pátek, 30. květen 2014

Enšpíglova šibalství i slzy

Napsal(a) 

Richard Strauss

11. června 1864, Mnichov – 8. září 1949, Garmisch-Partenkirchen

Garmisch, 31. července 1914: „Milá paní Hofmannsthalová! Dostal jsem od Huga lístek na rozloučenou, pochopitelně mě velice rozrušil. Kam Hugo narukoval? Musí na frontu, nebo zůstane v domobraně? Básníky by skutečně mohli nechat doma, vždyť je dost jiných, kteří se dají použít jako ‚kanónenfutr‘ – kritiků, režisérů i s jejich nápady atd. Pošlete mi, prosím, Hugovu adresu, doufejme, že zůstane mimo nebezpečí, i jinak je dost nepříjemností. Já jsem i dnes ještě pevně přesvědčen, že válka nebude, ta drobná šarvátka se Srbskem brzy skončí, a třetí dějství Ženy beze stínu přece jen dostanu. Ať ty zatracené Srby vezme čert! Váš upřímně oddaný dr. Richard Strauss.“

Richard Strauss (1864–1949) se velice mýlil. „Drobná šarvátka“ se Srbskem přerostla v do té doby největší celosvětový konflikt a vrhla stíny, které nikdy nezmizely. I na operu s pohádkovým námětem, která se proměnila v drama o humanismu. V jejím závěru říká Císař barvíři Barakovi: „Jen to, co bylo vzdálené, / protože cizí, děsilo nás, / všechno se zdálo zmatené, / však poslyš, tak lidský zní hlas! / Dojemné tóny znějí – / příteli, bratře, jsou o naději!“ Na duet Císařovny s barvířkou „Blízko na prahu smrti, / přece jsme nezmíraly, / a všem blaženým dětem, / matkami jsme se staly!“ odpovídají hlasy nenarozených dětí, naděje budoucnosti.

Symfonickými básněmi, biblickou Salome, antickou Elektrou a Ariadnou a valčík tančícím rokokem v Rosenkavalierovi se Strauss dostal na špici své doby. Jeho poslední předválečnou premiérou byl balet Legenda o Josefovi 14. května 1914 v Paříži. V srpnu, po vyhlášení války, přišel Strauss o úspory, uložené v Anglii. „Týden jsem byl skutečně deprimován,“ napsal ve vzpomínkách, „ale pak jsem se vrátil ke své Ženě beze stínu.“ Rok 1914 přinesl Straussovi druhý čestný doktorát – po prvním z Heidelbergu (1903) následovala nyní Oxfordská univerzita. V Mnichově po něm byla pojmenována ulice a na jeho rodném domě se octla pamětní deska. Téhož roku napsal Strauss na Hofmannsthalův text Kantátu pro mužský sbor a capella. Textová předloha je – vezmeme-li v úvahu etapu Straussova života, která měla přijít o dvacet let později – téměř prorocká: Zdatného muže štěstí rychle vynese nahoru, kde může být mnohým k užitku, mnohým však také přivodí trýzeň. Někteří jeho moc zneužívají, jiní mu závidí, další se vlichocují. Ten, kdo je nahoře, slouží tomu, kdo mu k rychlému štěstí dopomohl, doprovázen hodnocením – osvědčil se.

Padesátiletý Richard Strauss byl války ušetřen, o deset let mladšímu  Hofmannsthalovi se naštěstí brzy podařilo dostat do týlu, do zásobovacího oddělení ministerstva vnitra. Opera Žena beze stínu byla dokončena roku 1917, na premiéru si však ještě dva roky musela počkat. Uskutečnila se ve Vídni, kde téhož roku nastoupil Strauss spolu s Franzem Schalkem do čela Dvorní opery. Roku 1920 se konal první ročník Salcburského festivalu, u jehož zrodu stál Strauss spolu s Hofmannsthalem, Schalkem, Maxem Reinhardtem a dalšími. Svou autoritou zaštítil vznik Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, byl jmenován čestným členem Vídeňských filharmoniků a k šedesátinám roku 1924 následovaly další pocty. Téhož roku  měl premiéru balet Šlehačka na skladatelovo vlastní libreto. Tančily v něm marcipány, perníčky a pralinky, princezna Čajový kvítek, Kávový a Kakaový princ a Don Cukero, a děti se cpaly dorty a šlehačkou. Jednomu z nich se pak zdají divoké sny: „Sladkosti se vzbouří proti princi Pralinkovi a aristokracii vůbec, vedou je čarodějové, vrcholem je démonická ‚povstalecká polka‘, revoluce je pokropená z obrovské konvice kávou, kakaem a nakonec pivem. Vnucuje se vzpomínka na ‚čaroději‘ finacovanou Hitlerovu revoluci,“ chtěl vidět list Arbeiter-Zeitung ve Straussově baletu paralelu k Hitlerovu puči z listopadu 1923. Ta tam však rozhodně nebyla, Strauss chtěl pouze pobavit – a získat část náhrady za ztracené úspory. Navrch musel sklidit výtku, že jeho balet, ač umístěn do prostředí vídeňské cukrárny, je doprovázen hudbou, v níž není nic vídeňského, zato však jsou v něm přecezena všechna jeho dosavadní díla. A hlavně není právě vkusné předvádět na jevišti šlehačkové orgie, když v obchodech scházejí základní potraviny.

Straussova pracovna Straussova pracovna
Hluché roky

Strauss komponoval a pohostinsky dirigoval a když mu Franz Schalk vyčetl, že se Dvorní opeře málo věnuje, vzdal se ředitelského místa s rozhodnutím, věnovat se pouze skladbě. Ale po „měšťanské komedii“ Intermezzo nastal útlum. S Hofmannsthalem upravil Strauss Beethovenovy Ruiny athénské, Vídeňským filharmonikům zkomponoval fanfáry, finanční injekci poskytla zakázka jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina, ale ředitelský plat chyběl. I proto Strauss souhlasil s uvedením svého Rosenkavaliera na filmové plátno. Němý film, doprovázený upravenou hudbou, měl premiéru roku 1926, avšak plánované americké turné ztroskotalo – Američané Evropu mezitím předběhli zvukovým filmem. Pět let pracovali Strauss s Hofmansthalem na opeře Egyptská Helena: „Trčím na místě a nemohu dál, chtěl bych tomu dát čistý, prosvětlený styl Goetheho Ifigenie, ale nemohu najít hudbu, která by byla ještě pro uši z roku 1925 dost charakteristická, bez tzv. realismu Salome, a už vůbec ne excentrická jako je dnešní moderna, která slyší jen americkýma (nechci urazit černochy!) ušima,“ psal Strauss.

Premiéra Egyptské Heleny se uskutečnila v červnu 1928 v Semperově opeře v Drážďanech, dirigentem byl Fritz Busch. Ten později vzpomínal: „Vztahy mezi mnou a Straussem se utvářely srdečně, přátelsky, a utužily se ještě tím, že mně a intendatovi Rueckerovi jako reprezentantům drážďanské opery věnoval svou Arabellu. Strauss vřele, téměř nadšeně chválil mou práci jako dirigenta jeho děl. Obdivoval jsem jeho umění, ten překypující talent, takže jsem jeho méně sympatické vlastnosti přehlížel. Projevovaly se s tak otevřenou naivitou, byly tak prosté vychytralosti a vypočítavosti, že mu je ani člověk nemohl mít za zlé.“ Busch ale také postihl leccos, co se naplno projevilo v příštím období. „Strauss byl nositelem úžasných nadání, přesto jimi nebyl proniknut a posedlý jako jiní velcí umělci, ve skutečnosti je pouze ‚nosil‘ jako oblek, který se dá odložit,“ píše Busch. „On, který vnitřně stál v příkrém rozporu s nacionálně socialistickou ideologií, v praxi uplatňoval jedno z jejích hlavních hesel – správné je to, co je pro mě výhodné.“

Mladý dirigent Richard Strauss Mladý dirigent Richard Strauss

Ve vleku politiky

Roku 1929 zemřel Hugo von Hofmannsthal. Premiéra posledního společného díla, Arabelly, se uskutečnila, když už byl u moci Adolf Hitler, 1. června 1933 opět v Drážďanech. V listopadu téhož roku se Strauss stal prezidentem Říšské hudební komory. Měsíc předtím zabránili nacionální socialisté dirigentům Otto Klempererovi a Bruno Walterovi realizovat koncerty u lipského Gewandhausorchestru. „Namísto Bruna Waltera předstoupil před publikum, nadšeně pozdravován, Richard Strauss, který se nedal zastrašit výhružnými dopisy a židovskými provokacemi z Ameriky,“ psalo se v Zeitschrift für Musik. Ve vstupní řeči k zahájení práce Říšské hudební komory Strauss hovořil o jejím vzniku jako o „nejdůležitější etapě na cestě k nové výstavbě našeho společného německého hudebního života“ a poděkoval Hitlerovi a Goebbelsovi, že umožnili tuto cestu nastoupit.

Richard Strauss a Joseph Goebbels Richard Strauss a Joseph Goebbels
Pak přišly události kolem Mlčenlivé ženy, opery na libreto Stefana Zweiga. Strauss manévroval. Pro Hitlera a Goebbelse byl v čele Říšské hudební komory potřebný.  Židovského libretistu tolerovali pod podmínkou, že se jeho jméno nikde neobjeví. Zweig v únoru 1934 Německo opustil, nyní mu Strauss psal: „Napište mi ještě pár pěkných libret a zůstane to v tajnosti, dokud oba nevypozorujeme okamžik, kdy s tím můžeme vylézt.“ Trval na libretistově jméně na plakátě, takže nacistické veličiny včetně Hitlera a Goebbelse účast na premiéře konané 24. června 1935 v Drážďanech odřekly a další představení byla odvolána. Projevila se Straussova výše zmíněná naivita – jeho dopisy Zweigovi mělo pochopitelně v rukou gestapo. Pohár přetekl a vše se sečetlo: židovský libretista, židovský vydavatel Adolph Fürstner, klavírní výtah opery pořídil Žid Felix Wolf, intendant drážďanské opery, kde se odehrála řada Straussových premiér, byl ženat se Židovkou, a nadto byla Židovka Straussova snacha. 14. července přinesl nacistický list Völkischer Beobachter zprávu: „Prezident Říšské hudební komory dr. Richard Strauss požádal prezidenta Říšské kulturní komory dr. Goebbelse, aby ho s ohledem na jeho věk a momentálně velmi podlomené zdraví uvolnil z funkce...“ Den předtím napsal Strauss Hitlerovi: „Můj vůdče! Právě mi přišel poštou souhlas pana říšského ministra dr. Goebbelse, jímž mě zbavuje funkce prezidenta Říšské hudební komory. Žádost jsem podal na pokyn, který mi pan říšský ministr poslal po zvláštním poslu. Považuju tento způsob mého odvolání za natolik podivný, že se cítím Vás krátce seznámit s vývojem.“ V dalším textu se cítí lehce dotčen zjištěním, že jeho pošta byla sledována, upozorňuje, že věty, jimiž se proti němu argumentuje, byly vytrženy z kontextu a obhajuje se: „Vzhledem ke svému životnímu dílu opravdu nepotřebuji ujišťovat, že onen dopis nevyjadřuje můj světový názor... Vám vždy oddaný Richard Strauss.“ Povinný pozdrav „Heil Hitler“ scházel. Odpověď od Hitlera skladatel nedostal.

Straussova pracovna Straussova pracovna
„Pokání“ projevil Stauss zkomponováním hymny k zahájení Olympijských her roku 1936. Následovaly ještě čtyři opery. Rok před vypuknutím války měl premiéru Den míru, příběh, odehrávající se roku 1648. Libretista Josef Gregor vyšel z náčrtku Stefana Zweiga: „Proč bojujeme celé ty roky? Ze odvěkou moc císaře? Za mocnou vůli nové víry? Nebo jen z nenávisti?“ ptá se v závěru opery velitel obléhající armády. A pro Lásku Danae použil Gregor náčrtek Hugo von Hofmannsthala. Roku 1944 se Strauss dožil osmdesátky a tisk obdržel od říšského vedení doporučení rovnající se rozkazu: „Případná provedení Straussových děl pouze registrovat a nezveřejňovat o něm žádné větší články“. Láska Danae měla mít premiéru při Salzburském festivalu 1944, po atentátu na Hitlera však byl festival odvolán a uskutečnila se pouze podivná generální zkouška: „Snad se setkáme v lepším světě,“ řekl po jejím skončení Strauss zpěvákům a orchestru.

V následujících měsících se Strauss dozvídal o náletech, které zničily operní budovy v Mnichově, Berlíně, Drážďanech i Vídni. Pod tímto dojmem vznikly komorní Metamorfózy, v nichž se vynoří smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky. Se životem se Strauss rozloučil hluboce citovými Čtyřmi posledními písněmi, jakýmsi shrnutím všeho, co vytvořil pro lidský hlas a orchestr. V samém závěru se ozve výsměšný motivek Enšpígla pod šibenicí. Ve Straussově životě šly vždy vážné momenty ruku v ruce s fraškou, tak jako se je pokusil propojit v Ariadně na Naxu; anglický kritik Neville Cardus dokonce nazval Strausse „tragickým komediantem“. Richard Strauss zanechal velké dílo, jedno z nejvýznamnějších ve 20. století. A věčnou otázku, do jaké míry má být hodnota díla měřena morálním kreditem svého autora.

 

 

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.