úterý, 19. září 2017

Držiteli ceny Antonína Dvořáka zahrál „klan Klánských“

Napsal(a) 

Ivan Klánský, foto Martin Divíšek Ivan Klánskýfoto: Martin Divíšek

„Všecko není pro každého a každý není pro všecko,“ napsal kdysi Antonín Dvořák svému příteli. Ocitoval jsem tato slova úvodem slavnostního předání Ceny Antonína Dvořáka 2017, které se uskutečnilo 18. 9. 2017 odpoledne v Kulečníkovém sále Ministerstva kultury. Tedy v prostoru, kde jsou přijímány nejvýznamnější návštěvy z domova i ze zahraničí, navíc jen kousek od překrásné malé kaple, jako stvořené pro meditaci.

Na tu však mohlo dojít až po obřadu, který rozhodně nenudí kožeností, ale jehož význam rok od roku stoupá úměrně s tím, komu je Cena Antonína Dvořáka udělována. Z rozhodnutí Rady Akademiků při Akademii klasické hudby, která pořádá Dvořákův festival, ji od roku 2009 získal úctyhodný výčet veličin. Josef Suk, Ivan Moravec, Jiří Kout, Ludmila Dvořáková, Jiří Bělohlávek, Jiří Kylián či Yo-Yo Ma. Loni pak pěvec Richard Novák – a letos klavírní virtuos Ivan Klánský. Tento letmý seznam dosvědčuje, že taková cena opravdu není pro každého a každý není pro ni.

Úvodem pronesl umělecký ředitel Dvořákovy Prahy a předseda Rady akademiků Marek Vrabec krátké laudatio. Neokázale v něm připomněl, že „během takřka pěti tisíc koncertů v nejprestižnějších síních světa i v nejmenších sálech této země“ odvedl laureát pro českou kulturu ohromný kus práce, navýšený o poctivou pedagogickou činnost. Klánský prolétl dosavadním životem tak, jak to coby vášnivý řidič dokazuje za volantem při jízdě, jakou by u tak mírumilovného tvora málokdo očekával.

Marek Vrabec, Daniel Herman, Ivan Klánský a Karel Komárek, foto Martin Divíšek Marek Vrabec, Daniel Herman, Ivan Klánský a Karel Komárekfoto: Martin Divíšek

Poté, co ministr kultury Daniel Herman s odkazem na svůj prožitek z provedení Dvořákova Rekviem na letošním festivalu připomněl, že „tím nejduchovnějším zážitkem v oblasti umění je hudba“, byla předána Dvořákova cena – robustní skleněná váza, pod jejíž vahou se před dvěma lety Yo-Yo Ma pobaveně kácel málem k zemi. Spolu s ministrem ji Ivanu Klánskému předal mecenáš a filantrop Karel Komárek, mimo jiné držitel Zlaté medaile washingtonského Kennedyho centra za zásluhy na poli umění. Ivan Klánský se v děkovném řeči úsměvně ohradil proti formulaci, že zmíněná cena je udělována za propagaci díla Antonína Dvořáka, „protože to je tak skvostné, že vlastně žádnou propagaci nepotřebuje“. Načež se oceňujících zeptal, zda „přece jen nemá tu cenu vrátit, když jeho zásluhy jsou tak titěrné,“ a byl ubezpečen, že mu patří právem. Poté přišel na řadu bod, označený ve scénáři jako překvapení pro oslavence.

V přilehlém salonku se totiž tiše shromáždili čtyři příslušníci početného „klanu Klánských“ - a nyní se vřítili na improvizované jeviště Kulečníkového sálu. Muzikální děti Ivana Klánského, jmenovitě dcera Klára a synové Adam, Daniel a Lukáš se zhostili árie hraběte z Mozartovy opery Figarova svatba a pobavili nejen pozvané publikum, ale především tatínka, který nic netušil až do poslední chvíle. „Trochu jsme se báli, jestli si táta nevšimne, že na ministerském dvoře parkuje naše auto,“ přiznal se Lukáš Klánský, „ale dopadlo to dobře, protože nic nezaregistroval...“

Po přípitku jsem ještě stihl přítomné pozvat na večerní recitál Ivana Klánského ve Dvořákově síni Rudolfina. A úplně na závěr jsem – i v souvislosti s tím, že letos na festivalu zní Mistrova duchovní veledíla Stabat mater, Rekviem a Te Deum – připomněl další Dvořákův citát. Tentokrát z dopisu, který kdysi adresoval mecenáši Josefu Hlávkovi: „Nedivte se, že jsem tak nábožný. Ale umělec, který to není, nic takového nedokáže.“

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.