pátek, 5. srpen 2022

Et tu, Brute?

Napsal(a) 

Doba covidová a válečná jako by byla pohromou pro printová média úzce napojená na klasickou hudbu. V roce 2021 zbankrotovaly renomované Hudební rozhledy, v červnu 2022 skončil neméně respektovaný Týdeník Rozhlas. Jestliže HRo neunesly ekonomické důsledky pandemie, TR, ač měl za sebou Radioservis a mohutný kolos Českého rozhlasu, stal se přítěží, apendixem, který zřizovatel odřízl a operaci zdařile zdůvodnil.

Milan Pokorný, ombudsman Českého rozhlasu, zdůvodňuje konec média, které provázelo desítky let lidi hledající náročné formy kultury, takto: „Český rozhlas nemůže Radioservisu na vydávání Týdeníku posílat vlastní peníze, to zákon neumožňuje. Je obdivuhodné, že zájem českých čtenářů umožnil vydávání tak speciálního časopisu, jako je Týdeník Rozhlas, po tak dlouhou dobu. Zatímco ještě v devadesátých letech jsem registroval po Evropě magazíny s podrobným rozhlasovým programem (i Slováci měli pěkný rozhlasový časopis), během krátké doby mizely jeden po druhém. Týdeník Rozhlas vsadil v té době na spojení rozhlasové problematiky a témat z kultury a historie a to byla koncepce, která zajistila jeho existenci na další léta. Jeho působení na volném trhu (nikoli tedy jako propagační tiskoviny) bylo ve světovém kontextu ojedinělé… V situaci, kdy webové stránky Českého rozhlasu nabízejí nejen podrobný program všech stanic, ale také velké množství článků o jednotlivých pořadech a nadto materiály ze světa kultury i z historie, ztratila existence samostatného rozhlasového časopisu pro řadu čtenářů ten význam, jaký měla ještě před pár lety. Ne pro všechny, ale těch, kdo si Týdeník Rozhlas stále kupovali, bylo stále méně.“ Tolik tedy člověk, jenž hájí kulturní potřeby normálních lidí.

Zajímal jsem se o fakta Týdeníku Rozhlas. Výběrově data z bohaté historie: Od září 1923 měsíčník Radio-Journal – první šéfredaktor Miloš Čtrnáctý, programový ředitel rozhlasu. Od ledna 1925 přešel na týdenní periodicitu (novinový formát o deseti stránkách). Od ledna 1939 kulturně společenský časopis Náš rozhlas (loajální k ideologii), záhy zanikl, programy tiskl „věstník“ Týden rozhlasu. Po válce opět věstník Náš rozhlas (v první polovině padesátých let šéfredaktorem František Gel). Od října 1953 název Československý rozhlas a televise (symbióza s TV trvala do roku 1956, kdy televize zakládá vlastní časopis). Od roku 1972 vychází jako Rozhlas (vydavatelem je Rudé právo). Od roku 1990 vydavatelem opět Český rozhlas. Od roku 1995 vydavatelem Radioservis, akciová společnost, kde jediným akcionářem je Český rozhlas. S barevnou obálkou se Týdeník Rozhlas představil poprvé v roce 1998, novinový formát nahradil roku 2007 obvyklý formát časopisu A4. Poslední grafickou proměnou prošel TR na jaře 2021. Pro zajímavost šéfredaktoři v posledních letech: Milan Pokorný (1994–1996, 2007–2016), Agáta Pilátová (1996–2000), René Kočík (2016–2019), Milan Šefl (2000–2007, 2019–2022). Složení redakce v roce 2010: 6,5 redaktorských úvazků (včetně šéfredaktora) + 2 grafičky. Složení redakce v roce 2022: 3,25 redaktorských úvazků (včetně šéfredaktora) + 1,75 úvazku grafiček (pracovaly nejen pro TR, ale pro celý Radioservis). Cena: v dnešní době neuvěřitelných 32 Kč (pro předplatitele), 33 Kč (volný prodej). Předplatitelů měl kolem pěti tisíc, volný prodej kolem 6500. Četnost se uvádí těžko, jako u všech printových titulů, odhaduji to na 13 000, možná i více (o víkendu přijedou za rodiči „mladí“, kteří TR četli, jistě se z některých stávali noví předplatitelé).

Nevím, jestli si vedení Radioservisu a Českého rozhlasu udělalo hloubkovou kontrolu Radioservisu, jeho marketingu, kreativity a produktivity, jestli hledalo systémové rezervy či změny ve vydávání oblíbeného titulu, zda by bylo možné dlouhodobý deficit řešit úsporami v administrativě nadřízených organizací právě ve prospěch udržení nejstaršího kulturního média v tomto státě.

Podle redakčních zdrojů měl Týdeník Rozhlas v roce (2021) značný deficit – milion a půl. V posledním roce se na tom podepsalo zvýšení cen papíru a tisku a úbytek předplatitelů (zejména na počátku tohoto roku) v důsledku vyšších životních nákladů, přičemž základem předplatitelského kmene tvořili důchodci). Podle představenstva Radioservisu nebylo možné ztrátu sanovat z rozhlasových peněz, protože vydavatel (Radioservis) je akciovou společností (jediným akcionářem je ČRo!). Navíc akcionář podle zákona nesmí dopustit, aby jedna z částí jeho a. s. byla trvale ve ztrátě. Jediný pokus o záchranu byl prý podniknut tím, že se jednalo o převzetí jiným vydavatelem, který to odmítl. Tím prý veškeré snahy vedení Radioservisu skončily. Neuvažovalo se o zvýšení ceny, ztenčení časopisu, přechodu na digitální podobu ani o crowdfundingu, na kterém stojí třeba A2 a nakonec pomáhá i Deníku N

Napadá mě například, což je ale obecná otázka pro ministerstva a politiky, proč musejí vrcholní úředníci dostávat bonusy za to, že dělají, za co jsou placeni, za něco, co mají v popisu práce, tedy jenom proto, že nejsou v mínusu.

Příklad za všechny. Český rozhlas v roce 2021 hospodařil se ziskem před zdaněním přibližně 2,77 milionu korun. Je to dle veřejných zdrojů asi o deset milionů méně než v roce 2020! Hospodaření ocenila Rada Českého rozhlasu při pravidelném hodnocení generálního ředitele a poslala mu za druhé pololetí roku 2021 prý odměnu 576 000 korun. Přijde mi to podobně těžko pochopitelné, jako skutečnost, že Český rozhlas, údajný vrchol veřejnoprávní žurnalistiky, dává na svých vlnách prostor i lidem, kteří na mě dělají dojem kompilátorů bez kreativních názorů.

Jako novinář a bývalý hudebník a muzikolog považuji přes všechna výše uvedená fakta zrušení Týdeníku Rozhlas za prohru Českého rozhlasu. Kde není dobrá vůle a aktivita, nemůže být dobré řešení. Čtenáři prý kvůli zrušení jejich časopisu protestovali, ale jak vidno marně. Překvapuje mě, že na poplach nebijí novináři. Proč mlčela tzv. první liga našich hudebních novinářů – Boris Klepal, Daniel Konrád, Petr Veber…? Nedivil bych se, kdyby to propuštěný, dle mého soudu velmi zdatný tým tohoto printového titulu vnímal jako Julius Caesar a panu ombudsmanovi, žurnalistickým „kulturologům“ a dalším „brutům“ poslali symbolicky slova I ty, člověk, který jsi mi blízký, jsi proti mně? I ty ses přidal k mým odpůrcům?

Týdeník Rozhlas byl možná světovým unikátem. Použiji-li výrazivo dětí 21. století, je zvláštní, jak snadné je něco škrtnout, zničit historii a význam, který přesahuje všechny manažery, kteří jej vydeletovali, místo, aby se pokusili o reset. Je smutné, že postupně zanikají kulturní časopisy a na jejich místo nastupují rychlokolejné a historicky pomíjivé portály a informační platformy. Možná budu jako onen pověstný „kůl v plotě“, ale pro mě jsou kvalitní kulturní tiskoviny téměř stejně důležité jako Česká filharmonie, Český rozhlas, Česká televize, Český statistický úřad nebo Český kras…

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.