úterý, 10. září 2019

Dirigentská power play

Napsal(a) 

 , foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Už šestým rokem nabízí Dvořákova Praha drobný, ale – zdá se – účinný bonus k úctyhodnému množství hudby. Jsou jím Povídání po potlesku čili aftertalks, které po některých koncertech přimějí část publika zůstat navzdory pozdní večerní hodině v koncertní síni a naslouchat názorům a postřehům protagonistů večera. Ti se kvůli tomu vrátí, ač vyčerpáni svým výkonem, na jeviště – a jejich výčet od roku 2013 do současnosti utěšeně přibývá: Jurowski, Bělohlávek, Sharon Kam, Baborák a mnoho dalších... Projekt, v němž mám možnost – a riskantní úděl – být jak moderátorem, tak tlumočníkem, vymyslel Marek Vrabec. A jeho následník Jan Simon se svým týmem v něm pokračuje. Nejen to. Pro mecenáše a významné osobnosti kolem festivalu se uskutečňují i tzv. pretalks neboli setkání před koncertem. Je zajímavé pozorovat, co kterému umělci, ať už dirigentovi, hudebníku či pěvci, vyhovuje víc: někteří se veřejnému hovoru před vystoupením vyhýbají jako čert kříži, protože se potřebují uzavřít do sebe a soustředit; jiným se naopak nechce po koncertu cokoli dodávat a raději mluví před ním.

Někdy se v rámci Povídání po potlesku vytvoří na jevišti Dvořákovy síně neobvyklá kombinace. Došlo k tomu letos 9. září, kdy diváci logicky očekávali, že k nim promluví hlavní protagonisté večera, Tomáš Netopil a Ivo Kahánek. Náhle však s nimi usedl ke stolku s mikrofony ještě Jakub Hrůša. Vznikla tak dirigentská přesilovka nad klavíristou, jak to Ivo v zákulisí pobaveně komentoval. Ukázala se ovšem jako užitečná. Hrůša totiž hned v úvodu vysvětlil, proč vážil cestu na otáčku z Curychu do Prahy a zpět, přestože na koncertu nevystupoval. Příčiny byly dvě. Jednak jeho účast na rozloučení s profesorem Radomilem Eliškou, pedagogem mnoha budoucích českých mistrů taktovky. A protože jeho rukama prošli také jak Hrůša, tak Netopil, vyzněla vzpomínka z jeviště ústrojně a bez patosu. Druhý důvod byl zároveň zajímavostí. Koncert pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka, kterého se zmíněný večer na jevišti sólově zhostil Kahánek za doprovodu Essenských filharmoniků pod Netopilovou taktovkou, natočil tentýž interpret pro změnu s filharmoniky z Bamberku, které na nahrávce Supraphonu diriguje Hrůša. Naskytla se tak možnost nové CD pokřtít v reprezentativní sestavě, potvrzující mimo jiné fakt, že oba čeští dirigenti s prestižním angažmá v Německu mají k sobě přátelský vztah.

 , foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Za zmínku ale stojí i setkání před týmž koncertem. Uskutečnilo se jako obvykle v Západním salonku Rudolfina, z něhož je nádherný výhled přes Vltavu na Pražský hrad. Do začátku vystoupení zbývala necelá hodina, Ivo Kahánek se před vstupem ještě na chodbě ujistil, zda je křídlo na scéně dolaďováno, a pak vstoupil před několik desítek významných hostů uvolněně v tričku a sportovní obuvi. Ve stejném duchu, tedy pohodově a úsměvně, vyprávěl například o tom, jak se před patnácti lety, roku 2004, finálně rozhodlo o tom, že se nestane národohospodářem, ale zůstane hudebníkem: „Dal jsem si totiž poněkud bláznivý závazek, že pokud se mi už během studií na HAMU nepodaří uspět jako klavírista, nemám v kumštu co dělat a zkusím ještě vystudovat něco jiného...“ Naštěstí pro českou hudbu – a možná i hospodářství? - přišlo Kahánkovo vítězství v mezinárodní soutěži Pražského jara a bylo rozhodnuto. Mimochodem, ještě o deset let dříve, tedy roku 1994, si Ivo jako chlapec poprvé vyzkoušel, jaké je to hrát s orchestrem ve Dvořákově síni Rudolfina. Uspěl totiž jako laureát v mezinárodní soutěži rozhlasových nahrávek Concertino Praga, kterou (ve spolupráci s Českým rozhlasem) obohatí od roku 2020 Akademie klasické hudby své portfolio, do něhož na čelném místě patří právě Dvořákova Praha. Jeden klavíristův kruh se pomyslně uzavřel. I takové příběhy přináší povídání, které si pokaždé vyslouží potlesk navíc…

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.