úterý, 17. listopad 2015

Česká přátelství Charlese Mackerrase

Napsal(a) 

Redakce: Sir Charles Mackerras vykonal pro českou kulturu víc, než větší část politiků pro český stát. U nás je zvláště jeho pražská a brněnská stopa hodně výrazná. O vzpomínku k nedožitým devadesátinám vynikajícího dirigenta a badatele jsme požádali dlouholetého dramaturga MHF Pražského jara.

Sir Charles Mackerras

(* 17. listopadu 1925, Schenectady, New York, USA – 14. července 2010, Londýn)

Možná jsem navštívil některý z jeho pražských koncertů už někdy předtím, ale do paměti se mi vryl až při hostování na Pražském jaru 1974. Šel jsem na tento večer kvůli ohlášenému Haydnově trubkovému koncertu s Mauricem Andrém, ale odcházel jsem fascinován Mackerrasovým provedením Janáčkova Tarase Bulby. To byl počátek bezpočtu setkání s uměním velkého dirigenta, s kterým jsem potom udržoval osobní kontakty až do jeho poslední návštěvy Prahy v dubnu 2010, kdy převzal z rukou tehdejšího ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění) za propagaci české hudby. „Pokud jsem v životě něčeho dosáhl, pak to byla propagace Janáčka," shrnul umělec při této příležitosti své zásluhy, za které předtím obdržel čestný doktorát Masarykovy univerzity v Brně a v roce 1996 od prezidenta Václava Havla i státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně. O svém zaujetí a doslova posedlostí Janáčkovou hudbou řekl už dříve: „Vždyť jsem se vlastně světovým dirigentem stal hlavně kvůli němu!“

K osudovému setkání amerického rodáka australských rodičů s dílem moravského skladatele došlo v roce 1947. Dvaadvacetiletý absolvent konzervatoře v Sidney s hráčskou praxí hobojisty v orchestru  londýnské opery Sadler´s Wells se jako vítěz stipendia British Councilu ocitl v Praze coby student Akademie múzických umění u Václava Talicha. „Neměl ale vůbec čas,“ vzpomínal Sir Charles na svůj studijní pobyt v Praze. „Chodil jsem proto na hodiny k Metodu Doležilovi a Pavlu Dědečkovi. Chodil jsem ale na všechna jeho představení do Národního divadla a hlavně na Talichovy zkoušky s orchestrem.“ Jedním z těchto představení byla na jaře 1947 Talichova památná inscenace Káti Kabanové s Martou Krásovou a Beno Blachutem. Janáčkova opera mu tenkrát učarovala na první poslech. V roce 1951 řídil v Sadler´s Wells Theatre její první londýnské provedení, uvedl ji v newyorské Metropolitní opeře, po mnoha letech vydal v Universal Edition první kritické vydání, řídil její nahrávku s Vídeňskými filharmoniky i supraphonský komplet s Dagmar Peckovou a Českou filharmonií.  „Když se z Talicha díky Nejedlému stala definitivně persona non grata a bydlel ve své vile v Berouně, často jsem za ním jezdil. Svým způsobem byl jeho tragický osud pro mě štěstím, protože v tomto nedobrovolném důchodu měl spoustu času a já jsem se tak od něj mohl hodně naučit.“

Charles Mackerras, foto Ivan Malý Charles Mackerrasfoto: Ivan Malý

„Díky Siru Charlesi Mackerrasovi byl Janáček objeven pro svět,“ vyzdvihl dirigentův přínos britský muzikolog John Tyrrell. Ve skutečnosti odráží tento výrok pouze výseč z mnohostranného umělcova profilu. „Jen málo dirigentů obsáhne stylově takovou šíři repertoáru jako on“ – řekla jeho favorizovaná Rusalka z MET Renée Fleming, která ji pod Mackerrasovou taktovkou v roce 1998 i natočila pro firmu Decca. Jenom v Královské opeře Covent Garden v Londýně nastudoval během dlouholeté spolupráce více než 30 oper patnácti různých skladatelů. Vedle Janáčka, Smetany a Dvořáka řídil v předních světových operních domech Mozarta, Donizettiho, Gounoda, Verdiho, Wagnera, Humperdincka, ale také Šostakoviče, Brittena nebo Martinů. Zvláštní slabost měl pro opery Arthura Sullivana.

Mimo obecné povědomí stále ještě zůstává Mackerrasovo místo mezi průkopníky autentické (historicky poučené) interpretace staré hudby. Už v samých začátcích velkého revivalu early music v průběhu 50. let se snažil odkrýt někdejší zasunuté hráčské praktiky a realizovat její partitury v původní instrumentaci s přispěním dobových nástrojů. Proslulou se stala Mackerrasova objevná nahrávka Händlovy Hudby k ohňostroji v originální verzi s dechovými nástroji, kterou v roce 1959 vydala britská společnost Pye Records. Podobná kritéria včetně volby temp uplatnil na svých snímcích Händlových oratorií Mesiáš pro EMI, Saul a Izrael v Egyptě pro Deutsche Grammophon, po nichž následovaly původní verze Gluckova Orfea  a Purcellovy opery Dido a Aeneas. Sir Charles později rozšířil tyto zásady také při provozování klasického repertoáru, když v roce 1965 nastudoval v Sadler´s Wells Figarovu svatbu s originálními appoggiaturami a vokálními ozdobami, obvyklými v Mozartově době.  Své badatelské aktivity při rešerších a studiu staré hudby uplatnil také ve svém přístupu k Janáčkovi, s jehož originálními rukopisy se seznámil při opakovaných návštěvách archivů Moravského muzea v Brně. 

Do pracovního kontaktu jsem přišel s tehdy třiapadesátiletým umělcem na počátku roku 1978, kdy se významně podílel na velkém koprodukčním projektu společnosti Teldec s naším Supraphonem při realizaci série dlouhohrajících desek s Pražským komorním orchestrem a  sólisty, o jejichž výběru se rozhodovalo v Londýně a v Hamburku. Pod Mackerrasovou taktovkou se uskutečnily mj. nahrávky kompletů Vivaldiho koncertů pro housle a zobcovou flétnu (s Hansem Martinem Lindem) a Händlova cyklu Six Concerti grossi, op. 3. Nahrávání probíhalo mimo obvyklý rámec supraphonského provozu a bylo situováno do upraveného kinosálu v Kulturním domě v Dolních Chabrech, kam jsem ho každé ráno z hotelu odvážel šestsettřináctkou ředitele Supraphonu s řidičem a po skončení frekvence jsem ho opět doprovázel zpět. Sir Charles strávil tehdy v Praze s krátkými odskoky do Londýna a Paříže dva měsíce. Obýval stylové apartmá v historickém hotelu U tří pštrosů přímo u paty Karlova mostu. Při každodenních snídaních byl naším častým společníkem Mackerrasův spolužák od Talicha prof. Milan Munclinger, který využil jeho pobytu v Praze ke konzultacím o způsobech realizace některých Telemannových koncertů, které právě připravoval pro Supraphon a současně uváděl v koncertních cyklech svého souboru Ars rediviva. Večery Sir Charles obvykle trávil sám - dílem přípravou na další den nahrávání a dílem studiem extrémně náročné partitury klavírního dvojkoncertu amerického skladatele Elliotta Cartera, který mj. s Keithem Jarrettem chystal pro koncert v pařížském Théâtre du Châtelet. Doslova rozčtvrcení jeho mysli mezi tolik různých skladeb bylo obdivuhodné, přičemž se s jemu vlastním vtipem stačil ještě omlouvat a ujišťovat mě, že se únorového komunistického puče na Staroměstském náměstí nezúčastnil. Na jeho dotazy o svém dalším spolužákovi od Talicha Ivanu Medkovi jsem mu s ním jeden večer zprostředkoval jejich setkání. Chartistu Medka tehdy právě vyhodili z místa lapiducha v nemocnici Na Františku a dělal šatnáře v restauraci Pod Kinskou. Neřekl jsem předem nic a teprve, když pan Medek přebíral z šatnového pultu dirigentův kožich, ohromený Sir Charles nevěřícně zíral do tváře letitého přítele. Při častých návštěvách Prahy uměl díky své povaze obratně lavírovat s komunistickým režimem, teprve mnohem později vyprávěl mému synovi o marné snaze jednoho „zaměstnance“ naší londýnské ambasády naverbovat ho ke spolupráci s komunistickou rozvědkou.

Mezi naše nezapomenutelná setkání patřil během albrechtovské krize v České filharmonii konspirační oběd v restauraci Zlatá Praha na střeše hotelu Intercontinental. Uskutečnil se z iniciativy a na pozvání tehdejšího ředitele Ladislava Kantora, Sir Charles přiletěl v doprovodu své manželky Judy a z naší strany se ho zúčastnil ještě volený „vorstand“ orchestru Ludvík Bortl, dirigent Libor Pešek a snad i náměstek ministra kultury Michal Prokop. Po úvodních zdvořilostních frázích předeslal Kantor našemu hostu nabídku na místo uměleckého ředitele a šéfdirigenta České filharmonie. Sir Charles byl očividně dojatý. Touto pozicí by oficiálně vyvrcholila jeho dlouholetá spolupráce s tělesem, které dobře znal a měl v něm řadu osobních přátel, čímž by se završil jeho celoživotní vztah k české hudbě a naší zemi. Krátce předtím mu skončila smlouva šéfa u Welsh National Opera a pokud jsme věděli, vázaly ho v té době jen povinnosti hlavního hostujícího dirigenta Scottish Chamber Orchestra. Nevěděli jsem ovšem, že současně byl jako hlavní hostující dirigent u Královského filharmonického orchestru a v opeře v San Francisku. Naše naděje na rychlé vyřešení situace v České filharmonii se tím rozplynuly. Sir Charles byl ochoten uvažovat o svém angažmá až po skončení těchto závazků v druhé polovině devadesátých let. Přesto zůstává jeho zdejší působení přínosné až do současnosti. Svůj vděk české hudbě vyjádřil věnováním výnosů z užití svých audio i video nahrávek děl našich skladatelů Nadaci Leoše Janáčka. Správní rada nadace se rozhodla využít takto generované prostředky k podpoře mladých talentovaných hudebníků udělováním Ceny Sira Charlese. Jejím prvním nositelem se stal Jakub Hrůša.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.