úterý, 20. září 2016

Eben, Eben a děsivá přítomnost Boha na SHF

Napsal(a) 

Marek Eben v Ludgeřovicích, foto Ivan Korč Marek Eben v Ludgeřovicíchfoto: Ivan Korč

V sobotu 17. září se uskutečnilo první ze dvou provedení osmidílného varhanního cyklu Petra Ebena Job. Krátce po páté hodině se rozezněly varhany v překrásném novogotickém kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích. Tamní nástroj značky Rieger-Kloss obstarával varhaník Tomáš Thon, jemuž z presbytáře sekundoval Marek Eben, který se tak stal součástí festivalového programu znovu po třech letech a zajistil hojnou účast (a to i v kontextu ludgeřovického kostela, jehož rozměry jsou poměrně udivující). Díky Bohu za to: uváděná skladba Petra Ebena je nádherným, strhujícím eposem, který rozhodně stojí za to slyšet. Svatováclavský hudební festival, v jehož rámci toto dílo zaznělo, se tímto co do počtu koncertů přehoupl do své druhé poloviny, a opět prokázal i význam své existence spočívající mj. v provádění hudby v církevních prostorách v rozmezí celého Moravskoslezského kraje.

Hned v úvodu se sluší podotknout, že z čistě estetického hlediska se jednalo o mimořádný zážitek. Interpretace Tomáše Thona, který kromě několika soutěžních úspěchů navíc studoval Ebenova varhanní díla přímo pod vedením skladatele, byla skladbě jen ku prospěchu. Absolutní jistota v ovládání nástroje byla patrná čistě podle sluchu (neboť hrál pochopitelně z kůru). Od začátku do konce exceloval jak v ovládání manuálů, tak pedálů. Jeho excelentní hra, podpořená překrásnou barvou místních varhan, strhávala pozornost a působila – analogicky k tématu skladby – až nadpozemským, mysteriózním dojmem. Projev Marka Ebena, jenž obstaral recitaci starozákonního příběhu, naproti tomu působil klidně a vyrovnaně, zcela v intencích vyprávění o pokorném člověku, jenž s důvěrou svěřil svůj osud do rukou Bohu. Vše proběhlo bez hereckých manýr a zbytečného patosu.

Samotná skladba představuje volbou tématu i svým pojetím to, co mě osobně na hudbě fascinuje často nejvíc: jedná se tu o až hmatatelnou příležitost k zamyšlení nad probíhajícím sdělením. Čistě tematicky je poselství zjevné. Zbožný člověk je vystaven životní zkoušce v podobě tragických událostí týkajících se jeho rodiny a majetku, přičemž smyslem tohoto prověření je zjistit, zda je jeho zbožnost a oddanost absolutní. Šťastný konec spočívá v tom, že se tento muž po znejistění přece jen svěří do rukou Boha a uzná jeho velikost, moc a neomylnost. Zároveň se tak vzdá práva na jakékoliv vlastní rozhodnutí, jež by mohlo jeho život ovlivnit. Bůh je zde vyobrazen v oné transcendentální velikosti, která nedává člověku jinou možnost, než se jí podvolit.

Podobným dojmem působilo i hudební ztvárnění dramatického příběhu. Na některých místech bylo i díky programu, v němž byly poznámky k jednotlivým větám cyklu, možné rozpoznávat postavy vyprávění či alespoň vytušit náladu prožívaných strastí. Časté gradační momenty, střídání rejstříků, polymelodické či polytonální úseky nebo paralelní postupy, to vše působilo skutečně strhujícím dojmem. Nejen text, ale ani hudba nenechávala posluchače na pochybách, že Bůh je (minimálně v tomto pojetí) velký a silný. Hudebně byly základními stavebními prvky rozšířená harmonie s  modálními obohaceními a chorálními názvuky v podobě citací. Eben se v rámci vykreslení příběhu a jeho základních postav (Bůh, Satan, Job) uchyluje ke kompozičním prostředkům vycházejících z práce s kontrastem. Ta se projevuje nejen v často náhlém a nečekaném střídání rejstříků, ale rovněž ve změnách dynamických či metrických. Ani atmosférický průběh skladby s nenadálými kontrasty nešetří, občas je na sebe dokonce navršeno několik „nálad“ najednou (jedna probíhá v manuálech, druhá, kontrastní, pak v pedálech). Neopomenutelnou součástí Ebenova hudebního jazyka je symbolika, projevující se v motivech věnovaných jednotlivým postavám či prožívaným pocitům. Následné rozpracování těchto motivů v podobě propracované motivické práce (jakkoliv obohacené o nezvyklé melodické i harmonické postupy) rovněž patří mezi poznávací znamení této kompozice.

Nemálo podstatným faktorem ovlivňujícím náladu tohoto konkrétního provedení byl i zmíněný kostel a rovněž fakt, že pokud jste neseděli na opravdu dobrém místě, ve vašem zorném úhlu nebyl ani jeden z protagonistů večera. Člověk byl tedy odkázán buď na obdivné vzhlížení vzhůru směrem ke klenbě kostela, nebo k vnitřní kontemplaci nad příběhem o děsivém, strachu vyvolávajícím Bohu, podšitém satanovi a lidství, jehož smyslem je oscilovat mezi těmito dvěma veličinami a dokazovat svou sílu (nebo naopak slabost) podřízením se jedné z těchto mocných sil. Jediné, co posluchač v takovou chvíli vnímá, je masa zvuku linoucí se z kúru, která prostupuje chrámem a dopadá na člověka jako ona nepopsatelná Boží síla, dech beroucí a přitom paradoxně dech dávající. Sama za sebe musím podotknout, že celá skladba (včetně jejího provedení) na mě působila dojmem, že člověk se svým lidstvím je v ní na ústupu: nechává skrze sebe promlouvat vyšší sílu, kterou sám stejně nikdy nepřekoná, a proto jediným řešením je se jí podvolit a co nejlépe jí sloužit. A učinit tak hudbou (resp. recitací) je jedním z těch nejkrásnějších způsobů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.