úterý, 14. únor 2017

Elbphilharmonie aneb „ELPHI“ jak ji vidí Roman Bělor

Napsal(a) 

Pohled na večerní Hamburg z balkonu u foyer, foto Roman Bělor Pohled na večerní Hamburg z balkonu u foyerfoto: Roman Bělor

Svobodné hansovní město Hamburg je po Berlínu nejvýznamnějším německým městem a druhým největším evropským přístavem přezdívaným „Tor zur Welt“. Od 11. ledna 2017 se může Hamburg pyšnit také svojí novou branou do světa hudby. Tvoří ji fascinující polyfunkční objekt Elbphilharmonie, který se jako krystal či stylizovaná plachetní loď vypíná v přístavní čtvrti k nebi do výše 108 metrů přímo z vodní hladiny Labe mířícího ke svému ústí do Severního moře. Stavbou, jejímž autorem je slavné basilejské architektonické studio Jacques Herzog & Pierre de Meuron (mj. autoři londýnských galerií Tate Modern I a II), vrcholí první dlouhé období rehabilitace přístavu bezprostředně sousedícího s centrální částí města. Návaznost na minulost je zřejmá na první pohled – nová budova využívá jako integrovaný základ nábřežní sklad A z let 1963-1966, na jehož upravenou cihelnou fasádu kontrastně navazuje v celé ploše prosklená nástavba se zvlněnou střechou.   

V souladu s názvem budovy tvoří její jádro Velký sál pro 2100 a Malý sál pro 550 diváků. Do budovy je integrován čtrnáctipatrový hotel Westin s 244 pokoji, ve vyšších patrech 45 luxusních privátních bytů, dvoupatrový restaurant, 6 veřejnosti přístupných „nábřežních studií“ s variabilní kapacitou mezi 30 a 170 diváky pro instalace, výstavy a vzdělávací programy pro děti i dospělé, zkušebny, garáže pro 433 aut atd. Ve výši 37 metrů nad vodní hladinou v místě patrné horizontální hranice mezi původním skladem a krystalickým novotvarem leží „Plaza“ rozsáhlá (4000 metrů čtverečních) terasa obepínající celou budovu a umožňující všem návštěvníkům budovy (tedy i bez vstupenky na koncert) možnost uvidět při obchůzce celé 360 stupňové panorama města i přístavních prostor.  

 , foto Roman Bělor foto: Roman Bělor

Dva hlavní hudební sály jsou svými naprostými protipóly, a právě proto tvoří ideální vzájemně se doplňující kombinaci. Malý sál vychází z klasického konceptu „krabice od bot“ s obdélníkovou dispozicí s obložením z akusticky upravených dubových desek. Pro velký sál byl naopak zvolen dnes pro větší sály již téměř standardní systém „viničních teras“ s podiem v tomto případě umístěným nezvykle blízko přesného geometrického středu prostoru. S tím souvisí mírně marketingové, leč pravdivé, sdělení o tom, že nikdo v sále není od dirigenta dále než 30 metrů.  

Součástí akustického řešení,  které bylo architekty svěřeno prestižnímu japonskému akustiku Yasuhisu Toyotovi, bylo osazení 10 000 individuálně frézováním povrchově upravených sádrovláknitých panelů přecházejících ve strop tvořený ohromným akustickým reflektorem. Do stěn je integrován varhanní nástroj se 4 765 píšťalami a 69 registry postavený bonnskou firmou Johanes Kleis Orgelbau.

Oficiální zahajovací koncert 11. ledna tohoto roku navázal na postupné uvádění jednotlivých částí budovy do provozu a byl vlastně zahájením navazujících oslav sestávajících z řady koncertů mnoha hudebních žánrů. Koncert se konal ve Velkém sále za účasti nejvyšší státní reprezentace v čele se spolkovým presidentem Joachimem Gauckem a spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou (místní rodačkou) a předcházel mu jako koncertní předehra samostatný slavnostní akt s hudbou a projevy. Hlavní slovo bylo svěřeno Joachimu Gauckovi, který pozdravil obecenstvo zajímavým a podnětným, jemně patetickým a zároveň vtipným prezidentským projevem zcela odpovídajícím jedinečné autoritě a respektu, které se tato osobnost v Německu i ve světě těší. 

Joachim Gauck při projevu, foto Roman Bělor Joachim Gauck při projevufoto: Roman Bělor

Osu hudebního večera obstaral v Praze známý Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu (přejmenovaný v souvislosti s otevřením budovy na NDR Elbphilharmonie Orchester) se svým šéfdirigentem Thomasem Hengelbrockem (očekávaným hostem letošního Pražského jara). Program byl skutečnou hudební skládankou, jejímž smyslem byla snaha ukázat kvality sálu poměřené hudbou různých epoch, forem a stylů. Návštěvníci se tak mohli setkat s hudebním výběrem z děl Benjamina Brittena (Pan ze Šesti metamorfóz, hobojové sólo Kalev Kuljus), Henri Dutilleux (tři části z Mystère de l’Instant), Emilia de’Cavalieriho a Giulia Cacciniho (kontratenorista Philippe Jaroussky s doprovodem harfistky Margaret Köll), Bernda Aloise Zimmermanna (Photoptosis se sólem varhanice Ivety Apkalny), Rolfa Liebermanna (Furioso s klavírním sólem Ya-ou Xie), Oliviera Messiaena (FinaleTurangalîla s opětovnou účastí  Ya-ou Xie a Thomase Blocha – Martenotovy vlny), Richarda Wagnera (předehra k Parsifalovi) a Wolfganga Rihma (premiéra pro slavnost objednaného díla Reminiszenz v podání slovenského tenoristy Pavola Breslika a Ivety Apkalny). Na závěr nemohla nezaznít čtvrtá věta Beethovenovy Deváté v podání skvělého kvartetu Hanna-Elisabeth Müller, Wiebke Lehmkuhl, Pavol Breslik a Bryn Terfel se spojenými sbory Severoněmeckého a Bavorského rozhlasu.

V kuloárech bylo možné potkat vedle zmíněných státníků mnoho zástupců velkého německého světa politiky, kultury, vědy i průmyslu, šéfy velkých uměleckých institucí (třeba ředitele Berlínských filharmoniků), ale také londýnských uměleckých agentur. Nálada byla navzdory sychravému severnímu počasí výborná.

 , foto Roman Bělor foto: Roman Bělor

O akustice především Velkého sálu se jistě povedou nekonečné subjektivní i objektivní debaty, což pramálo změní něco na tom, že je prostě skvělá. Hamburg podstoupil složitou a jistě zbytečně trnitou cestu k dokončení svého ambiciózního snu (s opakovanými skluzy, podceněnými technickými záludnostmi, vícepracemi, spekulacemi dodavatelů a rozpočtovými skandály). Avšak právě díky Elbphilharmonie se Hamburg jako v posledních letech mnohá další evropská města dostává na elitní mapu velkého koncertního světa nové doby, do něhož města bez moderního sálu splňujícího dispoziční a akustické nároky 21. století prostě nepatří. Je přitom důležité zdůraznit, že původní hamburský historický koncertní sál Laeiszhalle z roku 1908, který zázrakem ušel zkáze města během 2. světové války, má kapacitu téměř 2000 diváků. Stavba Elbphilharmonie tedy nebyla motivována důvody kapacitními, ale kvalitativními! 

Před Prahou, která je metropolí malé země s ohromným hudebním dědictvím a disponuje vlastní atraktivní hudební historií tak stále více vyvstává starozákonní „Byl jsi zvážen na vahách…“.  Koncertní sály a jejich akustické vlastnosti jsou neoddělitelnou součástí hudebního uměleckého výkonu, vždy spoluúčinkují v roli jakéhosi neopomenutelného supernástroje. Je to snad kacířská myšlenka, ale každý, kdo měl to štěstí poznat více zdařilých koncertních sálů nové doby, může vyslovit tuto trýznivou obavu: poctiví návštěvníci koncertů v Praze možná nikdy nepoznali skutečnou krásu mnohých uměleckých děl, protože jim ji hudebníci navzdory dokonalé přípravě a profesionálním výkonům nemohli kvůli limitům dostupných historických sálů plnohodnotně zprostředkovat. Věřme tedy pevně, že se naše stojaté vody, které nás vedou k provinciální bezvýznamnosti, konečně rozproudí tak jako Labe okolo Elbphilharmonie. Není snad Labe, stejně jako Vltava, českou řekou?

Poznámka:        

Budovu si lze bez opuštění domova velmi dobře na dálku prohlédnout díky řadě možností nabízených na webových stránkách elbphilharmonie.de (virtuální prohlídky, panoramatické fotografie, Google Street, různé aplikace ad.)

Autor je ředitelem festivalu Pražské jaro.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.