úterý, 26. květen 2020

Komentář Mahana Esfahaniho: Chvála izolace

Napsal(a) 

Mahan Esfahani, foto Kaja Smith Mahan Esfahanifoto: Kaja Smith

Mnozí mluví o tom, že hudebníkům nastaly těžké časy. Rozhodně to tak je, také bych ale řekl, že nastaly báječné časy otravným sebepropagátorům, ať už zde nebo v zahraničí. Žijeme v době prosazování sebe sama pod rouškou spravedlnosti a jakési nejasné ideje dobra – tyto původně ryzí hodnoty se již staly velmi dobře obchodovatelnými komoditami, a naše společnost je tak přirozeně přijímá.

Osobně mě to všechno dost unavuje. Podle mě je tu ale jedna výjimka, a je až zázračné, že se nachází přímo zde, v naší zemi – Radek Baborák, který svými online koncerty získává peníze pro hudebníky v nouzi. O upřímnosti jeho projektu nemám sebemenší pochybnosti a samotné koncerty si užívám, protože je prostě výtečný hráč.

Já osobně zpětně sleduji, že absence lomozu publika a vzrušení z velkých koncertních sálů u mě měla za následek především návrat ke klavichordu – tedy nástroji, na nějž jsem si doma občas zahrál (pokud jsem tedy byl doma), ale který jsem nikdy nebral příliš vážně. To se během posledního měsíce dvou změnilo. Nyní trávím hrou na klavichord několik hodin denně, a asi tak trochu podvádím své manželství s cembalem. Tento nástroj, nejtišší ze všech, v sobě ovšem nese určité soukromí, což mě dovedlo k přezkoumání svých hodnot jakožto hudebníka. Touha po potlesku byla nahrazena společenstvím se samotným nástrojem, a především rozhovorem se skladatelem.

Tento nástroj je velice obtížné jakýmkoli rozumným způsobem nahrát, a klavichordové recitály jsem vždy chápal jako něco zcela absurdního a neslučitelného s esenciálně soukromým charakterem tohoto nástroje. Představuji si, že by takové recitály navštěvoval ten typ lidí, kteří nosí koženou bundu v létě a sami si nakládají slaninu. Takže na klavichord dělám rámus obvykle ráno – J. S. Bach, Henze, Louis Andriessen, Kuhnau, můj obvyklý repertoár – a po večerech si udělám japonskou whisky se sodou a s klavichordem si společně sedneme a rozmlouváme. Zrovna hraji co nejvíc hudby Jiřího Antonína Bendy, co jen zmůžu; podle mě je to skutečný génius české hudby osmnáctého století. Právě v jeho hudbě začínám chápat onu preromantickou představu „publika“ sestávajícího obvykle ze samotného hráče a nikoho jiného. Pokud k tomu přidáme představu jakési Nejvyšší bytosti nad námi, tak to publikum není vůbec špatné.

, foto Kaja Smith foto: Kaja Smith

Když už jsem se dotkl únavy z vší té domýšlivosti, musím dodat, že ironie koronavirové izolace probíhající v beethovenovském roce mi neunikla. Víceméně jsem se oprostil od představy, že Beethoven svým mácháním pěstmi nějakým způsobem „zachrání“ lidstvo – to bych přenechal spíše lékařům. Možná jsem příšerným heretikem, ale nepotřebuji poslouchat Beethovena, aby mi řekl, co si mám myslet – a také nepotřebuji poslouchat Beethovenovy interprety tvrdící, že hovoří za celé lidstvo. Možná je načase, aby někdo – na způsob Adorna – sepsal „Obranu Beethovena proti jeho stoupencům“. Něco takového potřebujeme asi víc než kdy jindy. Ne že bych neměl Beethovena rád, ale jsem spíše unavený z toho křiku, a nepotřebuji, aby kdokoli v takovéto době křičel na mě.

Pokud si někdo myslí, že je to proto, že jsem cembalista, vězte, že ani Bacha jsem v poslední době příliš neposlouchal – ačkoli připouštím, že jeho hudbu hraji jednoduše proto, že ji hraji nejraději. Co se ale týče poslechu, mnohem víc než Beethovena a Brittena a obecně „velikou“ hudbu poslouchám mnohem víc hudby od skutečně sympatických skladatelů, kteří mi zároveň poskytují určitý pocit domova; věřte nebo ne, jsou to Arthur Sullivan (Zlatá legenda), Amy Beach (Kvintet pro klavír a smyčce fis moll), Ernest Chausson, César Franck, Thomas Weelkes, Pergolesi. Začal jsem číst texty Schumannových písní a také jsem jim začal lépe rozumět. A je tu také jeden skladatel, kterého jsem si oblíbil teprve nedávno, po letech „nepochopení“ jeho hudby: Händel. Trvalo mi to roky, a konečně jsem ho přestal obviňovat z toho, že není Bach. Možná jsem potřeboval určitý odstup od Anglie a vší té vznešenosti s příchutí hovězí pečeně, abych ho konečně docenil. Ve stejnou dobu jsem také definitivně dospěl k závěru, že nepotřebuji trávit příliš mnoho času s hudbou Jana Dismase Zelenky. Vždy mi přišla neuvěřitelně přeplněná a teď už mi připomíná vlastně jen jeden citát Oscara Wilda: „nemá co říct, a přece to řekne“. Doufám, že tato záležitost neovlivní moji přihlášku k trvalému pobytu v České republice, ale upřímně si myslím, že můj život je na jeho hudbu příliš krátký. Omlouvám se.

Zároveň jsem tento čas využil k tomu, abych se učil česky – a abych se to naučil pořádně. Dejte mi rok (nebo dva) a další článek už dost možná nebude potřebovat překlad z angličtiny. Ale nyní mi odpusťte moji špatnou češtinu, zatímco se snažím lépe poznat tvorbu svých kolegů a snad najít způsob, jak brát život o něco méně vážně. A stejně jako každý z vás i já přibírám, ale přijde mi to spíš jako tíha radosti a spokojenosti než deprese. Kdo by to byl řekl, že ke štěstí je potřeba zrušený půlrok práce?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.