pondělí, 5. červenec 2021

Dobré vzpomínky

Napsal(a) 

Josef Suk, foto David Kraus Josef Sukfoto: David Kraus

Mezi české hudební legendy posledního století dozajista patří houslista Josef Suk (8. 8. 1929–7. 7. 2011). Měl své fanoušky i kritiky, přičemž těch prvních bylo drtivě více. Ti druzí tvrdili, že mu v životě pomáhala oslnivá rodová tradice a za zenitem „už to nebylo ono“.

Už v době studií bylo jasné, že má česká hudba další mimořádný houslový talent. Již na konci 50. let a rozhodně v letech šedesátých se stal silným pokračovatelem slavné houslové linie Ondříček – Kubelík – Kocian – Příhoda a pevně se etabloval na mezinárodní scéně.

Jestliže se tvrdí, že na počátku světové kariéry Anne-Sophie Mutter stál Herbert von Karajan, Davida Oistracha Otto Klemperer, pak u Josefa Suka to byl dle mého mínění Karel Ančerl. Všichni tito houslisté mohou vděčit svým starším kolegům za mnohé. Pokusme se odhlédnout od desítky let vštěpovaného faktu, že byl Josef Suk rodově predestinován k velké hudební kariéře. Je to jistě krásné být vnukem mimořádného skladatele a sekundisty Českého kvarteta a pravnukem geniálního skladatele, ale to samo o sobě nemusí být patentem na mezinárodní kariéru. Avšak viděno zcela nezaujatě, Josef Suk hnětl od mládí mimořádný hudební talent, fyzické schopnosti a nezměrnou pracovitost do podoby vskutku ve své době světového houslisty. Mezi často citovanými gramofonovými úspěchy se především uvádějí Mozartovy koncerty, Bergův koncert, sonáty Debussyho a Janáčka atd. To je jistě pravda, já osobně bych však na první místo dal jiné snímky. Jednak je to komplet Brahmsových houslových sonát s Juliem Katchenem pro label Decca, jednak jeho první nahrávky Dvořákova Koncertu a moll a Sukovy Fantazie. Ne náhodou vznikly všechny v 60. letech, což byla zlatá doba nejen pro Josefa Suka a další naše umělce (Česká filharmonie, Smetanovo kvarteto, Ivan Moravec, Věra Soukupová ad.), ale obecně pro světovou klasickou i populární hudbu.

Akcentem na barevnost jsou Sukovy snímky dodnes referenční. Je však třeba připomenout, že co se týká koncertantních nahrávek, možná by koncepčně nebyly tak báječné, kdyby za Sukem nestáli Karel Ančerl a Česká filharmonie. Právě toto partnerství z toho dělá těžko popsatelný hudební zážitek. Stačí si poslechnout například jejich spolupráci v Sukově Fantazii: dokonalé frázování, neustále živý, proměňující se tep hudby, nádherný zpěv sólových houslí. Svou rodovou spřízněností s oběma skladateli Josef Suk rozhodně neměl automatickou opci na nejlepší nebo nejautentičtější interpretaci, ale i díky Karlu Ančerlovi tomu tak prostě je.

, foto Lada Krupková Křesadlová foto: Lada Krupková Křesadlová

Koncertní působení Josefa Suka bylo soustředěno jak na sólové party orchestrálních kompozic, tak na komorní hudbu a v pozdější době vystupoval i jako dirigent, kdy působila na hráče hlavně jeho osobnost a autenticita. Vztah ke komorní hudbě mu byl dán rodovou tradicí. Při studiu koncertních sólových partů hrával se svým mentorem Jaroslavem Kocianem houslová dueta. Profesor Ladislav Černý si ho vybral jako primária Pražského kvarteta. Založil Sukovo trio, řídil Sukův komorní orchestr, dostal Zlatou desku Nippon Columbia, Zlatou i platinovou desku Supraphonu. V letech 1961–1990 byl sólistou České filharmonie. Dlouholetý předseda festivalového výboru MHF Pražské jaro, v letech 2000 až 2005 zastával funkci jeho prezidenta.

V roce 1960 mu stát půjčil housle Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které věnoval československému státu krátce před svou smrtí Váša Příhoda. Suk hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které stvořil Giuseppe Guarneri del Gesù. Dlouhá léta hrál také na nástroj od Přemysla Špidlena.

Repertoár Josefa Suka byl rozsáhlý. Sahal od barokní hudby, Pergolesiho, Corelliho, Händela a Bacha, přes Beethovena a Mozarta až po 20. století. Stěžejní však pro něj vždy byla česká hudba. A to jak skutečná, tak virtuální. Například v roce 2001 představil publiku ve světové premiéře nově zrekonstruovanou skladbu Mistra Járy Cimrmana Koncert č.1 D dur pro housle a orchestr se závěrečnou „Ódou na Velvary“.

Moje první živé setkání s uměním Josefa Suka? Píše se rok 1973 a na festivalu Pražské jaro mne coby začínajícího studenta konzervatoře zcela ohromily dva houslové zážitky, oba s Českou filharmonií: Paganiniho třetí koncert s Henrykem Szeryngem a Bergův koncert s Josefem Sukem. Doslova jsem se zamiloval do magického tónu a houslí, do jeho noblesy i suverenity. O dost později jsem byl už schopen analyzovat Sukovu vždy poctivou přípravu, perfektní intonaci, frázování, skvělé vedení smyčce a osobitou práci s partiturou a stylem každé skladby. Sice se zdál být člověkem, který nehýřil city, ale na pódiu byl vždy velmi empatický. Slyšel jsem to mnohokrát v komorní hudbě při spolupráci s klavíristy, se Zuzanou Růžičkovou, se Smetanovým kvartetem ad.

Osobní setkání s v pravdě národním umělcem? Po krizovém nesouladu mezi ním a Harmonií v druhé polovině 90. let jsem jej s jeho paní po roce 2000 pozval na večeři, kde došlo ke smíru a dal mi decentně nahlédnout do svého myšlenkového světa. V té době už neohromoval dech beroucími projekty, v duchu jsem mu posmutněle vytýkal, že hudbu často přetváří až příliš k obrazu svému, ale do konce jeho dní jsem si jej hluboce vážil pro jeho poctivost, nádherný tón a vysokou náročnost vůči sobě i okolí. To je něco, co u mnoha mladých houslistů nevidím a neslyším. Hlavně jsem však jeho hru vždy okamžitě poznal, což dnes není příliš časté.

Josef Suk miloval svou ženu, automobily, dobré jídlo, housle, které prošly jeho životem i život jako takový, ale hlavně miloval hudební barvy, zvláště pak barvu houslí. Tu, myslím, miloval nade vše a v jeho hře to bylo vždy slyšet.

Co je to hlavní, co by mělo po odchodu jakéhokoli hudebníka zůstat? Podle mého mínění to jsou hlavně dobré vzpomínky! Na setkání v sále, v divadle, u gramofonu, u rádia… A dobrých vzpomínek na Josefa Suka mají lidé hodně. Jsem rád, že k nim patřím i já.  

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.