čtvrtek, 2. červenec 2015

Česká filharmonie pronásleduje světovou elitu i zkvalitňováním vějíře smyčcových nástrojů

Napsal(a) 

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská
Nejdřív letmé ohlédnutí. Vzácné a drahé smyčcové nástroje, hlavně housle, u nás vlastní především skrze Národní muzeum stát, tedy Státní sbírka hudebních nástrojů. Odborná komise pak navrhuje, komu co za přísných podmínek stát zapůjčí. Není sice na úrovni například některých nadací nebo státních či městských sbírek v USA, Japonsku, Německu nebo Rusku (hodně virtuosů hraje na nástroje právě z těchto sbírek), ale několik krásných kousků se v ní najde. Potom jsou zde soukromé sbírky buďto uměnímilovných mecenášů nebo sbírky coby spolehlivá investice. Některé z nich mají ohromující kvalitu a cenu. Vzácné italské či francouzské housle z období od konce 17. do 19. století mají i jednotliví umělci, příkladem budiž Anne-Sophie Mutter nebo Itzhak Perlman.

Před více než rokem oslyšela skupina PPF a J&T iniciativu managementu a členů České filharmonie a rozhodla se rozšířit svoje kulturní portfolio, do té doby hlavně výtvarné, vyčlenila přibližně 15 000 000 korun a začala si budovat sbírku hudebních nástrojů, přesněji vědomě nástrojů, které nejsou z všeobecně známé tzv. první ligy (Stradivari, Guarneri, Guadagnini ad.), ale které mají potenci se tam dostat a tím zhodnotit investici. V tom je to podobné filozofii sbírání výtvarných děl českých korporátních i privátních sběratelů. (Ve sféře smyčcových hudebních nástrojů je to však spolehlivější, předvídatelnější investice.) Česká filharmonie se stala pro výběr ideálním zázemím a realizátorem. Pro oba subjekty je to mimořádně výhodné. Dlouhodobou zápůjčkou se přední členové orchestru dostanou k nástrojům, o jakých se jim mohlo dosud jen zdát, ovlivní to kvalitu zvuku orchestru, PPF bude mít jistotu, že jsou v dobrých rukou a je na ně hráno, protože pro hudební nástroj jsou dvě hlavní nebezpečí: že je o ně špatně pečováno a že se na ně nehraje.  Byly osloveny hlavní světové dealerské firmy a první „konkurs“ se uskutečnil vloni, kdy výběr učinila komise v čele s Jiřím Bělohlávkem. Na konci roku 2014 zapůjčila PPF České filharmonii čtyři nástroje: housle z dílny Giovanniho Marii Valenzana z roku 1825 a Pietra Messoriho z roku 1924, violu z dílny Ettora Soffrittiho z roku 1927 a violoncello francouzského houslaře Jeana-Baptista Vuillauma z roku 1844. Tyto nástroje pohltily téměř dvě třetiny celkového budgetu.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Ve středu 17. června 2015 se odehrálo ve Dvořákově síni Rudolfina druhé dějství této vzrušující operace. Opět se sjeli do Prahy významní zahraniční dealeři hudebních nástrojů a tentokrát měli poněkud jiné zadání – přivezte pouze housle. Za zbylé peníze se měly vybrat dvoje housle. Jelikož měly být určeny půvabným ženám – Magdaléně Mašlaňové (2. zástupce koncertního mistra primů) a Petře Brabcové (vedoucí skupiny sekundů) -, právě ony představily komisi všechny nástroje.

Konkurs měl začít v 10 hodin. V 9:45 přicházejí na pódium obě zmíněné dámy, zprvu rozpačitě, s ohromením a respektem se dívají na dlouhý stůl, na němž leží vedle sebe 18 houslí, jejichž odhadnutá cena se prý pohybuje mezi 50 – 150 000 eury. Postupně začnou všechny ladit a některé (snad podle okamžité náklonnosti k laku, houslařskému zpracování či zvuku) zkoušejí, hrají laufy, pár taktů z různých skladeb. Přesně v deset vchází do sálu šéfdirigent Jiří Bělohlávek a spokojeným pohledem přejede zrakem stůl, na kterém leží mnoho milionů korun. Hned za ním kráčí koncertní mistr Josef Špaček, viditelně unavený z cesty z USA, zvědavě prohlíží nástroje a diskutuje jak s kolegyněmi, tak s dealery. Několik minut poté už je ve Dvořákově síni kolem 15 hudebníků filharmonie včetně houslistů Ireny Herajnové, Miroslava Vilímce a Václava Prudila, violisty Jaroslava Pondělíčka nebo cellisty Josefa Špačka st. Na průběh konkursu dohlíží ekonomicko-provozní náměstek ČF Ondřej Matyáš.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Průběh dopoledne je relativně jednoduchý. V prvním kole hraje paní Mašlaňová postupně na všech 18 houslí stále totéž – stupnici non vibrato na každé struně a úryvek z Bachovy suity, neboť dle slov houslisty Josefa Špačka se pozná kvalita zvuku nejlépe právě v průzračném Bachovi. Pro laika možná znějí všechny stejně a liší se jen barvou laku, ale rozdílů je celá řada. Každý člen komise hodnotí anonymní nástroj Ano – Ne, přičemž housle jsou rozděleny do čtyř skupin. Pak se sečtou hlasy a prvních osm nástrojů postupuje do kola druhého. Anonymita nástrojů zůstává, mění se jen houslista a hudba. Petra Brabcová hraje na každé housle plným vibrátem stejný pelmel – trochu Mozarta, trochu romantiky. Jako pouhý pozorovatel jsem napjatý, jaký bude verdikt, kolik nástrojů bude komisí doporučeno PPF k zakoupení. Jak to skončilo? Komise vybrala a PPF doporučila koupit dva nástroje v celkové hodnotě 160 000 eur: housle od Giovanniho Cavaniho a housle, jež vytvořil Antonio Gragnani.

Kupování hudebních nástrojů je běžnou součástí života většiny českých orchestrů. Nevím však o případu, že by se vybíralo z tolika nástrojů tak renomovaných houslařů. Zakoupené housle by se měly veřejně poprvé objevit v rukou výše zmíněných dam na zahajovacím koncertu 120. sezony České filharmonie.

Na závěr několik technických informací. Seznam autorů houslí, které byly v konkurzu: Bisiach, Cavani, Coppichioni, Cortese, Della Corte, Gagliano, Gragnani, Guastalla, Monterumici, Oddone, Parravicini, Poggi, Sannino, Tarasconi, Trapani, Valenzano. Dealeři: J & A Beare Ltd (Londýn), Eric Blot Srl (Cremona), Ulf Eriksson (Kodaň), Kogge & Gateau (Berlín), Tarisio (Londýn). Pojištění vybraných houslí bude platit PPF.

 

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.