úterý, 18. únor 2020

Celoživotní přínos Milana Kuny české muzikologii

Napsal(a) 

Milan Kuna Milan Kuna

Rada akademiků při Akademii klasické hudby, známé především pořádáním Mezinárodního hudebního festivalu Antonína Dvořáka, se v uplynulém roce rozhodla udělit kromě Ceny Antonína Dvořáka, určené renomovaným tuzemským či zahraničním umělcům za celoživotní propagaci a popularizaci české hudby, ještě jednorázovou zvláštní cenu za „přínos české hudební vědě“.

Jejím laureátem se stal PhDr. Milan Kuna, DrSc., který již více než půl století patří k nejvýznamnějším českým muzikologům s nepřehlédnutelným mezinárodním přesahem. Představuje svébytnou a originální vědeckou osobnost s nezaměnitelným individuálním stylem, širokým badatelským záběrem i aktivitami, jež vrcholí v zaměření na osobnost a dílo Antonína Dvořáka. Za svoji neúnavnou badatelskou, kritickou, ediční i popularizační činnost získal mj. cenu Československé akademie věd, Českého hudebního fondu nebo České hudební rady. Je čestným občanem amerického města New Orleans i čestným členem Společnosti Antonína Dvořáka.

Mimořádný význam Kunovy celoživotní vědecké činnosti dokládá soupis prací za jeho jménem v Českém hudebním slovníku osob a institucí, jemuž dominuje monumentální desetisvazková edice Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty (Praha 1987–2004). Z celkového počtu osmnácti publikací nutno uvést následující tituly (chronologicky): Zvuk a hudba ve filmu (Praha 1969), Václav Talich (Praha 1980), Čas a hudba (spoluautor Miloš Bláha, Praha 1982), Hudba na hranici života (Praha 1990), Hudba vzdoru a naděje (Praha 2000), Exulantem proti své vůli (Praha 2003), Dvakrát zrozený (Praha 2008), Václav Talich 1883–1961. Šťastný a hořký úděl dirigenta (Praha 2009), Antonín Dvořák. Reflexe osobnosti a díla (Praha 2017). Následuje téměř sedmdesát studií z let 1954–2014, několik materiálových statí týkajících se vztahů různých osobností (B. Martinů, J. Suk, V. Talich, K. B. Jirák), realizace výstav souvisejících s badatelskými zájmy (např. hudba v koncentračních táborech, Václav Talich, Česká filharmonie), projekt František Muzika v hudbě. Publicistické, popularizační, kritické nebo recenzní články či rozhovory netřeba počítat. Podstatná byla také Kunova redakční činnost při vydávání sborníků a časopisů, zejména: Příspěvky k dějinám české hudby I–III (Praha 1971, 1972, 1976, výkonný redaktor), Čas v hudbě (Praha 1984, vědecký redaktor), Lidová tvořivost (1959–1962, vedoucí redaktor), Taneční listy (1963, zakládající vedoucí redaktor), Hudební věda (1963–1971, výkonný redaktor; 1991–1998, šéfredaktor).

V posledních letech se tento neúnavný a mimořádně pilný muzikolog věnuje reflexi a sebereflexi. Nejprve vyšly jeho upřímné a v mnoha ohledech poučné Střípky z bezedného deníku (Praha 2011), pak pozoruhodná bilancující publikace Být muzikologem (Praha, 2017). Obě dávají otevřeně nahlédnout do jeho osobního i profesního života:

Rané dětství prožil Milan Kuna (*19. 3.1932) se svojí sestrou – dvojčetem Radmilou, starším bratrem Zbyňkem a rodiči v rodných Zdicích. Otec byl chemikem v místním cukrovaru, matka (výtvarnice) se věnovala rodině. Zde začal chodit do školy, zažil počátek okupace i války. Později se rodina přestěhovala do Berouna, kde studoval na gymnáziu a začal poznávat hudbu. Klíčovým byl pro něj zážitek z koncertu Pražského jara r. 1946, na němž slyšel skladby P. I. Čajkovského v podání houslisty Davida Oistracha, České filharmonie a dirigenta Jevgenie Mravinského. Tehdy se zrodilo jeho nadšení pro hudbu – hrál na housle i klavír, zabýval se hudební teorií, dirigoval pěvecký sbor i studentský orchestr, zajímal se o hudební historii. Zklamán zjištěním, že k dráze výkonného hudebníka nemá patřičné předpoklady, rozhodl se pro hudební vědu. Bylo to už v době, kdy studium na vysoké škole nebylo pro každého; i kádrově nezávadný adept musel přispět svým dílem k budování lidově demokratického státu a osvědčit svůj pozitivní vztah k režimu. Milan Kuna se tedy po maturitě (1950) vydal spolu s dalšími zájemci o studium nejprve na tzv. stavbu mládeže do Kunčic u Ostravy. Na Filosofické fakultě UK absolvoval hudební vědu a národopis. Tehdy kulminoval mocenský vliv Zdeňka Nejedlého, obávaného ministra školství a národní osvěty, člena Ústředního výboru KSČ a předsedy Československé akademie věd. Věda byla v područí komunistické ideologie, hudba v zajetí stalinských tezí, v umění vládl socialistický realismus.

Křest publikace o Václavu Talichovi, foto AKH Křest publikace o Václavu Talichovifoto: AKH

Na škole formovaly Milana Kunu zejména dvě protikladné osobnosti: s předválečnou minulostí spjatý Mirko Očadlík a vědec již nového typu, Antonín Sychra. Očadlík byl především znalcem hudby 19. a první poloviny 20. století. Studentům zajistil přehrávky tzv. buržoazní hudby, které jim umožnily utvářet si vlastní názor. Sychrův hlavní zájem představovala estetika. Tehdy právě vyšla jeho Stranická kritika, spolutvůrce nové hudby (1951), v níž odsoudil vše, co odporovalo dobovým ideologickým postulátům. I když oba nahlížel kriticky, dokázal si jich vážit a měl k nim osobní vztah. Sychru vnímal jako inspirativnějšího a badatelsky invenčnějšího. Setkal se však i s pozitivními osobnostmi, muzikologem Jiřím Berkovcem, teoretiky Karlem Risingerem a Karlem Janečkem. Ještě během studia se oženil se spolužačkou Zuzanou Novákovou (1953), dcerou estetika Mirko Nováka, stal se otcem (syn Martin, *28. 4. 1954, archeolog) a zakotvil v Praze. Fakultu absolvoval r. 1955 prací Stylová problematika v díle Antonína Dvořáka, která předznamenala jeho celoživotní vědeckou orientaci. Ke zkoumání geneze Dvořákova díla v ní objevně využil skladatelovy skici a náčrty.

Jako nečlen KSČ neměl Milan Kuna šanci zůstat na fakultě. Neúspěšné byly i další pokusy o získání odpovídajícího uplatnění. Nejprve se tedy roku 1955 stal hudebním referentem v Ústředním domě lidové tvořivosti, po třech letech vedoucím redaktorem časopisu Lidová tvořivost. Ten později přeměnil na dva nové, dosud existující: Melodii, zaměřenou na populární hudbu (šéfredaktor) a Taneční listy, zabývající se tancem a baletem. Kontakt s hnutím lidové tvořivosti přivedl Kunu ke spolupráci se sbory (zejména Ještěd), s nimiž podnikl i několik zahraničních cest.

V době počínající politické oblevy (1964) nastoupil interní aspiranturu v nově založeném Ústavu pro hudební vědu ČSAV a stal se výkonným redaktorem časopisu Hudební věda. Tehdy už byl ženatý s herečkou Evou Jelínkovou (1964), brzy se mu narodil druhý syn (Viktor, *15. 10. 1965, houslista, horolezec, filmař). Aspiranturu ukončil obhajobou disertační práce Český hudební život za nacistické okupace a získal titul CSc. (PhDr. 1969). Politické uvolnění v něm, tak jako v mnohých jiných, vzbudilo idealistickou víru v možnou vnitřní obrodu strany i systému. V polovině 60. let se Milan Kuna stal členem KSČ, brzy na to předsedou stranické skupiny Ústavu pro hudební vědu ČSAV (1967–1969). Když však předstoupil před kolegy s návrhem na demokratizaci ústavu a požadavkem, aby se vedení ujali lidé bez ohledu na stranickou příslušnost, narazil na odpor konzervativců. Na srpnový vpád spřátelených armád reagoval založením měsíčníku Konfrontace, v němž komentoval aktuální dění a zveřejnil stanoviska těch, kteří se chtěli podílet na odporu proti okupantům. Vydávání časopisu bylo po třech číslech zastaveno.

Šedesátá léta představovala stěžejní období Kunova publicistického a kritického působení: psal nejen do měsíčníku Hudební rozhledy, ale i do denního tisku a kulturních časopisů. Orientoval se především na soudobou hudbu a její autory, zajímal se o sborový zpěv, orchestrální tvorbu, filmovou hudbu. Roku 1969 ještě stačila vyjít jeho objevná práce Zvuk a hudba ve filmu, v níž se zabýval dramaturgií filmových zvukových prostředků. Stala se neoficiální učebnicí na Filmové fakultě AMU a sloužila filmovým profesionálům i amatérům.

Po nástupu normalizace byla Milanu Kunovi veškerá tato činnost z politických důvodů znemožněna. Vzhledem k pouhému „vyškrtnutí“ ze strany (1969) však mohl zůstat v ČSAV a věnovat se práci badatele. Předchozí intenzivní kritická a recenzní činnost ho nejprve přivedla ke zkoumání hudebních výkonů a interpretace. Spolu s akustikem Milošem Bláhou definoval časové parametry hudební interpretace a stal se průkopníkem tzv. kvantitativní analýzy interpretačního výkonu. Přednášky na toto téma, které měl koncem 70. let realizovat na katedře hudební vědy UK, ale byly zakázány. Kunovy poznatky jsou obsaženy v knize Čas a hudba (1980, spoluautor Miloš Bláha). Ne všechny výsledky jeho tehdejšího vědeckého působení však skončily šťastně: kvůli odlišnému názoru na smysl hudebního života během okupace i kladnému hodnocení Talichovy osobnosti nikdy nevyšla jeho Česká hudba nepokořená. Stejný osud postihl i práci Od Janáčka k dnešku, analyzující orchestrální či symfonická díla padesáti současných autorů. Někteří se totiž neztotožnili s „novou“ politickou orientaci, rukopis se ztratil.

Po přesídlení ústavu z Valdštejnského paláce do budovy Albatrosu (r. 1972) se Milan Kuna spřátelil s některými kolegy a kolegyněmi. Vědomí vzájemné spřízněnosti a důvěry mu pomáhalo překonávat pocit „trpěného“. Tehdy navázal kontakt s Památníkem Terezín a podílel se na výstavě Umění v Terezíně 1941–45. Své znalosti této problematiky soustředil v později vydaných knihách Hudba na hranici života (1990) a Hudba vzdoru a naděje (2000). Na základě zkoumání hudebních poměrů za nacistické okupace a poznání velké křivdy způsobené dirigentu Václavu Talichovi začal usilovat o jeho rehabilitaci. Po několika studiích vznikla kniha Václav Talich (1980, původní název Etika umělce Václava Talicha). Aby předešel problémům, pominul dirigentův život a dobu okupace a soustředil se na jeho vztah k hudbě, interpretaci a jednotlivým autorům. Předání do tisku však ztroskotalo na zamítavém postoji pracovníka ÚV KSČ přítomného schvalování titulu. Opožděné vydání umožnil až osobní zásah tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka, na kterého se s prosbou o pomoc obrátila paní Vida, dirigentova vdova. Zcela otevřeně a bez obav z cenzury však mohl Kuna o Talichovi psát až po r. 1989.

Už od počátku byla zásadním tématem Kunova muzikologického zájmu osobnost a dílo Antonína Dvořáka. V mnoha různorodých studiích se zabýval jeho slovanstvím, genezí oper Dimitrij a Jakobín, pobyty v Rusku, vztahem k Čajkovskému, kontakty s Vídní, žádostmi o stipendia, okolnostmi souvisejícími se získáním doktorátů, Švabinského portréty Dvořáka ad. Během 80. let se pod vedením Milana Kuny zformoval malý editorský tým, tvořený převážně pracovníky Muzea A. Dvořáka, který začal postupně vydávat jednotlivé díly celkem desetisvazkové edice Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty (1987–2004). Materiály byly přetištěny v originálních jazycích, s překlady, cizojazyčnými regesty a vědeckým poznámkovým aparátem. Osm svazků odeslané a přijaté korespondence doplňují dva díly dokumentů, obsahující komentovanou transkripci 1000 listin – matriční zápisy, osobní doklady, vysvědčení, žádosti o stipendia, diplomy čestných doktorátů, smlouvy s nakladateli, diplomy čestného členství různých spolků atp. Během práce na edici se sblížil s germanistkou Elke Rusínovou, která se r. 2000 stala jeho manželkou. Prožili spolu krásných patnáct let.

S manželkou Elke Rusínovou S manželkou Elke Rusínovou

Větší část dvořákovské edice vyšla až po r. 1989, který znamenal konec vlády jedné strany a návrat k demokracii. Také Milan Kuna se r. 1991 vrátil do redakce Hudební vědy (šéfredaktor) a zůstal zde až do svého odchodu do důchodu (1998). Útlum a ponížení uplynulých devatenácti let vystřídala publikační činnost a další aktivity. Léta badatelské práce zúročil Kuna nejen v řadě významných publikací, ale i získáním titulu doktora věd (DrSc. 1995). Nejprve vyšla jeho strhující historická kniha Hudba na hranici života (1990), která vzbudila zájem i v cizině a byla publikována také v Německu. Kuna se rovněž vrátil k záměru realizovat dílo zaměřené na hudební život a tvorbu v židovském ghettu Terezín. Rozšířením původních textů vznikla Hudba vzdoru a naděje (2000), podílel se též na publikaci o stálých expozicích Památníku Terezín (Kultura proti smrti, 2002). V 90. letech vyšla i Kunova popularizační kniha Skladatelé světové hudby (1994), přeložená do mnoha cizích jazyků. Za zmínku stojí rovněž Osobnosti české hudby (2001) či výpravná publikace o hudbě v Praze (1997, anglická a francouzská verze s fotografiemi Jiřího Všetečky), poskytující základní přehled o hudebním dění v metropoli během několika století.

Za nepominutelnou považuji rovněž Kunovu účast na významných dvořákovských konferencích v USA. Na té první, v New Orleans (1991), došlo k propojení českých a amerických badatelů a navázaní dodnes trvajícího přátelství. Druhá se konala o dva roky později v městečku Spillville (Iowa) na počest 100. výročí skladatelova pobytu v někdejší vesnici vybudované českými přistěhovalci.

V období „muzikologického podzimu“ se Milan Kuna zaměřil na zpracování monografie o skladateli Karlu Boleslavu Jirákovi (Exulantem proti své vůli), kterého osobně poznal už r. 1968, ale teprve nyní se mohl otevřeně rozepsat o Jirákových problémech po válce, vztahu k B. Martinů, M. Očadlíkovi a jeho skladatelském díle. Další monografii (Dvakrát zrozený) věnoval Karlu Reinerovi, příteli z mládí. Za vyvrcholení svého muzikologického díla považuje Milan Kuna obsáhlou (více než 1000 stran) knihu Václav Talich (1883-1961). Šťastný i hořký úděl dirigenta. Bádání o tomto významném umělci a pozoruhodném člověku se věnoval více než čtyřicet let. Pak už jen čekal na příznivou politickou situaci, která by mu umožnila zveřejnit výsledky výzkumů pravdivě a bez kompromisů. Podstatným posunem v pohledu na tohoto „kolaboranta“ bylo nejen zařazení Talichova jména mezi výročí UNESCO (1983), důležité byly i Kunovy objevné studie. Křtu monumentální talichovské monografie v berounském muzeu (23. 1. 2010) byla přítomna i skupinka dvořákovských přátel, která se postupně kolem Milana Kuny vytvořila.

Profesní dráha muzikologa PhDr. Milana Kuny, CSc. zahrnuje prakticky celou druhou polovinou uplynulého století. Charakterizuje ji raný vstup do vědeckého dění, důslednost ve sledování vytčených badatelských programů, systémovost a píle. Kuna prošel pozoruhodným a současně logickým vývojem, který se odehrál především v nelehké a devastující době normalizace. Přesto si dokázal udržet svoji badatelskou integritu a nezpronevěřit se vědeckému poslání, občanské ani vědecké etice. Svoji profesi vždy chápal jako službu české hudbě. Dobu totality a normalizace, v níž strávil většinu svého produktivního života, dokázal i přes četné překážky a problémy naplnit bohatou, smysluplnou a inspirativní činností. Jeho invence a výkonnost postupem doby neochabovala, ale zrála. Milan Kuna otevřel a nastolil řadu témat, jejichž nosnost a životnost dokládají četní následovníci – badatelé i výkonní umělci, kteří čerpají z výsledků jeho celoživotní práce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.