neděle, 24. červen 2012

Český laureát ze soutěže snů

Napsal(a) 

Český laureát ze soutěže snů, foto Bruno Vessie Český laureát ze soutěže snůfoto: Bruno Vessie

Mladý český houslista Josef Špaček se stal laureátem jedné z největších soutěží na světě, Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Posledním českým laureátem byl klavírista Igor Ardašev v roce 1991. Vítězství získal po zásluze Rus Andrej Baranov, na dalších místech se umístili asijští houslisté. Prestižní bruselský konkurz byl letos jubilejní – 75. Soutěž totiž vznikla v roce 1937, a to s pomocí královny Alžběty, která hrála sama slušně na housle. Tehdy ještě pod jménem velkého belgického houslisty a skladatele Eugène Ysaÿe a prvním vítězem se stal David Oistrach. V roce 1951 dostala soutěž dnešní název a v průběhu let buď zvítězili, nebo se stali laureáty také Kogan, Kremer, Horigome, Repin, Laredo, Fried a řada dalších. V porotě zasedali Menuhin, Stern, Szeryng a v klavírních ročnících také Rudolf Firkušný a Ivan Moravec. V roce 1988 přibyl k houslím a klavíru také zpěv a tyto tři disciplíny se střídají. Soutěž je tříkolová a má časový primát – trvá zhruba jeden měsíc. Můžeme mít o konkurzech svoje mínění, Béla Bartók jednou řekl: „Závody jsou dobré pro koně, ne pro muzikanty“. Asi měl pravdu, ale jen částečně. Jako vše závisí i umělecká dráha na náhodě. Každý měsíc dostávám od velkých gramofonových firem nějaký „debut“. Podmínkou je, že jste mladá, fotogenická dívka a hrajete obstojně na housle nebo klavír a dostanete se do podvědomí organizátorů koncertů aniž byste vyhrála nějaký konkurz. Vítěz bruselské soutěže dostane také nabídky na CD nahrávky, možná i angažmá přítomných impresariátů, absolvuje mnoho koncertů a recitálů, získá šek na 25 000 eur a případně další peněžní ceny, firma ICW mu věnuje švýcarské hodinky, na které by byl pyšný nejen Sarkozy, ale i řada českých politiků a japonská instituce Nippon Music Foundation mu na tři roky propůjčí nástroj snů – Stradivari „Huggings“ z roku 1708. Jen pojištění těchto houslí stojí dva až tři tisíce eur měsíčně! To jistě stojí za víc než trochu dřiny.

Letošní soutěže se zúčastnili hned tři čeští kandidáti. Bratři Matouš a Šimon Michalové (20 a 18 let) z Náchoda hráli oba dobře, ale na semifinále to zatím nestačilo. Přesto však připomněli slavnou českou houslovou školu. To platí v plné míře o Josefu Špačkovi, kterému bude tento rok 26 let. Jak proběhl jeho měsíc v Bruselu?

Pátek 27. 4.: Losování za přítomnosti houslistů, kteří byli vybráni do 1. kola. Josef měl smůlu, vytáhl si číslo 1, musel tedy celou soutěž odstartovat.

Týden od 30. 4. do 5. 5.: Josef zahájil soutěž 30. 4. v 15 hod. Z přihlášených 162 houslistů vybrala porota podle vyžádaných nahrávek 78 kandidátů z 29 zemí pro samotný konkurz. Na programu měl skladby Bacha, Schumanna a Paganiniho, ty museli hrát všichni účastníci. Po skončení posledního účinkujícího vybrala porota 24 houslistů do semifinále. Bratři Michalové bohužel skončili, i když jsem měl dojem, že mohli postoupit také.

Týden od 7. do 12. 5: Semifinále proběhlo opět v restaurované budově starého rozhlasu, studio 4 má nejlepší akustiku v Bruselu. Josef musel znovu vystoupit jako první. Semifinále, do kterého se dostala řada Asiatů, je rozděleno na dvě části, recitál s přiděleným klavíristou a jiný den koncert za doprovodu Valonského komorního orchestru. Kandidáti si mohli vybrat jeden z Mozartových houslových koncertů. Pro recitál musel každý navrhnout dva programy, z kterých si porota vybrala jeden. Josef Špaček hrál skladby Ysaÿe, Smetany a Ravela a také povinnou skladbu Victora Kissina Caprice. Josef je v běžném kontaktu tichý, spíše introvertní, na pódiu však září emocí, kterou přenáší i na posluchače. Já i moji kolegové byli přesvědčeni, že to byl jeden z nejlepších výkonů celé soutěže. Špaček byl tipován na jedno z prvních tří míst. Jak jsem později zjistil od předsedy poroty, byla i jury stejného mínění. Vyhlašování 12 finalistů v sobotu v noci v plném sále byla pro Josefa vlastně jen formalita.

Týden od 13. do 20. 5.: Zvláštností soutěže již od jejího vzniku je, že finalisté se připravují na svoje závěrečné vystoupení v izolaci. Nesmí se telefonovat, nikdo nemůže opustit komplex, musí se odevzdat počítače a mobily. Královská rodina má poblíž Bruselu v krásném parku budovu, kde se vyučuje hudba a tam tráví finalisté týden před vystoupením. Teprve tam také dostanou partituru povinné skladby pro finálové vystoupení. Na tu je vypisována skladatelská soutěž. Letos zvítězila skladba Japonce Kenji Sakaie Concerto pour violon. Podle mého soudu skladba, která pramálo vystihla přednosti nebo naopak nedostatky sólistů. Jediné pozitivum bylo, že si Sakai odvezl domů v přepočtu čtvrt milionu korun.

Týden od 21. do 26. 5.: Vše se přestěhovalo do velkého sálu Paláce krásného umění v centru Bruselu, něco jako pražské Rudolfinum, ale o tisíc míst větší. O soutěž je velký zájem u posluchačů – je samozřejmě dlouho dopředu vyprodáno – ale i médií; všech šest finálových večerů přenáší televize a rozhlas. Potřetí a naposledy musel Josef Špaček zahájit celý týden. Každý večer vystupovali dva houslisté, nejprve přednesli sonátu, potom za doprovodu Belgického národního orchestru za řízení Gilberta Vargy povinnou skladbu a zakončili houslovým koncertem. Kromě dvou Američanek a dvou Korejců byly ve finále ostatní státy zastoupeny jen jedním houslistou, řada z nich však měla dvojí občanství.

Některá léta se dá vítěz určit předem, tak to bylo třeba v roce 1989, kdy vyhrál Vadim Repin, avšak většinou je finále vyrovnané a tak to bylo i tentokrát. Baranov přednesl jen skladby svých krajanů (Prokofjev a Šostakovič), druhý Japonec Tatsuki Narita uspěl s 1. koncertem Paganiniho a třetí se umístila Jihokorejka Hyun Su Shin. Korejské houslové škole se už léta daří, mají si z čeho vybírat, hlavně v Soulu. Tento rok jich postoupilo do 1. kola 15, nejvíce ze všech zemí. Zajímavé také je, že 7 z 12 finalistů hrálo na italské nástroje známých houslařů (Stradivari, Guarneri, Amati).

Josefovi se poslední vystoupení příliš nepovedlo, jakoby ztratil sílu, i když technicky a zejména muzikálně opět přesvědčil. Myslím, že mu uškodilo vylosování a také málo citlivý klavírní doprovod.

27. 5. v jednu hodinu po půlnoci: „1. cena, velká mezinárodní cena královny Alžběty, cena královny Fabioly: Andrej Baranov“, vyhlašuje předseda poroty Arie Van Lysebeth, celý sál vstává a aplauduje. Potom představuje další finalisty, Josef Špaček se umísťuje mezi laureáty v druhé šestici. Po prvních dvou kolech jsem čekal víc, ale je třeba si uvědomit, že se jedná o jednu z nejdůležitějších světových soutěží, titul laureáta je velký úspěch. Při vyhlašování měl Josef největší a nejdelší potlesk z druhé šestice, v sále bylo asi mnoho posluchačů z 1. a 2. kola.

29. 5.: Josef Špaček převzal z rukou královny Fabioly cenu laureáta soutěže a tím skončila úspěšná bruselská anabáze velkého českého houslového talentu. „Pro mě to byl pocit neuvěřitelné úlevy, člověk si uvědomí, že má za sebou měsíc velkého stresu a tvrdé práce“, říká v bruselské kavárně zase klidný čerstvý laureát. A jeho porovnání s jinými konkurzy? „Tato soutěž má v sobě zakomponovaných hodně unikátních věcí: v první řadě délka, tak dlouho netrvá žádná jiná soutěž. Dále izolace v zámečku, kde jsou finalisté zamknuti a kde dostanou zapečetěnou skladbu, kterou ještě nikdo neviděl a kterou se finalisté musí naučit během jednoho týdne, to je nevídané. Podle mého názoru je to největší soutěž na světě svojí délkou, úrovní a obtížností.“ Josef má svatou pravdu.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.