České a moravské filharmonie

V České republice nabízí svoje umění v současnosti 16 symfonických orchestrů, respektive orchestrů, které hrají hudbu přiblížně posledních 250 let a mají plnohodnotně obsazené všechny orchestrální sekce. K nim jsou řazeny ještě dva velké profesionální sbory (Praha, Brno). Jen v Praze působí pět důležitých orchestrů – jeden zřizuje stát, jeden město, jeden Český rozhlas, jeden je obecně prospěšnou organizací a poslední zřizuje sám sebe, tedy je soukromý. Když jsem si prošel programy sezony 2013/2014, měl jsem pocit, že řada orchestrů se rozhodla aktivně bojovat o svou existenci, což však neznamená rezignaci na smysluplnost dramaturgie. V „národním pokladu“, České filharmonii, je to už plně sezona vedoucího tandemu David Mareček – Jiří Bělohlávek. Instituce dává hrdě najevo, že je konsolidovaná, základní restrukturalizační kroky má za sebou, jasné cíle před sebou, staví na slavné tradici a zdravém konzervativismu a otevírá okna i dveře rozumně dávkované progresi. Renomované opory sezony, jež umožňuje oproti českým konkurentům vysoký rozpočet, jsou všem známé a pravděpodobně přinesou očekávanou kvalitu – Jiří Bělohlávek, Manfred Honeck, Kent Nagano, James Gaffigan, Ingo Metzmacher, Herbert Blomstedt, Pinchas Steinberg, Marin Alsop. Žádný koncert není dramaturgicky nudný, některé jsou lahůdkové (březnová Honeckova vokální hostina, Zinmanova pocta Schumannovi, u nás zřídka uváděné Haydnovo Stvoření v sestavě, jež vzbuzuje očekávání). Filharmonické publikum uslyší řadu méně uváděných skladeb, bohužel vzrušující soudobé hudby se nedočká.

Katalog hlavního pražského konkurenta, Pražských symfoniků, z ekonomické nutnosti nehýří slavnými jmény, některá však už nyní vzbuzují naději – Helmut Rilling, Muhai Tang, Jac van Steen. Co se týká soudobé hudby, je FOK odvážnější nežli ČF; například závěr sezony bude patřit nejen obligátní Janáčkově Glagolské mši, ale i tuzemské premiéře opusu Kryštofa Mařatky. Záslužné, ale člověka musí napadnout – copak máme jen přibližně deset původem českých skladatelů, kteří jsou pro české orchestry a festivaly hodné zájmu?

Symfonický orchestr Českého rozhlasu svým abonentům věří a nebojí se nabízet i méně hranou hudbu – Fibichův Komenský, Brittenův Houslový koncert, orchestrální verze Smetanova Kvartetu „Z mého života“, Martinů Veselohra na mostě; premiéry soudobé hudby pak má v podstatě v popisu práce.

PKF – Prague Philharmonia sice nemá možnost nabízet tolik koncertů jako konkurence, zato každý večer je dramaturgickou perličkou. A za souborné provedení Dvořákových symfonických básní by měli dostat od České hudební rady děkovnou plaketu. Ani PKF nemá peníze na hvězdy, ale uvážlivá volba mladých umělců je sympatická.

Filharmonie Brno

Jestliže se od „národního pokladu“ očekává, nevím proč, jenom serióznost, mimopražské orchestry chtějí být „sexy“, jak prohlašuje ředitelka Filharmonie Brno. Právě toto těleso je jedním z těch, které napjaly nové plachty a chytily, zdá se, dobrý vítr. Snaha po dynamismu a novosti sálá skoro z každého jejich cyklu – zajímavé konfrontace (Martinů – Elliott Carter, Fazil Say – Stravinskij, Say – Mozart, Kapr – Pärt – Kilar – Vasks, Haydn – Britten), volba interpretů (Baborák dirigující čtvrtého Brahmse, Say – klavírista a skladatel) a jako bonus překvapivé programy ve Vaňkovce a jazz a world music v Besedním domě…

Nový vítr nabrala i Janáčkova filharmonie Ostrava. O její vstřícnosti k soudobé hudbě by se mohlo leckterým orchestrům zdát (Jan Novák, Kubín, Gregor, Klega, Górecki). Dát na reprezentační lednový koncert místo obligátních skladeb Moravské taneční fantazie Klementa Slavického mluví za vše. Jestliže v Brně mají Wannieck Gallery, v Ostravě využívají pro netradiční projekty halu Gong; v jednom cyklu Gipsy Way, Iva Bittová a Richard Wagner.

Zvýšenou citlivost pro nerutinní dramaturgii mívají v Hradci Králové, kde se daří propojovat očekávané s nečekaným (například Houslový koncert Esa-Pekky Salonena, Bláznova žena Ondřeje Kukala versus Sukův Epilog, Richard Strauss versus Čajkovskij a Šostakovič). „Sexy“ image budou snad naplňovat Mezi proudy a opereta s muzikálem. Slibnou novinkou pro zvídavé budou sobotní koncerty s moderací Lukáše Hurníka.

Motto „Když za to vezmou mistři“ naplňuje Komorní filharmonie Pardubice. Jestliže plejáda dirigentů překvapení nepřináší, některá hudební spojení mohou přinést nečekané zážitky: Marco Enrico Bossi – Schubert, E. F. Burian (voicebandová Vojna!) – Haydn, Bach – Pärt, Bizet – Otomar Kvěch (melodram Bouře a klid se Soňou Červenou), Martin Klusák – Dvořák. „Sexy“ výlohu tohoto orchestru tvoří spojení s Danem Bártou, Jiřím Suchým a jeho semaforskými přáteli.

Decentní míru dramaturgické odvahy lze objevit i tam, kde jsem ji v minulých letech spíše nenalézal. V Českých Budějovicích nabídnou hudbu Pärta, Lutoslawského nebo Jaroslava Pelikána, v Plzni Jana Jiráska, Kabeláče (a světově renomovaného violoncellistu Gautiera Capuçona); hodné ocenění je uvedení Dvořákovy kantáty Svatební košile. V Plzni je už cítit očekávání dějinného roku 2015, kdy se město zařadí mezi Evropská hlavní města kultury.

Český národní symfonický orchestr nabízí dramaturgii, kterou od něj očekáváme. Vkusně spojuje atraktivitu s náročností. Mimořádné by mohlo být pokračování mahlerovského cyklu Libora Peška (Sedmá symfonie).

Jako třešničku na dortu jsem si nechal cyklus Pražského filharmonického sboru. Peníze sice má jen na tři koncerty, zato každý je dramaturgickou lahůdkou a v našich pro sborové umění neradostných časech je to vskutku hodné doporučení. Slyšet v jednom večeru Stravinského Mši, české premiéry dvou skladeb Jana Sandströma (5. 12.), Barazzoni (světová premiéra), Božičeviče, Brahmse (6. 2.) a jako jeden z vrcholů Roku české hudby 2014 čtyři kantáty Bohuslava Martinů (5. 6.) je událost, která překračuje tuzemský rámec.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější