kdyby Sibelia směli hrát jen Finové a Smetanu jen Češi. Co největší genetické bohatství je podle něj vždy výhodou.

„Pocházím z rodiny, kde české hudba byla v centru zájmu. Československo bylo pro sovětské občany, jimiž jsme tehdy byli, otevřené, a tak u nás doma Talich, Ančerl a Smetáček byli velmi dobře známí. Setkával jsem se s těmito jmény od svých šesti let,“ řekl Paavo Järvi pražským novinářům. O svém otci hovoří v té souvislosti jako o fanatickém sběrateli nahrávek. Mezi LP deskami byly mnohé ze Supraphonu. Když potom mohl Neeme Järvi počátkem 90. let řídit Pražské symfoniky při zahájení Pražského jara, byl to pro něj velmi důležitý okamžik. Ovšem nejen z ryze hudebních důvodů, ale také díky tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi, kterého považoval za světového státníka. Stále má prý doma vystavenu fotografii, na níž je s ním zachycen.   

Neeme Järvi

Neeme Järvi emigroval s rodinou na Západ v roce 1980. Paavo studoval v USA. Kariéru začal však v Evropě – v Malmö a ve Stockholmu, později působil zpátky v Americe u Symfonického orchestru v Cincinnati. Stal se uměleckým šéfem Deutsche Kammerphilharmonie v Brémách a uměleckým poradcem Estonského národního symfonického orchestru, působil v čele rozhlasového orchestru ve Frankfurtu a v čele Orchestre de Paris. 

Dva dirigenti dvou generací z jedné rodiny s odstupem dvou desetiletí na stejné pozici, při stejné sváteční příležitosti, to na Pražském jaru nemá zatím obdoby. Neeme má ovšem ještě jednoho syna dirigenta. Pokud by snad někdy i Kristjan dirigoval 12. května v úvodu festivalu Mou vlast, a vyloučeno to nikterak není, vždyť je to také vynikající umělec, pak by jméno Järvi obsadilo svou trojnásobnou účastí na tomtéž úkolu opravdu kuriózní a rekordní pozici. Bushovi, otec a syn, se přes vysokou nepravděpodobnost něčeho podobného dokázali také dostat do stejné pozice – úřadu amerického prezidenta. Nicméně přece jen byli jen dva.

A to není ještě vše. Jedna z dcer Paava Järviho se ho prý nedávno před usnutím ptala, jestli smějí dirigovat i dívky… 

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější