úterý, 17. říjen 2017

Dlouhý potlesk v Rudolfinu pro Zuzanu Růžičkovou

Napsal(a) 

Mahan Esfahani, foto Petra Hajská Mahan Esfahanifoto: Petra Hajská

Odchodem prof. Zuzany Růžičkové (14. 1. 1927 – 27. 9. 2017) nás opustila výrazná osobnost, která po řadu desetiletí formovala českou hudební scénu a byla též důležitou vyslankyní naší hudební kultury ve světě. O jejím životě, práci i odkazu se rozepsali mnozí povolaní. V pondělí 16. října 2017 se pak k textům a jiným událostem připojila vzpomínka, jež dozajista patří mezi nejpřiléhavější ze všech. Během pouhých několika týdnů se podařilo uskutečnit koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, na němž vystoupila trojice někdejších studentů paní profesorky, kteří zde reprezentovali její přímé následovníky. Zásluhu na organizaci měl především Nadační fond Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové za velké podpory České filharmonie, Českého spolku pro komorní hudbu, Festivalu Pražské jaro, Hudební akademie múzických umění a Nadačního fondu Bohemian Heritage Fund.

Po úvodních proslovech ředitele České filharmonie Davida Marečka a děkana HAMU Vlastimila Mareše již pódium Dvořákovy síně patřilo jen hudbě. Jako první vystoupil cembalista Mahan Esfahani, který provedl nejprve Pavan od Orlanda Gibbonse a poté Capriccio sopra la lontananza del fratro dilettissimo B dur, BWV 922, která patří mezi zřídka uváděné skladby Johanna Sebastiana Bacha. Jeho hra byla nesmírně brilantní, nápaditá a nechyběla ani správná míra afektu. Úžasně profesionální byla také vnitřní práce s časem v interpretované hudbě a zejména u Bacha pak také možnosti registrace nástroje, kterým byla kopie německého cembala Michaela Mietkeho z dílny Bečička & Hüttl & Šefl. Tento model představuje jeden z ideálních bachovských instrumentů, Bach sám jej vybral pro dvůr v Köthenu a hrál na něj též při své návštěvě berlínského dvora.

Monika Knoblochová, foto Petra Hajská Monika Knoblochováfoto: Petra Hajská

Monika Knoblochová naopak publiku představila Akvarely pro cembalo, op. 53, od Viktora Kalabise, manžela Zuzany Růžičkové, jíž tento cyklus také věnoval. Publikum díky tomu mělo možnost vyslechnout jak tehdejší soudobou hudbu z repertoáru paní profesorky, tak i moderní typ nástroje, který se používal po velkou část 20. století. Závěr večera patřil varhaníkovi Jaroslavu Tůmovi, jenž provedl dvě Bachova díla. Chorální předehřa „O Mensch, bewein‘ dein‘ Sünde gross“, BWV 622, byla provedena velice dobře, z hlediska zvukové stránky však byla patrná odlišná estetika moderního nástroje v Rudolfinu oproti původním Bachovským varhanám. Znalý posluchač si však při tom mohl uvědomit vnitřní umělecký „souboj“ s varhanami, který svého času mohli zažívat také cembalisté, pokud usedali střídavě za moderní cembalo a za tehdy poměrně vzácné kopie historických nástrojů. Téměř heroickým výkonem pak bylo provedení monumentální Passacaglie a fugy c moll, BWV 582, jehož se Tůma zhostil s obrovským nasazením a precizností.

Jaroslav Tůma, foto Petra Hajská Jaroslav Tůmafoto: Petra Hajská

Koncertu naslouchala téměř zcela zaplněná Dvořákova síň a každý výstup byl provázen dlouhým potleskem. Ten patřil jak interpretům, tak i paní profesorce Růžičkové, protože výkony umělců jsou dokladem pokračování její dlouholeté práce. Umělecký i lidský odkaz (někdy právě především ten, neboť právě on formoval velikost jejich umění!) takových významných osobností je v mnoha ohledech zavazující. Pro přímé pokračovatele v osobách studentů, tak i pro nás ostatní, kdo jsme se rozhodli vstoupit na cestu, jejíž počátky prošlapávaly takové osobnosti jako například Gustav Leonhard, Frans Brüggen, Nikolaus Harnoncourt, Christopher Hogwood, Zuzana Růžičková a další z generace hráčů, kteří pomáhali navrátit „staré“ hudbě zasloužený lesk a mladost.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.