Collegium Marianum na přelomu února a března: královské dvory Británie a Francie

Únorový Barokní podvečer Collegia Mariana, 20. 2. uvedený v Lobkovickém paláci na Pražském hradě pod titulem Orpheus Britannicus, doznal na poslední chvíli zásadní změnu – místo indisponované Hany Blažíkové na něm na záskok vystoupila anglická sopranistka Robyn Allegra Parton, která má bohaté zkušenosti s hudbou starou i soudobou, představila se na prestižních scénách v Anglii (Londýn, Glyndebourne, spolupráce s Orchestra of the Age of Enlightenment, English Baroque Soloists, vystoupení na londýnském Händel Festival) i na kontinentě (Innsbruck, Paříž, Lucemburk).

Program koncertu zůstal stejný – v první polovině instrumentální a vokální čísla ze semi-oper Henryho Purcella The Fairy Queen Z 629, Abdelazer Z 570 a The King Arthur Z 628, a jeho jediné opery Dido and Aeneas Z 626 (včetně Didonina žalozpěvu When I am laid in Earth), ve druhé části Händelova flétnová Suite in G (Vodní hudba HWV 350), árie Hush, Ye Pretty Warbling Quire! ze druhé verze Acise a Galatey (HWV 49a), Triová sonata c moll HWV 386a a árie z oratoria Theodora HWV 68 a Ode for St. Cecilia’s Day HWV 76. Anglické pěvecké školení se od kontinentálních způsobů přednesu odlišuje zdrženlivostí projevu, která se přenáší jak na operní jeviště, tak do písňového repertoáru, staršího i současného. Právě tento rys charakterizoval jak vystoupení  Robyn Allegry Parton, tak i Collegia Mariana – večer působil stylově kompaktně a výrazově natolik britsky, jak si jen lze přát. Výkon Robin Allegry Parton byl vzhledem ke krátkosti času, který měla na přípravu koncertu s Collegiem Marianem, obdivuhodný – a soubor si do nejmenších detailů stylově pečlivě připraveným výletem do hudebního teritoria ostrova, který jeho návštěvníci v 18. století považovali za “zemi, která se co do své vlády, zákonů, zvyků, způsobů, uvažování a jednání natolik liší od všech ostatních států Evropy, že se zdá, že se nachází na zcela jiné planetě, než na té, na které žijeme”, nejen zaslouženě získal obdiv publika, ale i rozšířil svou dosavadní zkušenost o další, významnou položku, kterou bezesporu v budoucnosti dokáže vynikajícím způsobem mnohonásobně zúročit.

Interpretovat francouzskou barokní hudbu tak, aby neztratila svůj národní charakter, patří k nejnesnadnějším úkolům, které na sebe může hudebník z jiných částí světa vzít. Perfektně zvládnout její kompoziční finesy je pro talentovaného, technicky zdatného umělce nepochybně možné. Na čem ale mnozí ztroskotávají, je postižení ducha této tvorby, pevně zakotvené v kultuře, pro niž je typická elegance projevu (kterou nepostrádají ani nejhrubší francouzská slova) a v osobním styku byť vřelý, přece jen lehce rezervovaný kontakt s vnějším světem. Razantní virtuozitou nelze ani jedno ani druhé nahradit. Výmluvně to doložil workshop, který se 27. 2.-3.3. konal na pražské konzervatoři pod titulem Akademie Versailles-Prague. Akadémie Versailles je mezinárodní kulturně-vzdělávací projekt, určený studentům středních a vysokých hudebních škol a mladým profesionálům. Hráčům na housle, violy a violoncella umožňuje seznámit se pod vedením houslového viurtuosa a dirigenta Patricka Cohën-Akenina s vyhraněně francouzským pohledem na interpretaci skladeb, které se provozovaly u dvora Ludvíka XIV., prostřednictvím rekonstrukcí nástrojů, ze kterých pozůstával proslulý dobový ansámbl Les vingt-quatre violons du Roi (Dvacet čtyři králových houslí).

Na rozdíl od italských souborů, kde houslovou rodinu tehdy zastupovaly tři nástroje (housle, viola, basové housle/violoncello), francouzské houslové soubory pozůstávaly z pěti nástrojových velikostí – diskantových houslí, trojích viol (kontratenor, tenor, kvintové housle, které se vzhledem ke své více než padesáticentimetrové délce zavěšovaly na popruh) a basových houslí/violoncella. Pražského workshopu se zúčastnili mladí hudebníci z České republiky, Slovenska, Polska, Německa, Švýcarska, Španělska, USA, Chile a Japonska. Skupinu houslí vedl Patrick Cohën-Akenine, dvě z violových sekcí domácí violisté Andreas Torgersen a Vojtěch Semerád, violoncella hráč na basové housle Francois Polly. Soubor doplnily další nástroje – dvě cembala, tři hoboje, tři zobcové a tři příčné flétny, theorba a barokní kytara (jména hráčů nebyla v brožuře, vydané k závěrečnému koncertu, uvedena; lze předpokládat, že většina z nich byla domácí provenience). Během pěti dní nastudoval tento ansámbl, který si ve smyčcových skupinách musel nejdřív zvyknout na nástroje, se kterými se jeho členové v Praze setkali s největší pravděpodobností poprvé v životě, suity z jevištních děl Jeana-Baptista Lullyho, Andrého Cardinala Destouchese a Andrého Campry. Na vynikající interpretační úrovni; závěrečný koncert 3. 3. v novém sále konzervatoře dokonale navodil atmosféru hudebně dramatických produkcí, které se dávaly u francouzského dvora, jehož členové se na nich podíleli, krále nevyjímaje. Všem, kdo tento projekt na francouzské i české straně připravili (kromě Centra barokní hudby ve Versailles a Collegia Mariana i Francouzský institut v Praze), patří obdiv i dík – pro vzdělávání budoucích profesionálů má tento typ workshopů největší význam.