čtvrtek, 7. únor 2019

Česká filharmonie v Hamburku. Sál, který jí svědčí

Napsal(a) 

Velký sál Labské filharmonie, foto Petra Hajská Velký sál Labské filharmoniefoto: Petra Hajská

Součástí právě probíhajícího turné České filharmonie po Německu s jedním koncertem v belgických Bruggách (od 1. února do 8. února) bylo i první vystoupení v hamburské Elbphilharmonii v pondělí 4. února. Vystoupení velmi sledované, protože hrát v Elbphilharmonii patří k prestižním příležitostem a také přinášelo očekávání, jak bude český orchestr ve známé budově provázené zvěstmi o dokonalé akustice znít. Česká filharmonie hrála pod vedením Semjona Byčkova, jako sólista vystoupil klavírista Jan Lisiecki.

Elbphilharmonie byla otevřena v lednu 2017 po mnoha letech odkládání a desetinásobném navýšení rozpočtu. Její výstavba stála v přepočtu přes 21 miliard korun. Je-li něco dnešním vizuálním symbolem Hamburku, pak je to dynamická zvlněná silueta budovy, která vévodí labskému přístavu, dokům a především je dominantou nově se rozvíjející čtvrti HafenCity. V hudebním světě je pak Elbphilharmonie synonymem pro moderní sál s dokonalou akustikou.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Ze skladiště kulturním centrem

Zdálky viditelná skleněná „vlna“ budovy je nadstavbou nad původním skladištěm, jež od šedesátých let do roku 1990 sloužilo jako úložiště kakaa, čaje a tabáku. Opticky zajímavě působí oddělení původního „špejcharu“ z červených cihel a sto deset metrů vysoké skleněné fasády složené z různě prohnutých skleněných prvků s oblými pochromovanými vzory, které v odrážejícím se slunci dodávají budově neopakovatelný vzhled. V tomto skleněném plášti, osazeným okny, se skrývají obytné a hotelové místnosti, vnitřek budovy slouží kulturním účelům.

Švýcarská architektonická kancelář Herzog & de Meuron navrhla velkorysý prostor sloužící jak návštěvníkům koncertů (a to nejen klasické hudby, ale i jazzu, world music, folku, popu či rocku), tak lidem, kteří se mohou z 6. patra terasy zvané Plaza obdivovat panoramatickému výhledu na přístav, HafenCity i věže Altstadtu.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Samotný vnitřek budovy působí na návštěvníka minimalisticky, možná až stroze, ale svou jednoduchou členitostí příjemně a přehledně. Pro hudební produkce slouží dva sály – Velký sál pro symfonické koncerty, Malý sál pro komorní hudbu a ostatní žánry. Pro Malý sál, kam se vejde pět set padesát posluchačů, navrhl japonský mág akustiky Jasuhisa Tojota zvlněné dubové obklady, část panelů jedné stěny pak pootočil v určitém úhlu do sálu. Ve Velkém sále, architekty koncipovaném do tzv. vinohradu, tedy umístění sedadel kolem dokola, diváci sedí v různých úrovních, před i za orchestrem, zleva i zprava, řady jsou umístěné na dosah pódia, což podporuje onu často zmiňovanou blízkost hráčů a posluchačů. Tento sál pojme až 2100 posluchačů. Obklady jsou z kompozitního materiálu, jehož základem je beton, opět se zvlněným, prolamovaným, děrovaným povrchem, barevně působící spíše chladně svým smetanově namodralým odstínem. Nezvykle působilo plné osvětlení sálu bez ztemnění v hledišti.

Vedle těchto klíčových sálů jsou v nižších patrech budovy tzv. Kaistudia – prostory určené pro edukativní programy, z nichž ten hlavní se jmenuje Svět nástrojů a je určen pro děti, školáky i rodiny s dětmi. Elbphilharmonie rovněž podporuje hudební aktivity města – zastřešuje jak různé druhy amatérských orchestrů (například rodinný orchestr), tak sborovou činnost – v posledních letech se pod její záštitou ustavil Der Chor zur Welt, který sdružuje obyvatele Hamburku i ty, kteří se přistěhovali zdaleka, například Syřany. Naplňuje se tím heslo Koncertní sál pro všechny. V Elbphilharmonii působí mají dva rezidenční soubory: NDR Elbphilharmonie orchestra, dříve Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu NDR, a Ensemble Resonanz.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Elbphilharmonie versus Rudolfinum

Česká filharmonie na svém zdejším prvním vystoupení v rámci turné pořádaného agenturou Konzertdirektion Dr. Rudolf Goette GmbH nabídla posluchačům Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll Sergeje Rachmaninova a Symfonii č. 1 g moll „Zimní sny“ Petra Iljiče Čajkovského. Jako sólista vystoupil Jan Lisiecki, třiadvacetiletý kanadský klavírista polského původu, řídil Semjon Byčkov.

Mohu srovnat první společný koncert Lisieckého s Českou filharmonií v téže skladbě o týden dříve v Praze. Lisiecki tam i v Hamburku zanechal více než příznivý dojem. Přestože jeho doménou jsou skladby Chopinovy, Schumannovy, Mendelssohnovy, Mozartovy a na první poslech by se mohlo zdát, že je mu spíše bližší křehčí, subtilnější hra, v Rachmaninovovi ukázal, že i s dramatickou, energickou a vypjatější romantickou polohou si dokáže poradit. Je otázkou, do jaké míry souzněla jeho představa o interpretaci s pojetím Semjona Byčkova, který přece jen do ruských romantiků vkládá hutnější, patetičtější polohy, ale odpověď by byla více než spekulativní.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Zdálo se mi, že v Rudolfinu orchestr klavíristu ve zvukově exponovaných místech přehlušoval, kladla jsem si otázku, zda to bylo způsobené dirigentovou touhou dostat z orchestru co nejvíce vášnivosti a rozevlátosti, nebo přece jen křehčím, lépe řečeno odsentimentalizovaným přístupem Lisieckého. Odpověď přišla v hamburském sále. Tam se naddimenzovaný zvuk orchestru rozptýlil do prostoru a klavír byl mnohem průraznější, přestože na místo, kde jsem seděla (ze strany nad orchestrem zprava, nad violoncelly), doléhal jeho zvuk jakoby zdálky, méně zřetelně, než ho mohli slyšet posluchači ve středu sálu či zleva.

Jan Lisiecki zahrál Rachmaninovův koncert odvážně, bez respektu, ale s pokorou. To bylo znát na absolutní koncentraci, pozornosti vůči dirigentovi i orchestru, přesných nástupech, souhře. Semjon Byčkov mu poskytl prostor pro romanticky jemné, zpěvné, ale v sentimentu se neutápějící pasáže (krásně zahrané téma druhé věty), Lisiecki si získal obdiv citlivou výstavbou frází. V Praze se s Janem Lisieckým znovu potkáme na letošním Pražském jaru, kde s Orpheus Chamber Orchestra zahraje Klavírní koncert č. 1 g moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho.

Jan Lisiecki, Semjon Byčkov, foto Petra Hajská Jan Lisiecki, Semjon Byčkovfoto: Petra Hajská

Orchestr hrál v dokonalé souhře, s precizně artikulovanými frázemi, doslova hravě si předával jednotlivá témata, smyčce hrály hebce i s výraznou rozevlátostí, v dechové sekci pochopitelně vyniklo sólo klarinetisty ve druhé větě.

To, co nebylo zcela po chuti, byl nejen potlesk mezi jednotlivými větami koncertu, ale i nástup moderátora bezprostředně po skončení Rachmaninova. Zřejmě zdejší zvyk, jak návštěvníkům představit sólistu, orchestr a také jim připomenout, že se tleská až na konci skladby. Ovšem toto přerušení působilo velmi rušivě, navíc se odehrálo ještě před přídavkem Lisieckého, který zahrál Rachmaninovovo Preludium cis moll. Člověk si mohl jen s povzdechem představovat, jak by vyznělo, kdyby následovalo hned po dohrání koncertu.

Jan Lisiecki, foto Petra Hajská Jan Lisieckifoto: Petra Hajská

To, na co jsme byli nejvíce zvědavi – tedy srovnání vyznění hry filharmoniků v domovské Dvořákově síni a ve velkorysém rozlehlém sále s promyšlenou akustikou – došlo naplnění v interpretaci Čajkovského První symfonie. Bylo znát, že Semjonu Byčkovovi na intepretaci této skladby velmi záleží. Nejen proto, že zanedlouho následuje její natáčení, ale především chtěl ukázat, co všechno „jeho“ orchestr dovede. V první větě zaujaly výtečně hrající dechy, jimž dominovala hornová sekce, v druhé větě pak krásně vyšla souhra hoboje a flétny a svou pověstnou a nedostižnou měkkostí a hladivostí zaujaly smyčce. Už zde bylo patrné, že onen těžký romantismus, pro který je občas Dvořákova síň příliš malá, je v hamburském sále krásně čitelný a o to působivější. Zvuk smyčců byl tak vřelý, a přitom nezahlcující, že se posluchačům tajil dech. Ve třetí větě se zdálo, jako by došlo k prolnutí orchestru a dirigenta – hráči viseli na Semjonu Byčkovovi očima, ten si pohrával rukama tak, jako by se stal dalším členem ansámblu. Taneční téma vyznělo až skoro ostýchavě, následující fráze hráči doslova kouzlili do dynamických oblouků a proměn. Čtvrtá věta přimrazila do sedadel. Přesné nástupy dechů, rychlé dynamické proměny – a především opravdu výbornou akustikou podpořená pianissima, kterých v ne tak dobře vybaveném sále prostě orchestr nemůže docílit. Lépe řečeno, hráči je zahrají, ale posluchač je o mimořádný zážitek ochuzen. Vyvrcholení Čajkovského symfonie se v Labské filharmonii odehrávalo také odlišně než v Praze. Žádná říznost až uřvanost pramenící z nedostatku prostoru pro velký zvuk, ale vypjatá majestátnost zaplňující celý sál, forte, které je pro ucho snesitelné, ba lahodí mu, a především plasticita nezaměnitelně sametového zvuku České filharmonie.

Jan Lisiecki (fotografie ze zkoušky), foto Petra Hajská Jan Lisiecki (fotografie ze zkoušky)foto: Petra Hajská

Pochopitelně následovaly dva přídavky: Slovanský tanec č. 10 Antonína Dvořáka a Uherský tanec Johannesa Brahmse. Ten působil po předcházejícím programu jak z jiného světa, ovšem právě na něj obecenstvo zareagovalo nejcitlivěji, a dokonce se při prvních taktech pokusilo samo sebe roztleskat. Naštěstí mu to nevyšlo.

Po takovém výkonu si člověk musí položit otázku: Je prozíravé brát bohatství, jež Česká filharmonie představuje, jako samozřejmost, nebo o něj pečovat a připravit orchestru podmínky, ve kterých by mohl své umění plně rozvinout a ukázat i doma v Praze? Ano, mám na mysli novou koncertní síň s moderními a akusticky vyhovujícími parametry i pro větší romantické či soudobé skladby.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.