neděle, 4. září 2016

Festival staré hudby v Innsbrucku slavil čtyřicáté výročí

Napsal(a) 

René Jacobs, foto Josep Molina René Jacobsfoto: Josep Molina

V podvědomí evropského hudebního publika o rakouských festivalech dominuje bezesporu festival v Salcburku a trochu se zapomíná na festivaly v Bregenzu, Grazu a dokonce i ve Vídni. Do této kategorie tak trochu opomíjených hudebních aktivit u našich sousedů patří i Innsbrucký festival, nebo chcete-li slavnosti, staré hudby (Innsbrucker Festwochen der Alten Musik), který slavil v srpnu už svoje 40. narozeniny.

Zásadní postavou v historii festivalu je tehdejší kontratenor a nynější dirigent Belgičan René Jacobs. Jacobs zůstal uměleckým ředitelem až do roku 2009. Tento známý specialista barokní hudby byl v tyrolském hlavním městě nejen ve vzpomínkách starých účastníků, ale rovněž in natura. V zemském divadle řídil Gluckovu operu Alceste a jubilejní koncert festivalu byla věrná kopie prvního koncertu před čtyřiceti léty. Ve španělském sále honosného zámku Ambras nahradil Jacobse kontratenorista Lawrence Zazzo ve skladbách Caldary a Händela, jeho vlámského kolegu, gambistu Wielanda Kuijkena, minulý rok zemřelého cembalistu Alana Curtise a barokní houslistku Lucy van Dael ve skladbách Bacha a Couperena pak současní významní hudebníci.

Cimarosa

Těžištěm dramaturgie festivalu zůstávají inscenace barokních oper. Tento rok byly pod mottem ‚tragicommedia‘ představeny hned tři opery, nepočítáme-li upravenou Kouzelnou flétnu pro malé děti. Následovník Jacobse v roli uměleckého šéfa a zároveň jeho žák Alessandro De Marchi nastudoval komickou operu Domenica Cimarosi Il matrimonio segreto, dle mého soudu, jedna z nejzdařilejších inscenací festivalu z posledních let. Renaud Doucet ji situoval do slepičího kurníku, vtipné byly i slepičí kostýmy André Barbeho. Nejvýraznější postavy ztvárnili Renato Girolami, Donato di Stefano a Giulia Semenzato. Perlička: největší sólistka na programu, Vesselina Kasarova, na poslední chvíli odřekla, nikoliv, jak by se dalo čekat, že onemocněla, ale protože se zranila, když se bránila zloději, který jí chtěl vytrhnout kabelku.

Cesti

Teprve před dvěma roky se potvrdilo, že neznámou operu Il nozze in sogno napsal asi nejslavnější skladatel, který kdy v Innsbrucku působil (12 let na dvoře Ferdinanda Karla), Pietro Antonio Cesti. Alan Curtis chtěl tuto hudební komedii uvést v jubilejním ročníku s mladými pěvci festivalu. Společně s režisérem Alessio Pizzechem ji dokonce připravoval a tak byla představení přidělena „in memoriam“. Bohužel se inscenace příliš nepovedla, tato opera nepatří k nejlepším dílům Cestiho, komplikované libreto udělala školsky naivní režie ještě více nesrozumitelné a nebezpečí inscenací barokních oper, statické vyznění, bylo nasnadě. „Dramma civile“ částečně zachránila výborná interpretace pěvecká i herecká, Dosud neznámá jména jako Rodrigo Sosa Del Pozzo z Venezuely nebo Italská sopranistka Arianna Vendittelli mohou už dnes obohatit přední operní domy. Ensemble Innsbruck Barock řídil s přehledem dlouholetý koncertní mistr Il Giardino Armonico, Enrico Onofri.

Gluck

René Jacobs osobně dirigoval belgický barokní orchestr B’Rock a sbor Musica Aeterna Perm v koncertním provedení opery Christopha Willibalda Glucka Alceste. Gluckovo mistrovské dílo je nová produkce Ruhrtriennale se sólisty jako Georg Nigl, Kristina Hammarström a Anicio Zorzi Giustiniani. Největší úspěch měla norská sopranistka Brigitte Christensen v titulní roli. Mladí expresivní Belgičané jsou už ve světě staré hudby pojem a téměř 50ti-členný ruský sbor byl příjemným překvapením. Právě hudební nastudování bylo po premiéře v Bochumi v internacionálních médiích po právu nadšeně přijato. Škoda, že v Innbrucku šlo jen o trochu animované koncertní provedení, Alceste v hudebním nastudování starého šéfa festivalu nakonec byla vrcholem celého letošního festivalu.

Koncerty   

Přibližně stejnou úroveň měly i festivalové koncerty, jmenujme alespoň některé. Il Giardino Armonico a Giovanni Antonini přednesli skladby renesance a baroka, Christophe Rousset a jeho Les Talens Lyrique hráli díla francouzských skladatelů, na programu sboru a orchestru  Academia Montis Regalis a Alessandra De Marchiho stála Mozartova Korunovační mše a Londýnský Fretwork se představil v úpravě pro čtyři gamby Bachova Kunst der Fuge. Mladší z obou Prégardienů, Julian přednesl za doprovodu Hamburger Ratsmusik skladby Telemanna, Ulicha a Voigtländera, Andreas Staier si vybral Bachovy Goldberg-Variationen a konečně vycházející hvězda nebo už dokonce stálice na firmamentu kontratenorů, Valer Sabadus, zazpíval za doprovodu ansámblu Nouvo Aspetto Caldarovy „árie pro císaře“. Z krátkého přehledu jubilejního ročníku je patrné, že festival v Innsbrucku je jedním z nejdůležitějších festivalů staré hudby v Evropě.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.