středa, 7. září 2011

Bude Sopende?

Napsal(a) 

Pražský operní život se ocitl na křižovatce, hrozí rozpuštění souborů Státní opery Praha a Národního divadla a vznik jakéhosi společného megacelku, který by se podle potřeby znovu dělil. Obojí tady už bylo za minulého politického režimu. Musíme se proto na vzniklou situaci dívat s ohledem nejen na historický vývoj umělecký, ale také politický. Stručně připomeňme, že roku 1945 hned po skončení druhé světové války se za energického úsilí mladých umělců, kteří se zaštítili osobností skladatele Aloise Háby, stalo z bývalého Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater, nyní Státní opera Praha) Divadlo 5. května se souborem činoherním, operním a baletním. V operním souboru, který od další divadelní sezóny v této budově existoval už bez činohry pod názvem Velká opera 5. května, nacházíme jména Václava Kašlíka, Karla Ančerla, Alfréda Radoka, Niny Jirsíkové, scénografa Josefa Svobody i jména mnoha dalších umělců a umělkyň – z pěveckých osobností jmenujme alespoň Miladu Šubrtovou a Ladislava Mráze.

Ve Velké opeře 5. května rostl Národnímu divadlu konkurent, s nímž muselo počítat. Po soustředěné snaze mnohých a přes pochopitelný odpor jiných se ministrovi Zdeňkovi Nejedlému roku 1948 podařilo škrtem pera násilně připojit Velkou operu k Národnímu divadlu. Tak se z Velké opery stalo pozdější Smetanovo divadlo, jedna z pobočných scén Národního divadla. Trik se však nepovedl tak úplně: Národní divadlo bylo nuceno převzít orchestr a sbor Velké opery, jehož členům muselo navýšit mzdy, aby se vyrovnaly platům umělců Národního divadla. Provoz opery Národního divadla se spojením s Velkou operou 5. května nezlevnil, právě naopak. Když roku 1992 konečně vznikla ze Smetanova divadla samostatná Státní opera Praha, právem byl tento fakt považován za opožděnou rehabilitaci souboru Velké opery 5. května.

Operní divadlo je exkluzivní součástí kulturní politiky každého státu,

u nás je trvale podfinancováno, ač je součástí našeho rodinného stříbra, a tato skutečnost se pochopitelně odráží také v kvalitě inscenací. Samozřejmostí by mělo být včasné vytipování výrazných osobností, které jsou schopny tato divadla vést. Ne nadarmo bývá v zahraničí jméno budoucího šéfa (intendanta, ředitele) oficiálně oznámeno tři roky předem, aby mohl se svými potencionálními spolupracovníky seriózně jednat. V případě České filharmonie ministerstvo kultury ostatně tohoto modelu zčásti užilo při podepsání smlouvy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Kulturnímu městu Praha dva samostatné operní domy svědčí (ostatně je už dvacet let znovu má). Nepřímým důkazem tohoto tvrzení jsou mj. jejich plná hlediště (a to i přes kolísající úroveň inscenací) a odtud plyne i značná finanční soběstačnost obou divadel, zejména pak Státní opery. Také tvrzení, že „budova Národního divadla vlastně není vhodná pro operní produkce a že vícesouborové divadlo je anomálií divadelního provozu“ neobstojí. Jeden malý příklad za všechny: autokratický režisér typu Roberta Wilsona by zajisté nepřipustil, aby se jeho v pořadí již druhá inscenace Janáčkovy opery, tentokrát Káťa Kabanová, hrála v „nevyhovující“ budově. Je-li budova Státní opery Praha pro jistý typ oper vhodnější než Národní divadlo a jeho satelity (Stavovské divadlo, případně Nová scéna), pak je v budoucnu mezi SOP a ND zajisté nutná domluva o dramaturgii, která mimochodem bezchybně fungovávala mezi někdejším Novým německým divadlem a divadlem Národním.

V našich podmínkách je stěží výhodný plán nahradit dva orchestry a dva sbory, které existují ve Státní opeře Praha a v Národním divadle bez přerušení od roku 1945 (65 let – a počítáme-li od roku 1883, pak ještě mnohem déle) jediným, byť i početným orchestrem a sborem. Systém případného kombinování dvou (či snad i více?) kvalitních samostatných menších těles je bezesporu umělecky, provozně i ekonomicky pružnější než jediný obří soubor, byť by byl složený ze špičkových instrumentalistů.

Ostatně ministerstvo kultury, doufejme že ve spolupráci s pražským magistrátem a s dalšími subjekty, bude muset pražské operní divadlo bohatěji financovat či spolufinancovat, chce-li opravdu zvýšit jeho uměleckou úroveň (a to ať už je rozděleno do dvou samostatných domů nebo tvoří-li vícehlavý celek). Jediný orchestr a sbor neobslouží divadla dvě, ne-li tři nebo čtyři (zmíníme-li se také o Stavovském divadle a o Nové scéně).

Domnívají-li se někteří kolegové, že snahu našich „naivních“ českých obrozenců o vybudování Národního divadla již odvál čas a že nás musí zajímat jen a jen kvalita pražských operních produkcí, dovolíme si jejich názor poněkud pootočit: jsme malý národ, a proto je pro nás permanentní „národní obrození“ jakousi historickou nutností. Budeme-li kartu naší národní originality zbrkle přebíjet kartou tzv.„světovosti“ za každou cenu, zmizíme v tom globalizačním moři brzy beze stopy.

Zarážející je snaha ministerstva kultury řešit nastalou situaci co nejrychleji a na základě jediné teoretické sondy do organizace německých operních divadel. Domnívám se, že zamýšlený zásah do pražského operního života vyžaduje seriózní přípravu, výběr z několika zásadních přípravných materiálů, které jsou předloženy k diskusi odborníkům z oborů, z nichž složité umělecké (operní) dílo sestává. Neodbytně se totiž vrací vzpomínka na ministra Zdeňka Nejedlého, likvidátora Velké opery 5. května... Pevně doufám, že nebude SOPeNDe!

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.