čtvrtek, 14. listopad 2019

Bernard Haitink naposledy

Napsal(a) 

 , foto Lucerne Festival / Priska Ketterer foto: Lucerne Festival / Priska Ketterer

Po 65 letech na dirigentském stupínku se světoznámý Bernard Haitink rozhodl ukončit svoji uměleckou dráhu. Poslední čtyři koncerty s Vídeňskými filharmoniky vedl devadesátiletý dirigent na přelomu srpna a září 2019 v Salcburku, Londýně a Lucernu. Na programu byl Beethovenův Čtvrtý klavírní koncert se sólistou Emanuelem Axem a Brucknerova Sedmá symfonie, která trvá osmdesát minut a kterou Haitink řídil zpaměti.

Bernarda Haitinka jsem viděl poprvé dirigovat v březnu 2007, když jako host Berlínských filharmoniků nastudoval Beethovenovu Missu solemnis. Od roku 2011 jsem pak jeho koncerty navštěvoval pravidelně, s čím dál větší radostí a vděčností. Ale taky se zvláštním zážitkem, který je krásný, ale vzpírá se běžné logice: v interpretacích stárnoucího dirigenta jako kdyby přibývalo života a živosti. A tak jsem si v duchu přál, aby Haitink z koncertního pódia nikdy neodešel.

Pak jsem sám slyšel jeho úvahy na toto téma. Po koncertech s dvořákovským programem v srpnu a září 2016 na Lucernském festivalu popisoval (v rozhovoru pro HARMONII), jak už se nemůže dočkat, až doma v Londýně otevře partituru Mahlerovy Písně o zemi, kterou má dirigovat v Berlíně a začne se do ní dívat. I když dílo dirigoval mnohokrát, těšil se, až k němu zase přistoupí, jako by ho viděl poprvé. „Miluji tu dobu, kdy vím, že mě čeká koncert,“ vysvětloval tehdy tichým, trochu zastřeným hlasem, a pak dodal: „Mám pocit, že díky novému studiu se vlastně vyhýbám – a to je hodně osobní věc – svému věku. Asi se tomu nelze divit. A je v tom zároveň i problém… Protože asi jednou přijde doba, kdy tady ta nutnost něco připravovat nebude. Už nebudu dirigovat. A v tom je potíž… Ale je to asi velmi lidské a děje se to mnohým, kteří se ocitají tváří v tvář konci svého života. Co s tím mohu dělat? Pořád mohu poslouchat a číst hudbu. Myslím, že jsem velmi šťastný člověk. Neměl bych si stěžovat.“

Pár dnů předtím jsem slyšel jeho Novosvětskou, kterou nastudoval s Chamber Orchestra of Europe. O hudbě pod Haitinkovou taktovkou jsem si zapsal: „Largo. Anglický roh trochu rychlejší než obvykle. Přechod do ptačí epizody – radostné jako díkůvzdání v Pastorální symfonii. Vytržení úplně jinam. U melodie klarinetů a hoboje si uvědomuju Haitinkovu péči dlouhým liniím a velkým celkům. Pak smyčce, s tichými a soustředěnými pauzami. Scherzo. Hřmotnost, ale i krásný humor a něha. Žádná indiánská scéna! Slavnostní paráda na začátku 4. věty…“

 , foto Lucerne Festival / Priska Ketterer foto: Lucerne Festival / Priska Ketterer

Seděl jsem blízko pódia, a tak nikdy nezapomenu ještě na jeden obecnější dojem. Představte si drobného šedovlasého pána, kterému je 87 let a který už s jistou námahou přichází na pódium, ale pak se postaví před orchestr, zvedá taktovku a najednou vládne tak nepředstavitelnou silou, která pohne se všemi na pódiu i v sále. Není v tom nic na efekt, je to zvláštní síla z hlubin, je v ní smutek, radost, všechno; je to krásná síla hudby, která očišťuje a povznáší a která ukazuje lidem, kde je jejich pravé já. S velkou úctou sledujete člověka, který to vše dovede uvolnit z partitury a z hudebníků. Když tehdy Novosvětská dozněla – s tímto druhem působení a živosti – Bernard Haitink se otočil k aplaudujícímu publiku a v jeho tváři se zračilo smrtelné vyčerpání. Bylo to poprvé, co jsem tak silně zažil a viděl ten moment, kdy je člověk na vrcholu duchovní síly a kdy ho zároveň opouštějí síly fyzické.

Touha po tichu

„Čím jsem starší, tím víc dychtím po pianissimu a dolce,“ řekl Bernard Haitink v rozhovoru pro HARMONII na podzim 2016. „Forte přijde samo – pochopitelně ho musíte dobře zvukově vyrovnat a být opatrný ohledně žesťů. Ale jsem opravdu moc rád, když mohu naslouchat dřevěným dechovým nástrojům a smyčce je nedoprovázejí takovým tím obvyklým středně proudým mezzoforte. Je zajímavé, že i když mám tu čest spolupracovat s prvotřídními hudebníky mnoha světových orchestrů, pořád je musím o určité věci žádat. Jednou z nich je skutečné pianissimo, protože bez něj se hudba neobejde...“

Toto je pouze ukázka, kompletní článek čtěte v HARMONII 11/19.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.