úterý, 24. leden 2017

Bedřich Tylšar: mistr hornové zvukové elegance

Napsal(a) 

Bedřich Tylšar Bedřich Tylšar

Před několika lety ve školních lavicích Pražské konzervatoře sedávala nenápadná mladá dívka s tmavými vlasy, jejímž studijním oborem byla hra na lesní roh. Na otázku, kdo je jejím profesorem hlavního oboru, odpověděla nynější členka České filharmonie Kateřina Javůrková: „Mým profesorem hlavního oboru je pan profesor Bedřich Tylšar.“ Jméno Bedřicha Tylšara mám už mnoho desetiletí spojeno s nádherným zvukem lesního rohu. Jako studentka ostravské konzervatoře jsem zažila vynikající koncerty hornového sourozeneckého dua Zdeňka a Bedřicha Tylšarových, v rámci abonentních koncertů Janáčkovy filharmonie v Ostravě. Dvojkoncerty Františka Antonína Rösslera-Rosettiho byly pro nás mladé posluchače velkým objevem. To, že se po mnoha letech setkám s jednou z legend české hornové školy na Pražské konzervatoři v pozici mladší kolegyně hudební teorie, by mě tehdy (na přelomu 70. a 80. let minulého století) ani ve snu nenapadlo.

Každý, kdo je vzdělán v umění, ví, že kvality vynikajícího interpreta nejsou vždy zárukou toho, že takto dobře vybavený hráč bude také vynikajícím pedagogem. Bedřich Tylšar dokázal ve své umělecké kariéře obě tyto stránky interpreta a pedagoga skloubit s noblesou, která je mu vlastní – v chování, ale také i ve hře na nástroj. Proto patřil k mým nejoblíbenějším kolegům, které jsem velmi ráda vídala na Pražské konzervatoři. Nyní už tomu tak, žel, není, protože od letošního školního roku se rozhodl ukončit svou pedagogickou kariéru. Když jsem učívala dějiny hudby, vždy mi přišlo velmi nespravedlivé, vzhledem k profesnímu životu umělců, že musím skladatele nebo interpreta vtěsnat do několika vět. Nejinak se cítím nyní, když se pokouším zachytit důležité momenty vynikajícího hráče na lesní roh v oblasti orchestrální a komorní hry, pedagoga a legendu světoznámého a výjimečného dua lesních rohů, které tvořili bratři Zdeněk a Bedřich Tylšarové. V této souvislosti bychom neměli zapomenout na Bedřichova bratra Zdeňka, který byl o šest let mladší. Vydal se po vzoru svého staršího bratra na stejnou uměleckou dráhu a lesní roh vystudoval také pod vedením stejného pedagoga – profesora Františka Šolce. Po mnoho let byl Zdeněk Tylšar významnou a uznávanou oporou České filharmonie, kde působil pod taktovkou Václava Neumanna na pozici sólohornisty.

Říká se, že v životě člověka vše hraje důležitou roli. Hornista Bedřich Tylšar nezačínal na půdě hudby jako hráč na lesní roh, nýbrž jako houslista. Musím to zde zdůraznit proto, že při našem posledním setkání, když jsme hovořili o jeho hudební dráze a celé profesní kariéře, mě zaujalo, že když chtěl něco profesor Bedřich Tylšar říct o hudbě, buď se mu v rukách objevilo gesto, které imitovalo hru na housle, nebo zpíval. Není tedy divu, že jeho hra na lesní roh byla vždy velmi kultivovaná a zvukově nesmírně barevná a propracovaná. Vybavím-li si koncerty nebo nahrávky pro dva lesní rohy, tak mě vždy udivovala absolutní souhra obou bratrů, jejich intonační jistota a bohatý rejstřík dynamických odstínů spolu s bohatou agogikou – obdivuhodné, a pokud mě paměť neklame – ojedinělé. V jejich repertoáru zazněly skladby mistrů známých, jako např. Josefa Haydna, Antonína Rejchy nebo Ludwiga van Beethovena, ale objevili i skladatele, kteří se v dějinách hudby nezmiňují tak často – za všechny jmenujme např. Josefa Rejchu (strýce Antonína Rejchy), Františka Xavera Pokorného nebo Josefa Fialu.

Bratři Tylšarové Bratři Tylšarové

Právě interpretace bratří Tylšarů ukázala, že hudba těchto starých mistrů je stále živá a svěží. Typickým příkladem je tvorba – dodnes stále vyhledávaného – lochovického rodáka Josefa Fialy (1748–1816), který byl přítelem Wolfganga Amadea Mozarta a při svém salcburském pobytu bydlel údajně v domě, kde se W. A. Mozart narodil. Pokud se ohlédneme za profesním životem Bedřich Tylšara, uvidíme několik společných jmenovatelů, které určovaly směr této obdivuhodné umělecké dráhy – hledání a nalézání dokonalého a zároveň noblesního zvuku nástroje, o kterém se např. W. A. Mozart nevyjadřoval zrovna dvakrát lichotivě. Leč druhá polovina 20. století začala lesní roh vnímat nejen jako nástroj primárně orchestrální, ale také jako výsostně koncertantní instrument. Bedřich Tylšar patří mezi hornisty, kteří se velkým dílem spolupodíleli na tomto vývoji.

Ale... jak to všechno začalo? Bedřich Tylšar se narodil v roce 1939 v Prostějově ve skromných poměrech. Hudební vzdělání nejprve dostal od místního varhaníka (ve hře na housle a trubku) a později v hudební škole. Vyšší hudební škola (dnes Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži) mu dala základy ve hře na lesní roh, ale jak sám Tylšar řekl: „Kroměříž je malé místo, ale měl jsem už jako mladý student velké plány.“ Po ukončení této školy nastoupil na místo 1. hornisty do Státního symfonického orchestru v Gottwaldově (dnes tento orchestr nese název Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín), a zanedlouho úspěšně prošel konkurzem do Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Zároveň začal studovat JAMU v Brně u profesora Františka Šolce, což na jedné straně byla pro něj a posléze pro bratra „tvrdá škola“, ale zároveň to bylo to nejlepší, co mohl dostat. Tajemství nebo respektive úspěšnost Šol­covy metody a přístupu k výuce byly podle Tylšara postaveny na třech základních pilířích: „...byl mimořádně metodicky vybaven, všechny potřebné předpoklady – nátisk, dýchání atd. uměl skvěle vyložit, dále byl velice důsledný ve výuce (hodiny spíše přidával, než aby je ubíral, což byl prý v té době poměrně častý jev) a v neposlední řadě měl přehled o tom, co se děje v rámci oboru. Šolcova umělecko-pedagogická kvalita vyústila logicky v absolutní prioritu brněnské hornové školy tak, že Česká filharmonie v jednom období měla šest hráčů na lesní roh z osmi od profesora Šolce.“

Mladý Bedřich Tylšar si chtěl vyzkoušet své schopnosti a rozhodl se, že by rád „zkusil štěstí“ jinde. Známá historka o tom, jak během jednoho roku dělal tři konkurzy do německých orchestrů, z nichž dva orchestry po konkurzu řekly, že se ozvou, ale chvíli jim to trvalo (v obou případech několik měsíců), a když se ozvaly s nabídkou angažmá, měl už Bedřich Tylšar za sebou náročný konkurz do Mnichovské filharmonie, kam byl přijat ihned po ukončení obtížného prověřování schopností. Konkurz byl vícekolový a komise sestavená z členů orchestru neustále stupňovala požadavky. Definitivní úspěch v tomto konkurzu Bedřichu Tylšarovi přinesla interpretace hornového partu 4. symfonie Gustava Mahlera. Na dobu, kdy mohl pracovat v Mnichově pod vedením dirigenta Rudolfa Kempeho, vzpomíná profesor Tylšar velmi rád. Rudolf Kempe zaujal B. Tylšara svou precizností a náročností na práci orchestru. Přísnost a náročnost byly také vždy charakteristickou vlastností umělecké i pedagogické práce Bedřicha Tylšara.

Bedřich Tylšar Bedřich Tylšar

Rok 1968 začal postupně uzavírat cestu na Západ, takže bylo potřeba opět řešit situaci. Naštěstí vztah k rodičům a bratrovi převážil, což je z hlediska historie moc dobře, protože fenomén hornového dua bratří Tylšarů se v následujících letech začal rozvíjet. Kritiky doma i v zahraničí od sedmdesátých let, ale pak zejména v letech osmdesátých uplynulého století, hýří zaslouženými superlativy, a není divu – tónová kultura, souhra, dokonalá technická vybavenost a zajímavé dramaturgické počiny zcela jistě přispěly k rozvoji české hornové školy. Nutno zmínit, že kritiky vycházely nejen v odborných hudebních časopisech, ale v běžně dostupném denním tisku, jako bylo např. v té době Rudé Právo nebo Svobodné Slovo. Kritika s poetickým názvem „Když slyším tvého rohu pění“ Ivana Rumla z roku 1988 kombinuje rozhovor obou hornistů spolu se zahraniční recenzí, kde se píše o jejich interpretaci Koncertu pro dva lesní rohy a smyčcový orchestr Es dur: „...Zdeněk a Bedřich Tylšarovi prokázali, že jsou skuteč­ní mistři. S neselhávající intonační jistotou, svítivým tónem a muzikálním temperamentem realizovali mazlivou sladkost i nebeskou krásu sólových partů.“

Repertoár obou hornistů obsahoval také velmi technicky obtížný Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a velký orchestr Roberta Schumanna, o kterém napsala zprávu z Pražského jara Jana Vašatová: „Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a velký orchestr op. 86 Roberta Schumanna k příliš často hraným nepatří. Sólové hornové party jsou totiž velmi náročné a málokdy se najde v jednom orchestru tak kvalitní skupina hráčů, kteří by si na tuto virtuózní záležitost mohli troufnout. Česká filharmonie jimi disponuje: Zdeněk a Bedřich Tylšarové, Zdeněk Divoký a Stanislav Suchánek jsou skutečně mistry svého nástroje a dokázali to i na svém festivalovém vystoupení.“ Kromě intenzívní komorní hry bratři Tylšarové působili také společně pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, a navíc – Bedřich Tylšar udělal konkurz na místo pedagoga hry na lesní roh na Pražskou konzervatoř, a jak sám říká: „...plně jsem si uvědomoval odpovědnost za své studenty...“ Vedle pedagogické činnosti je nutno podotknout, že s bratrem i jinými spoluhráči nahráli mnoho nádherné komorní hudby. Jedna z nahrávek získala v roce 1980 „Zlatou desku“ Supraphonu za hornová tria Antonína Rejchy. Dnes to Bedřich Tylšar s úsměvem komentuje: „Ani nevím, jak jsme to všechno zvládli!“ Nutno také zmínit jeho účast v porotách těch nejprestižnějších světových soutěží – mezinárodní soutěž Pražského jara, ARD Mnichov a mezinárodní soutěž v Ženevě, což umocňovalo vážnost a respekt, kterému se těší česká hornová škola ve světě. Žel život nejde jednoduchou cestou a jeden z ředitelů Pražské konzervatoře svou necitlivou reorganizací zasáhl i do profesního života filharmoniků – buď mohli zůstat ve škole, ale nesměli by být členy České filharmonie, anebo museli opustit školu...

V roce 1990 se ale situace změnila a Bedřich Tylšar se mohl vrátit na konzervatoř, kde setrval až do června roku 2016. Jeho vrozený takt, organizační schopnosti a umělecké zkušenosti mu umožnily po řadu let velmi úspěšně vést celé oddělení žesťových nástrojů, které pod jeho vedením dosáhlo mimořádné úrovně, a jeho žáci získávali řadu ocenění na významných interpretačních soutěžích. Za toto období prošla třídou profesora Bedřicha Tylšara řada hornistů, kteří převzali „žezlo jeho mistrovské hornové zvukové elegance“ – jak na poli sólové hry, tak na poli ansámblové hry žesťových nástrojů (velkým zážitkem byly koncerty tohoto tělesa například při oslavách 200. výročí založení Pražské konzervatoře v roce 2011).

Mnozí žáci Bedřicha Tylšara se mohou pochlubit cenami z prestižních soutěžních klání a většinou se také posléze uplatňují v řadě vynikajících orchestrů doma nebo v zahraničí. Za všechny jmenujme Ondřeje Vrabce – vynikajícího sólohornistu České filharmonie, Janu Švadlenkovou, která je laureátkou soutěže Pražského jara, vyučuje na Pražské konzervatoři a na pražské Akademii múzických umění a je v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu na pozici první hornistky. Světového uznání dosáhl Radek Baborák – vítěz mezinárodní soutěže v Ženevě a soutěže ARD Mnichov, bývalý sólohornista Berlínské filharmonie. Stejné prestižní ocenění (ARD Mnichov) získal také Přemysl Vojta, který působil v Berlíně. Nejmladší a zároveň poslední studentka profesora Bedřicha Tylšara, Kateřina Javůrková (vítězka 65. ročníku Pražského jara), která vloni vybojovala 2. místo na soutěži ARD v Mnichově (kde 1. cena udělena nebyla), říká: „...ze všech profesorů mi právě Bedřich Tylšar dal v mé profesi úplně nejvíc.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.